Ivančena – mohyla ostravských Junáků pod Lysou horou, její historie a proměny.

Historie Ivančeny začala jednoho sychravého dne, kdy se nad vlhkými a opuštěnými lesy pod vrcholem Lysé hory toulala skupina chlapců a děvčat, myslela na budoucnost svého oddílu a vše, co jí předcházelo. Tehdy se rozhodla vztyčit na hřebenu Ivančeny (948 m n. m.) proti tábořišti Slezské zemské lesní školy u chladné vody kříž. Do zapečetěné skleničky uložila následující výzvu.

„Tento kříž postavila 6. října 1946 oddílová rada 30. Oddílu Junáka v Ostravě na paměť skautského vůdce Vládi Čermáka a rowerů Vládi Pacha, Otty Kleina, Milana Rottera a Quido Němce, kteří byli na sklonku války na svátek sv. Jiří, patrona skautů celého světa, zastřeleni 24. dubna 1945 v Polském Těšíně gestapem. Přiložte kámen na jejich mohylu.“

K prostému kříži a zapečetěné lahvičce se zprávou položil kámen každý, kdo se do tohoto málo přístupného místa dostal. Junácký oddíl Slávy Moravce a Karla Liby pečoval mohylu i později, kdy už se nejmenoval junácký. Pak přišla doba, že to nešlo. Jenže několik bývalých členů oddílu, kteří mezitím dospěli a začali jezdit do trampských osad, nezapomnělo. V roce 1963 dotáhl Gaučo a kamarádi z osady Žlutý květ k mohyle nový kříž, obnovili nápis a drželi nad neustále rostoucím kamenným památníkem ochranou trampskou ruku. Každoročně ve výroční den na Ivančenu sjížděli. Večer na potlach, ráno k mohyle, přinesli kameny a gaučo řekl několik trampských slov. Tehdy přišli k mohyle s trampy i junáci.

Na závěr potlachu někdo řekl: Sundejte stetsony. Všechny hlavy zůstaly vlasaté a při Sidově kytaře zněla s mrazením v zádech trampská hymna.

Architekt Bedřich Golombek.

O tom všem mi vyprávěl ostravský oldskaut a architekt pan Bedřich Golombek (nar. 1925), stavbyvedoucí, stavební inspektor a projektant, v roce 1995 projektant rekonstrukce mohyly a také projektant pískovcového monolitu se jmény všech popravených Junáků, který mohylu na Ivančeně střeží, významný skautský činovník, autor almanachu „Odboj slezských junáků – Ivančena“ (1999) a jako autor knížek pro mladou generaci je uveden ve Slovníku autorů knih pro děti a mládež, synovec redaktora a spisovatele Bedřicha Golombka (1901-1961), který psal prózu a napsal tři romány, a spolu s E. Valentou zpracoval literární pozůstalost polárníka Jana Welzla.

Šťastnou náhodou jsme se setkali v roce 2005 a právě on mi podal zasvěcené informace o Ivančeně, Chladné vodě a ostravských skautech, které jsem pak využil v knížkách Ivančena, Junácká legenda a Statečná srdce v příběhu o Chladné vodě.

Bedřich Golombek byl skaut každým coulem, přímý, skromný, čestný, pravdomluvný a přesně odpovídal rčení, že skautem se člověk stává na celý život.

„Skauting? To byly krásné časy!“, tvrdil oldskaut přezdívkou Fredy, civilním jménem Bedřich Golombek, když jsme v srpnu 2005 seděli v bufetu na ostravském hlavním nádraží, které bylo pro nás oba nejpříhodnějším místem k setkání.

Byl ročník narození 1925 a v roce 2005 mu bylo právě osmdesát let, ale tolik let bych mu tehdy rozhodně nehádal. Rodilý Ostravák, skaut od deseti let. Také on tíhl k Beskydám, které se za jasných dnů rýsují na obzoru. Zvláště Lysá hora přitahovala mladé lidi magickou silou.
Bedřich Golombek svůj volný čas věnoval dětem a mládeži. Vedl osmnáct táborů, z toho dva vodácké. Během totality, kdy byl skauting zakázán, pokračoval v činnosti pod záštitou Svazarmu. V čase našeho setkání už jako oldskaut žil jen vzpomínkami, ze kterých sepisoval poutavé příběhy.

Co všechno v nádražním bufetu zaznělo mezi otázkami a odpověďmi, to byla už jen ozvěna časů, které nenávratně minuly.

Odkdy jste ve Skautu?
„Od roku 1935. To mi bylo 10 roků,“ řekl skautskou přezdívkou oldskaut Fredy.

Takže jste ostravské skauty ze slezského odboje musel znát.
„Znal. I když za války byly oddíly zrušené, scházeli jsme se, znali jsme se, tak jako kluci z Ostravy. S Vladimírem Čermákem jsme velice úzce spolupracovali. Ptával se nás: Do Beskyd chodíte? Řekli jsme, že každý týden. On: To je správné. Věděl, že jsme dobří. Ale nikdy nehovořil o jejich odboji.“

V Ostravě to muselo být za okupace dost napnuté.
„Mezi prvními pozavírali náčelníky Sokola a také desítky vedoucích Skauta. I přes zákaz činnosti mnozí v práci pokračovali. Třeba právě skupina Vládi Čermáka. Předávali zprávy o pohybu vojsk, počtu a typu zbraní wehrmachtu, varovali před gestapem ohrožené osoby a podobně. Vše vyvrcholilo zatčením a popravou ostravských junáků slezského odboje na židovském hřbitově v dnešním Polském Těšíně, doslova několik hodin před osvobozením.“

Kdy jste se dostal na Ivančenu poprvé?
„Hned v říjnu 1946, kdy skauti začali mohylu na uctění památky popravených skautů budovat. Tam jsem se také setkal s Harym, strážcem mohyly, který trávil na Ivančeněm skoro všechny víkendy, organizoval ukládání kamenů, které tam skauti a trampi nosili. Pak jsem se podílel na rekonstrukci mohyly do podoby v jaké je od roku 1995.“

Mohyla na Ivančeně byla původně jinde a vypadala jinak?
„Dřív stála na vyvýšenině, kolem dokola byl hluboký les. Zpočátku to bylo pár kamenů a kříž, jenže mohyla velmi rychle rostla. Srazy na Ivančeně se konaly pravidelně vždy 24. dubna na svatého Jiří, patrona Junáků, v den popravy skautů. Za totality, často za asistence policie, která se snažila návštěvám Ivančeny bránit všemi možnými způsoby. Situace se změnila po roce 1990. V přístupu na Ivančenu už sice žádný nikomu nebránil, ale bylo zapotřebí živelně narůstající stavbu mohyly, převážně z drobných kamenů, rekonstruovat a také zoficiálnit, zatím to pořád byla černá stavba, navíc stála na katastru dvou obcí. I k jejímu poničení došlo. Rekonstrukce mohyly proběhla podle mého projektu. Dnes je stavba umístěna na území obce Malenovice.“

Vraťme se ke skautingu, symbolika zůstala stejná?
„Stejná. To je pořád stejné. Na celém světě.“

Jjaká je hymna českých Junáků?
„Junáci vzhůru, volá den… atd.“

Můžete ji říct celou?
„To bych musel zpívat. Takhle ne.“

Nezměnil se Junák organizačně?
„Děvčata mají svůj svaz, chlapci svůj. Tak už to bylo za Foglara.“

Co vám dal skauting pro život?
„Všechno. Celý život jsem žil podle skautského zákona.“

To znamená, že je to stále výchova člověka k přímosti a čestnosti?
„Ano. Nikdy jsem nepoužíval hrubých slov, třebaže jsem pracoval na stavbě se zedníky, kde není k ošklivému slovu nikdy daleko, a všichni mne brali. Dokonce jsme měli takový Klub gentlemanů, kde jsme ctili zásady slušného a společenského chování.“

Jako oldskaut, jak na svou éru skautingu vzpomínáte?
„Skautingem už se prakticky nezabývám. Když jsem ve svých pětasedmdesáti vedl dva skautské tábory tak jsem zjistil, že už to není ono, mladí už nás neberou. Vyprávění u táboráku je nezajímá, Foglarovy knížky jim nic neříkají.“

Foglar byl ve své době fantastický, ne?
„Jo. To byly krásné doby. Dal jsem všechny jeho knížky vnukům, vůbec je nečetli.“

Čím se tedy dnes ve skautu baví?
„U nás byl celoroční tvrdý výcvik, návrat k přírodě. Každý kluk uměl pracovat s pilou a sekerou. Přijeli jsme na tábor, nejprve pokosit trávu, vytyčit staveniště, do večera musel tábor stát. Každá družina věděla, co má dělat. Vařili jsme si sami. Všichni stejně oblečeni, nikdo se neodlišoval od ostatních, jestli byl chudý nebo zámožný. Teď s sebou děti táhnou na tábor kufry všelijakých triček a košil. My měli všecko v batohu, s tím jsme vystačili tři týdny.“

Nejste trochu skeptický, pokud jde o budoucnost Junáka?
„Je mála propagace Junáka. Málo nebo skoro vůbec se neobjevuje v televizi. Pionýři měli každý týden něco pionýrského, teď nic. Dnes už to vlastně nejsou tábory, ale rekreační střediska pro děti. Tam mají video, všecko co chtějí. Když prší, tak hrají ping pong, nebo se dívají na televizi. My jsme si museli všechno sami vybudovat, vařili jsme podle receptů Dobromily Rettigové. Dnes přijde takový tábor na čtyři tisíce korun za dítě, vedoucí jsou placeni. My činovníci jsme sloužili. Složili jsme slib: Sloužím… To znamená sloužit mládeži, sloužit celý život. Rozdíl je i v tom – nás to bavilo.“

Podle čeho dnes poznám skauta na ulici nebo v terénu?
„To je těžké. Dnes už se ani skautský kroj nedodržuje. Skautskou košili mají, šátek oddílový. Jinak samozřejmě rifle, boty. V klobouku se stydí chodit, nevím proč, tak mají lodičky. Chodí oblečení, jak se jim to líbí.“

Ještě ke slezským junákům a jejich oběti, kde jsou hroby popravených skautů?

„Píšu o tom v jedné své knize. Jejich ostatky, kromě dvou, kteří nebyli nalezeni, byly krátce po osvobození převezeny do Ostravy. To bylo v dubnu 1945. Doprovázel je velký průvod, 40 000 lidí tam bylo, vojáci a tak. Přivezli je do krematoria, které tehdy bylo v centru Ostravy.“

Kde jsou jejich hroby teď?
„Zřejmě si jejich pozůstatky rozebraly rodiny, uložili je do rodinných hrobů. Jenom mohyla na Ivančeně je připomíná.“

Zatím co jsme rozprávěli, vlaky jezdily po obou stranách hlavního ostravského nádraží. Jedním směrem na těšínskou stranu, kde byli slezští Junáci v závěru druhé světové války popraveni, druhým směrem k Beskydám, které se rýsují na obzoru a kde je na Ivančeně v nadmořské výšce 948 m n. m. z téměř dvou set tisíc kamenů postavena mohyla na jejich věčnou památku.

Navštívil jsem Ivančenu mnohokrát a jsou na tom pro skauty památném místě i mé kamínky.

(Rozhovor s architektem Bedřichem Golombkem se uskutečnil v srpnu roku 2005.)

V průběhu let byla mohyla Junáků na Ivančeně několikrát poškozena, ale dočkala se i rekonstrukce, stavba bez základů se na svažitém terénu začala rozpadat. Po poslední rekonstrukci skautská mohyla na Ivančeně připomíná kamenný amfiteátr. Je to důstojné místo pro připomínku oběti ostravských Junáků, kteří v posledních hodinách války byli na starém židovském hřbitově v Polském Těšíně pro svou odbojovou činnost zavražděni.