O Rožnově už toho bylo napsáno hodně a co napsáno nebylo, to ve svých literárních pracích zaznamenali žáci a studenti rožnovských škol, účastníci městského kola literární soutěže O poklad strýca Juráša. Letošní ročník měl podtitul „Rožnove, Rožnove, mnoho roků máš“ a byl věnován 750. výročí první písemné zmínky o Rožnově. Autoři si mohli vybrat ze tří témat: O někdejší slávě rožnovských klimatických lázní, aneb jak se v Rožnově léčilo tělo i duše, mohli se vžít do role průvodců v tématu Hurá, přijedou k nám Pražáci! Třetím námětem byly „Nové valašské báje a pověsti, aneb Co nám staříčci nestačili povědět.“ Je třeba poznamenat, že se soutěžící zhostili témat se ctí a řada příspěvků se nejen dobře četla, ale i dobře poslouchala při celkovém vyhodnocení v podkroví rožnovské městské knihovny v pondělí 30. ledna 2017.
„Autoři se rozeběhli do údolí Rožnovské Bečvy i na kopce a zabydleli je svými příběhy. Protože domov a místo k životu si neohraničujeme jen stěnami, ploty a humny, ale i pojmenováním kopců a zabydlením krajiny příběhy, mýty a pověstmi,“ uvedla místostarostka města Kristýna Kosová. A k Almanachu, v němž byly soutěžní práce vydány, uvedla: „Almanach je jedním z prvních dárků Rožnovu pod Radhoštěm, kterému je letos nějakého tři čtvrtě tisíciletí.“
Jen pro pořádek uveďme, že přibližně stovka soutěžících byla podle věku rozdělena do celkem pěti kategorií od 1.-3. třídy až po střední školy. A také, že literární soutěž se uskutečnila díky iniciativě městské knihovny, podpoře Městského úřadu, díky učitelkám rožnovských škol, rodičům a v neposlední řadě i dětem, které se do zápolení na poli krásné literatury odvážně pustily.
Nejpříhodnější ukázkou soutěžních prací je na úvod jistě báseň Vítáme vás Heleny Hlavoňové, žákyně 2. třídy ZŠ 5. května.
Vítáme vás
Vítáme vás, naši milí
co jste z Prahy dorazili.
Vždyť v rožnovské přírodě
jsou i děti v pohodě.
Kolem řeky Bečvy
je klid nekonečný.
Odpočinek najdem v parku,
potom zajdem na skluzavku.
Plavat budem v bazénu,
pak zdoláme rozhlednu.
Na žaludek myslím taky,
skanzen voní bramboráky.
Je tu vážně velmi krásně,
budete chtít skládat básně.
Vrátíte se k nám zas rádi
jako naši kamarádi.
Velmi dobře zpracovaný literární příspěvek přihlásila Andrea Chumchalová: „Jednou v Rožnově“, studentka Střední školy cestovního ruchu.
Jednou v Rožnově….
Je to čas unikající mezi prsty, je to má duše skryta pod jezerem. Vzpomínka je střípek času. Minulost zbyla jen v hlavě a v následcích. Neuvěřitelná je síla času. Bázlivost nepřekonala stín. Jen odvaha může zachránit svět, jen odvaha může zachránit život…
Lze jen jít, přitom se koukáte kolem sebe, ale nevnímáte už ani své okolí. Pořád to samé. Tak důvěrně známé a až k pláči bolestivě ubíjející. Vysoké domy, rušno, všude ustaraní a skleslí lidé. Praha je krásná, ale v ohlušujícím prostředí ve velkém množství lidí, se na malou jednotku, člověka, úplně zapomene. Je to dobře. Hledal jsem samotu, ale už jsem jaksi nedokázal dojít klidu. Už nevím, kdy naposled jsem byl šťastný. Šílenost, křik a smutek a ta věčná směsice bolesti, dokáže potopit. Už jsem ani nevěřil, že se z toho všeho dostanu. Zachránil mě telefon, nebo jen náhoda? Včera v noci zazvonil a nechtěl přestat, dokud jsem k němu nevztáhl ruku. Jméno volajícího jsem neznal. Nebo jsem si to jen myslel. Avšak opětoval jsem prozvonění a pak začal rozhovor, který byl první cihlou v hradu, jenž jsem si náhle začal stavět.
