Dne 7. února 2022 uspořádala Městská knihovna v Rožnově pod Radhoštěm besedu nad Milým tiskem č. 27 „Ladinova jizba“, vydaným v rámci projektu tvůrčí skupiny seniorů „Město v mé paměti“ u příležitosti stého výročí narození básníka Ladislava Nezdařila (nar. 8. 2. 1922.)
Na tuto besedu přišel ohlas od jednoho z účastníků – pana Antonína Sekyry.
Vzácné setkání.
Zaškrtnul jsem si v kalendáři datum 7. února 2022. V podkroví naší knihovny se koná další setkání lidí, kterým je psaní a historie našeho Rožnova blízké. Jsem vděčný panu řediteli za pozvání, abych se těchto sezení účastnil, které mi sdělil už před časem.
Dnešní téma zní: „Ladinova jizba“. Jaksi bezděčně jsem vypustil bližší informace k tomuto tématu. Ani na vteřinu jsem nezapochyboval, že bych se nezúčastnil. Již na točitých schodech vedoucích k podkroví jsem slyšel nezvyklý ruch. Přede mnou šly dvě ženy. Obě jsem znal. Mladší, jako zákaznici ze samoobsluhy u Rosavy, kde jsem se vyučil, a několik let působil jako zástupce vedoucího. Starší jako kolegyni mé nejoblíbenější učitelky paní Bohdany Pečivové.
Běžně se nás schází kolem dvaceti. Hluk a ruch na konci schodiště napovídal, že dnes bude tento počet daleko vyšší. Obraz po vstupu mně dal za pravdu. Pan ředitel mně ukázal jedno z mála volných míst v popředí, což jsem pociťoval jako jakýsi projev váženosti. Posadil jsem se do koutka pod nosnou, dřevěnou konstrukci, dvě židle za vysokou dámou s černými brýlemi. Měl jsem pocit, že jsem ji už někde v Rožnově potkal. Ale zařadit bych ji neuměl.
Když ji pan ředitel v úvodu přivítal jako čestného hosta, byl jsem doma. Paní RNDr. Drahuše Drahotová – Nezdařilová, manželka nejslavnějšího rožnovského básníka. Když jsem se rozhlížel kolem, registroval jsem jednu významnou rožnovskou osobnost za druhou. Především pana Richarda Sobotku, průvodce dnešního podvečera, a autora několika velmi pěkných knih a nespočetně mnoha drobnějších brožur. Mimo jiné i té, kolem které se dnešní podvečer točí.
Až jsem se zastyděl na jak lehkou váhu jsem vzal titul dnešního setkání. Zítra 8. února by se totiž dožil 100 let největší rožnovský básník Ladislav NEZDAŘIL. Kolikrát jsem o něm četl a slyšel. A kolik nového jsem se dík dnešnímu setkání o něm dozvěděl.
Byla zde paní Vašková – dnes coby recitátorka, jinak známá a významná folkloristka, výtvarnice a zpěvačka. Druhého, mladšího recitátora jsem neznal. Byl tu snad nejznámější rožnovský hudebník pan Zeman, známý majitel krásného hlasu pan Pícha, paní Helenka Polášková a spousta dalších, které znám z minulých setkání, ale ne jménem.
Velmi pěkný a vhodný hudební doprovod obstarávalo „torzo“ cimbálovky „Štverák“ z Valašské Bystřice. A světe, div se! Ve zpěvákovi hutného mužského hlasu jsem poznal svého spolužáka ze základní školy Jendu Adamce. Bože, kolik jsme spolu odehráli táboráků u nás, na Hutisku. (Já tak trošku hraju na harmoniku.) Jak je ten svět malý? A na druhé straně, jak je ten svět velký. Vždyť Jenda bydlí v sousední obci. A kromě kratičkého setkání na pohřbu jeho maminky, jsme se snad od základní školy nepotkali. A to jsme byli nejen spolužáci, ale i sousedé. Adamcovi bydleli několik stovek metrů od nás, za potokem.
Ale abych se vrátil k hlavnímu tématu. Pan Sobotka jen tak mimoděk pronesl, že navštěvoval stejné Gymnázium Palackého ve Valašském Meziříčí, jako Ladislav Nezdařil. „Jen já jsem to nedotáhl tak daleko,“ dodal skromně. Kolik pokory v tomto vyjádření. On, člověk, který má vydaných několik knih, a bezpočet menších brožur, řekne toto. S úctou vzhlíží ke „svému spolužáku“. Určitě Ladislav Nezdařil je, a zůstane největší básník našeho krásného Rožnova. A formou, jakou o něm pan Sobotka hovořil, a koneckonců jak nádherně je popsána osobnost Ladislava Nezdařila, svědčí o velikosti obou osobností.
Velmi mne zaujal vztah spisovatelů k valašskému dialektu, který se bohužel vytrácí z našeho povědomí. Tu jsem měl drobné šimrání u srdíčka, protože ve svých prostých zamyšleních či fejetonech, se hodně rád právě tímto dialektem vyjadřuji. Neodborně, laicky, možná někdy i trochu zkomoleně, ale přesto jsem přesvědčen, že tu a tam padne někdy to slovíčko, jak se říkalo dřív. Vždyť ty „tetky sousedky“, jak jsem to slyšel doma, se určitě nebavily spisovnou češtinou. Mnohokrát jsem pak slyšel od známých, kteří si tyto mé drobnosti četli, že právě toto se jim velmi líbí, a dodává to jinak možná ani ne tolik zajímavému příběhu „šmrnc“. V tomto směru mi schází vzdělání, takže použité výrazy jsou často jen vzpomínkami z dětství, či mládí.
Chtěl bych tímto svým drobným zápiskem vyjádřit hluboký vděk panu řediteli naší knihovny v Rožnově, Pavlu Zajícovi za pořádání těchto akcí.
Určitě jsem nebyl sám – jen snad o to víc, že se pokouším občas něco napsat, kdo se v této skvostné společnosti cítil velmi příjemně…
Sekyra Antonín
V Rožnově p. R. 8. 2. 2022