Pravidelné meteorologické pozorování na Lysé hoře (1323 m n. m.), nejvyšší hoře Moravskoslezských Beskyd, je prováděno od 15. července 1897. Prvním pozorovatelem byl Jaroslav Winkler, „restauratent“ z Albrechtovy chaty, pak další nájemci, ale také číšníci, čemuž odpovídala různá kvalita pozorování. Pevný řád ve stanici zavedli koncem května 1946 vojáci československé armády, kteří na Lysé hoře zřídili leteckou meteorologickou stanici. Zděná budova byla postavena roku 1954, nepřetržitý provoz stanice byl zaveden od 1. ledna 1969. Do historie meteorologické stanice na Lysé hoře se zapsal leden 1990, kdy skončilo předávání zpráv pomocí radiostanic a do provozu byl uveden dálnopis. Pak také březen 1991, kdy byla stanice vybavena počítači.
„Od roku 1997 je stanice automatizovaná, výstupy z čidel jsou vyvedeny přímo do počítače,“ vysvětlil meteorolog Vladimír Ondruch.
Vladimír (ročník 1965), pracoval po absolvování průmyslové školy v Tesle Rožnov jako projektant, na meteorologické stanici na Lysé hoře je od roku 1994. Od roku 1998 zde slouží i jeho bratr Stanislav (ročník 1958), původním povoláním technolog – normovač v Přerovských strojírnách. Oba pocházejí z Horní Bečvy. Službu převzali po otci, který na meteorologické stanici na Lysé hoře sloužil 33 let.
„Otec skončil na Lysé hoře v roce 1991,“ řekl Stanislav. „Sem na Lysou horu jsme chodili za taťkou odmalička, takže máme k této práci vztah. Technika za tu dobu značně pokročila, ale co se ani po těch letech nezměnilo, je cesta na kopec. Ruksak na záda, přes léto někdy na kole nebo na motorce, ale také pěšky, přes zimu na běžkách, sněžnice, skialpiny, za vysokého sněhu některé úseky třeba i po čtyřech. Také klima zůstalo přibližně stejné, léto krátké, zima dlouhá a tuhá. Zatímco v údolí klesne teplota u rybníka nebo u řeky třeba až na mínus pětatřicet obvykle jen na několik minut, tady na vrcholu se drží třeba i čtrnáct dnů. A když se k tomu ještě přidá vítr, pak je opravdu zima.“
„Nezměnily se ani výhledy,“ dodal Vladimír. „Za jasných nocí jsou krásně vidět světla Frýdku-Místku, Ostravy, Karviné, Havířova, Orlové až po Český Těšín, ta naše strana je opravdu krásná. Ze slovenské strany trochu Turzovka a Žilina. Hodně lidí se za pěkného počasí přijde podívat na východ slunce.“
Doslova přehršle medailí na stěně napovídá na sportovní koníčky.
„To jsou medaile ze sportovních her, které pořádají meteorologické stanice, nebo i vodohospodáři, u nás i na Slovensku,“ vysvětlil Stanislav. „Nohejbal, střelba, běh, v zimě běžky.“
Kromě toho už desítky let mají doma na Horní Bečvě na zahradě také soukromou meteorologickou stanici.
„Je to klimatologická stanice, patří pod Český hydrometeorologický ústav, pobočku Ostrava,“ vysvětlil Vladimír. „Třikrát denně se měří teplota, vlhkost, pořizuje se záznam o počasí, dešťových srážkách, výšce sněhové pokrývky a dalších. Vše se zpracovává a jednou za měsíc posílá do Ostravy. Pokud nestíháme, nebo jsme ve službě, nastupuje mamka, která je za ta léta dalším zkušeným meteorologem v rodině.“
Hlášení z meteorologické stanice na Lysé hoře putuje každou hodinu do Prahy – Komořan. Tam mají ze všech stanic v celé republice, ale i z celého světa výstupy, na jejich základě zpracovávají meteorologické mapy, zhotovují předpovědi a různé výstrahy.
„Kromě běžných pozorování měříme ještě radioaktivitu a čistotu ovzduší,“ dodal Vladimír. „A pokud je pěkné počasí, tak máme venku kameru a fotíme pro Akademii věd hvězdné nebe, zvláště bolidy, tedy velmi jasné meteory. V Akademii snímky zpracovávají a vyhodnocují, jestli bolid shořel, co se vlastně v atmosféře odehrálo.“
Podobných meteorologických stanic, jaká je na Lysé hoře, je u nás kolem 32, ale těch, které měří v nepřetržitém provozu, je velice málo. Lysá hora je kromě letišť a jaderných elektráren vlastně jediná, která měří v nepřetržitém provozu i v noci.
Meteorolog Vladimír Ondruch nečekaně a předčasně odešel do meteorologického nebe (20. 12. 1965 – 22. 9. 2016). Do nebe měl z Lysé hory z nás všech nejblíž a teď se odtamtud na svou meteostanici na Lysé hoře i na hornaté Valašsko dívá.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka