Pazdera byl starý myslivec a zkušený lovec, i v devadesáti letech by dokázal zvíře skolit jistou ranou.
Seděli jsme v Mísné před jeho dřevěnkou s výhledem do tehdy už podzimem vymalovaného údolí, jako očarováni jsme hleděli na tu nádheru. Pazdera kouřil páchnoucí cigaretu z doma vypěstovaného tabáku a lehce zachraplým hlasem vypočítával, kolik všelijakých zvířat za dobu svého myslivcování střelil. Nestačil jsem žasnout.
Skoro každý z těch, kdo nosí zelený les v srdci, prošel málo snadnými etapami myslivosti – obdobím spalujícího žáru lovu, jen střílet a střílet, dokonale znát teorii střelby a perfektně ovládat střeleckou praxi. Vědět vše o nástrahách, které mohou při střelbě nastat, vítr nebo třeba i jen vánek, který dokáže střelu vychýlit, větvičku v dráze letu střely, mušku na mířidlech deformovanou slunečním svitem k jedné straně, pach, který nečekaně zradí, nebo i praskot suché větvičky při neopatrném došlápnutí.
„Je to tak, synku,“ tvrdil a oslovoval mne při tom „synku“, třebaže už jsem také pomýšlel na odpočinek. „Já bych si to všecko nezapamatoval, ale nedávno jsem objevil ztracený lovecký deník a v něm jsem si všecko přečetl.“
Někteří myslivci pečlivě zaznamenávají vše, co během vycházky prožili. Jaká byla pohoda, jaké zvíře zahlédl a co se při tom setkání dělo. Přesný záznam o střelbě, když na ni došlo, třebaže si takovou věc každý lovec pamatuje na minutu přesně ještě i po létech. V loveckém deníku je záznam o každém úlovku. A někdy i o tom, jakým množstvím pálenky a jaké a kde byl úspěšný lov posvěcený přípitkem. Čas návratu z vycházky, třeba o druhé hodině z půlnoci, zápis do deníku, hodina nebo dvě zdřímnutí a ještě před rozedněním zase zpátky do tichých lesních zákoutí.
„Není krásnější chvíle, když slunce rozpustí mlžku a jeho paprsky zajiskří v rose na stéblech trav. Ve skrytu odpočívá srnec s trofejnímu parůžky, na které mám zálusk. Ještě je na střelbu čas, jen jsem zvědavý, zda se pořád drží svých míst. Slunce už vystoupalo nad obzor, když se parádník srneček konečně vydal na pastvu. Nejprve jistí. Vůbec netuší, že střela by v té chvíli šla na jistotu. Náhle, zdánlivě bez příčiny odskočí a spěšně mizí v houštině, lemující okraj lesa. Nedává smysl dál marnit čas na posedu. Následující ráno ho přijdu zase pozdravit.“
Takovou chvíli nic nenahradí.
Starý myslivec Pazdera zahodil nedopalek smradlavé cigarety a zapálil si další, stejně páchnoucí.
„Připomněl jsem si loveckým deníkem pěkné chvilky, které se už nikdy nevrátí. Ale bylo mi z toho výčtu také smutno nad tolika zmařenými životy, že jsem nalezený deník rovnou vhodil do pecku na žhavé uhlí a spálil,“ dodal tichým hlasem. „Dávno vím, že život má větší cenu než lovecký deník popsaný krví úlovků.“
Starý myslivec Pazdera už kolikátý rok odpočívá pod zeleným pažitem. Často jsem na něho vzpomínal při tom svém toulání lesy a horami.
Jednou uprostřed léta připomínalo počasí opožděné jaro. Mlha se tlačila do údolí, povětří zlenivělo a ani slunce nemínilo těmi chomáči hnout. Cestou po hřebenu hory jsem myslel na všelicos, a najednou jsem se octl na jižním výběžku Velké Polany. Lesní dělníci tam časně z jara zmýtili už odrostlé smrky. Lidem po léta uvyklým na vzrostlý a neustále zastíněný les se najednou otevřela nečekaná vyhlídka do údolí. Využíval jsem té nabídky a pokaždé s rozkoší se kochal pohledem na Štrček, kde se na dně údolí stříbřil Rozpitský potok.
Jenže toho dne zalehla údolí mléčně bílá mlha. Nepomohlo vydrápat se na peň, který lesní dělníci bůhví proč nechali zbytečně vysoký.
A v té chvíli, o které jsem mínil, že je tak jako tak promarněná, tehdy jsem viděl kouzlo, které dokáže jenom příroda.
Mlžné chuchvalce zaplnily údolí Dolního Rozpitého do výšky kolem sedmi set metrů, tam vytvořily ohromnou nádrž, lemovanou hřebeny a vrcholky okolních hor, které z nich vystupovaly jako ostrovy.
Do mlžné záplavy se mezi Kamenné a Bučinu vklínil hřeben Štrčku a takto ono kouzlení vymalovalo z údolí Dolního Rozpitého a okolních horských hřebenů velké srdce.
V té chvíli jsem měl přímo hmatatelnou jistotu, kde srdce Beskyd skutečně existuje, a také, kde se nachází. Stál jsem v té chvíli přímo nad ním a žasnul.
Nikdy předtím a pak už nikdy později se mi srdce Beskyd neukázalo.
Ztichlý a ve velké pokoře, zůstala ve mně ta chvíle zaklíněná a jen pozvolna odeznívala, ale nikdy neodezněla zcela.
Kdykoliv vejdu do lesa a do hor, pokaždé dbám, abych tlukot srdce Beskyd nějakým neuváženým činem nepřehlušil.
Text a foto © Richard Sobotka