Kdykoliv jsem si vzpomněl na Miro Matěviče, pokaždé se mi před očima zjevily ty jeho ruce…
Vlastně nebyly nijak mimořádné… tím chci říct, že neměly rozměr ani tvrdost rukou chlapa, který musel celý život házet lopatou, až se mu posléze ty jeho ruce proměnily ve výkonné nakladače… nebyly to ani bledé ruce se štíhlými dlouhými prsty, jako mívají pianisté, kteří musí obhmátnout pořádnou dávku kláves, nebo houslisté, kteří umí zahrát flažolety, nebo akordy, nad nimiž jihne srdce… neměl je vymáčené, jako mívají pradláci, nebo lidé, kteří musí z nějakého důvodu držet téměř po celý den ruce ve vodě, ani v nich neměl zažraný mour, olej, zbytky maziva a všelijaké špíny, neměly ty jeho ruce černé rámečky za nehty, jako mívají automechanici…
Byly to ruce docela obyčejné, klidně mohly patřit úředníkovi, účetnímu, učitelovi… docela jemné byly a Mája si jistě nestěžovala, když ji Miro těma rukama pohladil, nedrhly o kůži drsnými šupinami, ale docela vláčné byly, jako mívají lékaři… možná i trochu sametové, neboť Miro používal při práci ve fabrice ochranné rukavice… mohly by ty ruce patřit univerzitnímu profesorovi, jak jsem si původně i já myslel, když jsem je viděl prvně, jenže Miro na vyšší vzdělání, pokračováním studia nadstavbou základní školy, nikdy nepomýšlel… tím ovšem nemá být řečeno, že byl Miro hloupý… on dokonce jeden čas studoval jao samouk angličtinu a také si pár let dopisoval s jednou Japonkou, učitelkou na jedné japonské škole, pak ještě s pošťákem z Mexika… Miro prostě vyšší vzdělání ke své existenci nepotřeboval… vlastně ani tu angličtinu, také posléze veškerou korespondenci vedenou v angličtině ukončil…
Všechny radosti, které lidem přinášel vědeckotechnický pokrok, příjemnosti kultury a inteligence, dokázal Miro načerpat na ploše těch několika kilometrů čtverečních mezi bytem a fabrikou, na nichž se po celý svůj život pohyboval…
Moc rád jsem do Mirovy rodiny chodil… možná právě proto, že mne nezatěžovali intelektuálními rozhovory, vždy nakonec směřujícími k nihilismu a k destrukci všeho krásného na tomto světě… u Matěvičů naopak i sebemenší drobnost vždy nějakým způsobem vyústila v radost…
Samozřejmě i zde hrála svou významnou roli televize, nebyla však nejdůležitější, ale když už byla, běžela ta bedna pořád, kdykoliv byl někdo z Matěvičů doma…
Podívej na ten gól, třeba vykřikl Miro Matěvič… na obrazovce právě běžel fotbalový zápas a nebylo důležité jestli se jednalo o místní derby nebo o mistrovství světa… Miro pokaždé vyskočil z křesla, přiběhl k obrazovce, rychlými pohyby ukazováku črtal po hladkém svítícím skle poslední rozestavení hráčů, pohyb míče a zákrok brankáře… pak si počkal na opakovačku a znovu ukázal totéž a třeba ještě i potřetí, počtvrté… takový ťukes se vidí málokdy, komentoval mač, všim sis… všechno na jeden dotek: pink, pink – bác… brankář neměl šanci…
Nebo dávali cestopisný film a Miro si náhle zakryl dlaní oči a druhou rukou poslepu ukazoval na domorodce, kteří pluli po obrazovce ve vydlabané kanoi uprostřed říčního proudu plného krokodýlů… do toho bych nesedl, ani kdyby mi dali milión, tvrdil a hned své tvrzení oddůvodňoval: proč bych to dělal, snad aby mi krokodýlové chňapali po šňůrkách bot, aby mi potrhali kalhoty i košili… ne ne, tam mne nedostanete, ani za boha… křičel a zakrýval si oči, jako by ho prosili aby se expedice zúčastnil, klekali před ním, jen ať do té úzké a vratké vydlabané kanoe, vydlabané z kmene stromu usedne a vypluje v ní na řeku plnou krokodýlů…
