Šlo o zápolení dvou mančaftů, v jejichž seznamu už jen být uvedený na posledním řádku náhradníků bylo považováno za čest. Vstupenky šly dlouho dopředu na dračku, překupníci si mnuli ruce a mastili kapsy. Za levnější podpultovku by si za dřívějších časů mohl chalupník pořídit kravičku živitelku rodiny, za ty nejdražší podpultovky méně náročný pracháč pak menší hrad na některém návrší nad vesničkou s rozkošnou vyhlídkou na okolní krajinu. Za službu policistů ohledně udržení pořádku, zdraví a života občanů, kteří se o fotbal nezajímají, by bylo možné pořídit poplužní dvůr nebo menší markrabství.
Mač prozřetelně začínal v devět hodin večer, kdy musí televizní děti chtě nechtě do hajan a nezletilci se zabývat domácími úkoly pro následující den školního vyučování, to aby nebyla sportovní relací narušena jejich mravopočestnost a psychika sledováním drsných zákroků hráčů protivních stran na velkoplošné barevné obrazovce televizního vysílání. Výjimku měla pouze fotbalová drobotina, která v tu pozdní noční hodinu doprovodila borce na hrací plochu ozářenou desítkami reflektorů. Hráči a sudí zatím sice stáli v jedné řadě, i tak připomínali dočasně zkrocená zvířata. Ostrý profil tváří borců dvou různě zbarvených dresů napovídal, že by odhodlanými výrazy mohli krájet libovou šunku na milimetrové plátky. Úvodní ceremoniál připomínal okamžik, kdy je na smrtelném loži sepsán testament a teď se děj vůle Páně. Nebylo proč otálet a sotva hlavní sudí pískl, dlouho očekávané divadlo začalo. Je pravda mohl by se věci neznalý člověk domnívat, že nějakým omylem sleduje bitvu okresního přeboru o záchranu, flákance odkopů málem přes celou travnatou plochu, malá domů z půli hřiště, šílení trenérů na pomezní čáře i s poklepáváním ukazováčku na čelo, co to ten sudí vlastně píská, patrně režíruje hru spíš na žluté karty než na míče v rozevláté síti branky. A co je zase tohle? Proč nepíská, nemůže snad najít píšťalku? Řev tribun, vlastního slova neslyšet. Do toho herecké vsuvky jednotlivých herců, kdy po letmém dotyku se soupeřem leží jeden či oba na zeleném pažitu ve svíjivé křeči, nebo naopak už docela pěkně ztuhle. A věru, přesahoval počet na smrt zamordovaných možná dvojnásobek hráčů na hřišti, vlastně by měli být všichni na urgentním příjmu nejbližší nemocnice a rozhodčí na pivu, protože by nebylo komu pískat. Druhá půle té divočiny se pomalu hrnula k závěru utkání a gól pořád nikde. A co je zase tohle? Plný žebřiňák plastových kelímků letí na hrací plochu. Madam pomezní rozhodčí, takový drobek, málem ji není za rohovým praporkem vidět, právě té útočný hráč, potetovaný od hlavy až k patě a s módně natvarovaným účesem, pokropeným vápnem, odříkává levity, jakoby madam, mezinárodní profesionálka pomezní rozhodčí, viděla kopanou prvně v životě. Tohleto není foot ball, čili noha – míč, dámo, ale kopaná kopaná kopaná! Kapišto? Po zelené ploše se honí za splašeným balonem dvaadvacet chlapů, hromotluků jako dřevorubci, jen jen si do chudáka balonu kopnout. Jenže tomu se do brány velké jako vrata stodoly největšího sedláka ve vsi jaksi nechce. Až konečně spásná ruka obránce ve velkém vápně pošťouchla míč, prostě Boží ruka, tomu se nedá odolat. Sudí se po váhání rozhodne pro kontrolu na obrazovce, šestkrát sedmkrát osmkrát si tu scénu přehrávají až přece – ano, je to tady – penalta! Konečně favorizované mužstvo po zásluze získává krátce před posledním hvizdem vedení. Jenže soupeř, jak je tohle možné, v poslední minutě vyrovnává. Hlavní sudí nastavuje utkání o promarněný čas o celých pět minut a jako bonus přidá ještě tři další už neplánované minuty. Ano ano ano, hádáte správně. Padl ještě jeden gól. Favorizovaný mančaft po zásluze vítězí. Tribuny šílí. Poslední hvizd. Diváci se hrnou na hrací plochu trochu ponosit vítězné borce na ramenou. Další záplava plastových kelímků a řev jako při smrtelné hře římských gladiátorů. To už před stadionem netrpělivě přešlapují koně s policisty v sedle a poštěkávají cvičení psi, celí nedočkaví vrhnout se na zdivočelé hordy a zpacifikovat je dřív, než z města udělají kůlničku na dříví. Je půl dvanácté, málem půlnoc, nejvyšší čas zalehnout. Oči zamžouřit žádný problém, ale usnout po tom nerváku…
Text a ilustrace © Richard Sobotka