Jedu v autě, jsem roztržitý, podrážděný. Dneska jsem přišel o práci, to byla poslední kapka. Vydávám se tedy tam, kde mě ta žena volala. Do Rožnova. Vím jen, že jsem tam kdysi, strašně dávno byl, asi s rodinou, nějaká dovolená. Vzpomínám si jen na jakési dřevěné chalupy, a že jsem rád stál za nějakou uměleckou školou a poslouchal hudbu, jež se tak pěkně a mile linula po okolí. Takové myšlenky mě lákaly, nejspíš se srdce chtělo dostat výš a být klidné a šťastné. Beze všeho, co jej tížilo. Jenže já už nebyl jako dřív a mohu prohlásit – nemohu za to. Jsem už jenom nic, moje svíčka by už snad ani hořet neměla.
V Rožnově mě přivítal prudký liják a já nemohl najít, kde bydlí ta moje starodávná známá, s níž jsem měl tu čest za celý život být jenom tři dny na přednáškách o životním prostředí a ještě k tomu před několika lety… Nakonec jsem ji nenašel já, ale ona mě. Chvílemi jsem ale pochyboval, jestli to byl dobrý nápad přijít sem na sjezd tak zvaných ochránců přírody, jejichž programem budou jen debaty. Snad ten vyhazov mě tak nerozumně strhl. Ale už nebylo cesty zpět, budu mít alespoň výlet.
Na plotě sedí černá kočka a svýma zelenýma očima mě upřeně pozoruje. Kamkoliv se hnu, její pohled mě pronásleduje. Čekám, kdy se pustí za mnou. Ještě nejsem hotov se svými procházkami, ať jsou ve dne, či v noci. Nenechal jsem toho ani tady – v naprosto cizím městě, ale nikdy jsem nemíval za zády špiona, který mě doprovázel tři a půl hodiny po vylidněných ulicích. Soustředění na kočku dokázalo člověka na chvíli odpoutat od všeho, co rozžíralo jak kyselina sírová, od těch drásajících myšlenek. Proč nemohu vrátit čas, jak se to všechno mohlo stát? Co tady vůbec dělám?
Debaty o přírodě mě vracejí zpátky, do starých časů. Ale v rožnovském parku, do kterého chodím po každé odborné schůzce, jsem někdo jiný, koho již dlouho neznám. Doprovází mě ta stará známá – Alice. Při své lásce k historii povídá dlouhé hodiny o zdejších klimatických lázních, významných místech a o všelijakých šarvátkách v minulosti. Nejspíš to tady z celého srdce miluje a je šťastná. Ptám se jí na to a ona odpovídá: „Vidíš ty stromy, tam jsem kdysi čítala a snila, tam jsem šla, slunce přesně jako teď pozlatilo všechny, všecičky listy, všude nádherně zeleno, vzduch voněl – i teď. Copak s tebou, když jsi tak zaměřen na přírodu, to nic nedělá?“ Stál jsem v tu chvíli s otevřenou pusou a očima dokořán. Ten klid! Žasnu nad tím vším, co jsem k sobě předtím nepustil. Mé oči, ačkoliv zdravé, byly do této chvíle spíš slepé. Malé děti se honily za bedlivého dohledu paních učitelek, nějaká babička si četla ve stínu stromů svou knihu, jiné dámy zas diskutovaly, byla to směsice všech věkových kategorií.
Náhle, v nečekaném okamžiku, zazněla hudba, jako tenkrát z vybledlých vzpomínek. Bylo to všechno zvláštní. A tak krásné, že jsem měl pocit, že právě tady do toho klidu nepatřím. Já jsem zmatený vetřelec, já jsem tak malý. Neusmívám se na lidi, nečtu knihy, bořím se sám do sebe, tady, kde pozoruje Palacký a Tomáš G. Masaryk všechno to dění a kde to žije v poklidu a přátelsky, jsem jen černá skvrna, co tady nemá co dělat.
Druhého dne jsem sdělil Alici, že musím odjet a že jí velice děkuji, že mi umožnila účastnit se na tak zajímavém sjezdu. „Ale vždyť já ti to přece slíbila…tenkrát. Nepamatuješ?“ Slíbila? To si vůbec nepamatuji.