Takových prostých radostí měl Miro Matěvič nepřeberné množství… nikdy ho nedokázal zaskočit žádný stres, nevěděl co je to šok, neznal melancholii…
Příjemně jsem se u nich cítil…
Třeba jsme si vyprávěli o rybaření, horolezectví, o ponorkách, nebo o tom, co právě běželo na obrazovce a Miro si zase zakrýval oči a tvrdil, že jeho by na tu skálu nedostali ani za boha, tohle by on nedělal, tam by nevkročil ani za Krista… poslouchal jsem jeho výkřiky plné hrůzy a zděšení a při tom jsem sledoval děj plynoucí na obrazovce…
Ale většinou jsem hleděl na ty jeho ruce…
Vlastně jsem ani pořádně neznal jeho obličej, jeho tvář, jeho oči, jenom ty ruce… náhle se samy od sebe zvedaly z klína, nebo z opěradla křesla, z desky stolu, a provedly vždy stejný pohyb: posunuly se vpřed, provedly úchop, pootočily se, couvly a posunuly stranou… jako by jimi Miro neustále bral ony dva kovové předměty, pootočením vpravo je uvolnil ze závěsu a posunem stranou je odložil na běžící pás…
Ten pohyb rukou mne fascinoval… strojový, podvědomý, synchronní, přesný a naprosto automatický…
Miro od svých útlých let pracoval v jedné místní továrně, vyráběli tam jakési složité předměty, které obsahovaly celou řadu komponentů a protože potřeba těch předmětů byla vysoká, vyráběli je ve třech směnách na běžícím páse rok za rokem beze změny už po desítky let… někteří lidé, pracující u toho běžícího pásu, po čase zemřeli, jiní se mezi tím narodili, dospěli a nastoupili k pásu na uvolněná místa, pak také zemřeli a na jejich místa nastoupili lidé dalších generací – a tak to šlo pořád dokola…
Miro Matěvič nastupoval na svůj pracovní post už dvacátý rok v neměnném rytmu: noc, odpoledne, ráno… přišel do fabriky, převlékl se do pracovního, přezul, postavil se k běžícímu pásu… a kromě krátké přestávky na jídlo, kdy za něj zaskakoval střídač, tam vydržel až do padla, až do příchodu člověka z následující směny… nestalo se, aby za tu dobu Miro onemocněl, dovolenou si vybíral jen když fabrika potřebovala provést na strojích plánovanou údržbu, což se však některé roky vůbec nekonalo…
Během celé doby Miro Matěvič vůbec nezjistil k čemu ony součástky, které u běžícího pásu odebírá a na jiný běžící pás odkládá, vlastně jsou… ani ho to nezajímalo… důležitá byla existenční zajištěnost, jistota setrvalé perspektivy… Miro Matěvič věděl, že na svém postu vydrží až do důchodu, popřípadě ještě o nějaký ten rok déle…
Díval jsem se na televizní obrazovku a Miro komentoval automobilové závody: viděl jsi ten smyk… zatočilo to sním jako v mlýnku… podívej, ještě natloukl dalšího… propánaboha, proč za ten volant vůbec sedáš, blboune, proč do toho lezeš, když s tím neumíš rajtovat… nebo se díval na chlápka, který ostrým nožíkem loupal bílé dřevo, plátek po plátku, pozvolna z toho špalíku vysvobozoval postavu, která v něm byla ukryta a při tom říkal: na tohle bych já trpělivost neměl, otesat trám pořádnou sekerou, naštípat hráňku dřeva, aby bylo za člověkem vidět kus práce, to jo, ale dvacetkrát šmírnout nožíkem na jediném místě a uloupnout akorát takovou šupinku, na to by mne neužil…
Kochali jsme se nádherou a rozmanitostí života a při tom se ruce Miro Matěviče z jakéhosi niterného popudu samy dávaly do pohybu: posunul je vpřed, provedl úchop, pootočil, couvl a posunul je stranou…
I když třeba na obrazovce tančila baletka, nebo tam naostro běžela erotika, rady pro zemědělce, napínavá detektivka, reklama, kurs domácího účetnictví… Miro vše pozorně sledoval a při tom ty jeho ruce pořád samy od sebe odebíraly z běžícího pásu součástky a odkládaly je stranou, pořád a pořád vykonávaly ten mechanický, stereotypní, na milimetr přesný pohyb…
Mája ten pohyb Mirových rukou vůbec nevnímala, mne však fascinoval… vlastně by Mirovi měli vyplácet trojnásobně vyšší plat, vždyť těma rukama manipuloval i během nejhlubšího spánku uprostřed noci… pořád stejně: vpřed, úchop, pootočit, couvnout, odložit…
Pak u Matěvičových čekali radostnou událost… dlouho se marně pokoušeli o přírůstek až se najednou Mája zapýřila, jako by se dopustili nějaké špatnosti, že po tolika letech konečně povine děťátko… Miro byl v sedmém nebi, teď už mu ty jeho ruce nehrály nadarmo, teď teprve měly hrát pro koho… samou radostí by nejraději Máju nosil: vařil namísto ní, uklízel, umýval, pral… a při každé volné chvilce mu pořád ty jeho ruce hrály naučenými tahy… hvízdal si, prozpěvoval, komentoval běh světa a ty jeho ruce pořád: vpřed, úchop, pootočit, couvnout, odložit… dirigent, ukrytý kdesi hluboko v jeho nitru, nedal jeho rukám pokoj, pořád a pořád je popoháněl k činnosti…
Pak ta radostná událost konečně nastala… je to kluk, hlásil Miro po návratu z porodnice rozradostněně, přidal váhu, délku, barvu očí… a také, že podle podoby jako by mu z oka vypadl… bude se jmenovat po mně, Miro junior… a ruce mu při tom radostném hlášení pořád hrály, plnily plán podle taktovky neviditelného dirigenta…
Miro senior důkladně vysmejčil byt, všechno připravil na příchod Miro juniora… musíš u toho být, naléhal, musíš ho vidět…
Mája, když se konečně vrátila, tiše a pyšně se usmívala… vyhrála velikánskou bitvu… mohlo těch vyhraných bitev být sice za ta léta víc, nebýt jakéhosi nedopatření, ale i ta jedna stačila…
Miro junior ležel v kolébce, sytý, zaopatřený… spal, jako to umí jen kojenci, zdravě, hluboce, spokojeně…
Cosi se z jejich tiché radosti přeneslo i na mne…
Hleděli jsme na něj a tiše se usmívali… ruce Miro seniora při tom chvatně odebíraly z pomyslného běžícího pásu pomyslné součástky a odkládaly je na jiný pomyslný běžící pás… Mája se tiše usmívala… Miro junior spal…
Náhle se droboulinké ručky Miro juniora uprostřed sladkého spánku daly do pohybu, sice ještě ne zcela přesně, přece však znatelně: posunuly se vpřed, provedly jakýsi úchop, pootočily se, couvly a jako by cosi odložily…
Miro junior, starý sotva několik desítek hodin, spal, ale ty jeho ruce už podle taktovky niterného dirigenta pracovaly: vpřed, úchop, pootočit, couvnout, odložit…
Hleděl jsem na Miro juniora, sledoval jeho ruce a žasl… díval jsem se a žasl, nic víc, prostě jsem žasl…
Pyšná Mája se tiše a zasněně usmívala…
A zatím duo rukou Miro seniora a Miro juniora v nekonečném běhu odebíraly z běžícího pásu součástky a odkládaly je na jiný běžící pás…
© Richard Sobotka