I přes veškerou touhu zmizet jsem se musel ještě jednou projít. S brožurkou plnou informací chtěl jsem se něco dozvědět o tomto místě. Svou procházku jsem začal na Masarykově náměstí. Kam se člověk podíval – jeden malý obchůdek za druhým. Ale mají to pěkné. Líbí se mi příroda, jež proplétá každý kout města. A hlavně zde není taková ta depresivní šeď, barvy se opravdu jen točí. Šel jsem tam, kam mě nohy nesly. Brožurka jen poukazovala na to, co míjím – Společenský dům, Dřevěné městečko, jež k sobě vábilo kouzlem starých časů, nějaký ten hotel a mnoho dalšího. Jurkovičovu rozhlednu a Radhošť jsem ale nenavštívil, tlačil mě čas..
Na světelné křižovatce jsem se otočil a šel zase zpátky. Minul jsem růžovou knihovnu, kino, středisko pro mládež i školu… Nepatřil jsem sice do tohoto města, ale být návštěvníkem a pozorovatelem se mi velmi líbilo. A tak jsem v jednu chvíli byl poutníkem, který vidí a slyší a vkládá si vše do paměti, každou maličkost, co se mu zlíbí. Chodil jsem různě, prošel mnoho a mnoho uliček. Dokonce jsem nějakou tajemnou silou zavítal do UNIPARU, a tak jako pomíjivou vzpomínku kupuji dvě svíčky, jež tuze voní a já jsem jak omámený.
Později poblíž autobusového nádraží, se ke mně znovu přilepil Špion. „Nazdar Špione!“ pravil jsem z legrace a náhle vytřeštil oči. Špion jako by se ušklíbl a s očima plnýma něčeho jako šílenství, se vrhá pod kola jedoucího autobusu. „Špione!!!“ zakřičel jsem. Křuplo to.
Nebyl jsem nijak přecitlivělý, ale teď toho bylo na mě moc. Těla Špiona jsem se ani nedotkl, taky bylo na hlavní cestě, kde pořád jezdila další a další auta. Byl jsem zmatený. Ten šílený pohled – kde ho vzal, vždyť vypadal jako malá potvůrka, jež si tak pěkně životem proplouvá a vyhřívá se na sluníčku…
Přes všechno, co se stalo, jsem z Rožnova odjížděl nerad. Hlavní město mě vůbec nevábilo. Bylo tam až moc hluku, moc chladných lidí, moc smutku. V Rožnově jsem sice zažil smutek, ale něco mě nutilo se do něj myšlenkami vracet. A nebyl to jen kocourův šílený pohled.
V polovině cesty mi začalo pršet. „Kocoure, asi začínám být šílený taky, ale neudělal jsi to naschvál?“ říkám si hloupě, já abych věřil na takové věci!
S deštěm, jenž se táhl po celou dobu, než jsem dojel na benzinku, mi v hlavě blýskla myšlenka. Ať už to bylo znamení či ne, ať mi to mělo něco říct a dát, a nebo ne, přeci jen mi to něco dalo. Se smutkem, žalem, strachem a bolestí, jež občas přiváděly myšlenky na smrt a skončení s tím utrpením, mi kočka a to krásné město pověděly, že všechno trápení jsou nepodstatné věci a že zemřít za to nestojí, protože život jde dál, stejně jako tam, kde vládne mír a přátelství. A právě tato atmosféra klidu také podtrhuje kouzlo Rožnova pod Radhoštěm. Děkuji, Špione a Rožnove, slibuji, že jednoho dne se vrátím zpátky, teď ještě ne, ještě musím napravit spoustu věcí. Prosím počkej na mě, město, já se za tebou ještě jednou přijdu podívat….
Několik slov závěrem.
Tvá povídka po zásluze získala nejvyšší ocenění. Píšeš také další příběhy, básně?Čas od času, ale většinou nic nedokončím.Pocházíš z Valašské Bystřice, dává toto místo podněty k literární tvorbě?
Je tam opravdu velice pěkná příroda. Na podzim je u nás skutečně krásně, když se listí stromů zbarví a padá. Celkově je u nás moc pěkně.Jak si vážíš ocenění?
Nečekala jsem to.Budeš v literární tvorbě pokračovat?
Budu se snažit.Blahopřejeme a držíme palce.
Skvělým výstupem literární soutěže je Almanach „Rožnove, Rožnove, mnoho roků máš“, vydaný Městskou knihovnou v Rožnově pod Radhoštěm, jeho realizaci finančně podpořilo Město Rožnov pod Radhoštěm, který vyšel k 750. výročí první písemné zmínky o Rožnovu pod Radhoštěm.
Text © Richard Sobotka
Text básně Vítáme vás © Helena Hlavoňová
Text povídky Jednou v Rožnově © Andrea Chumchalová
Foto a reprofoto © Richard Sobotka