Životní příběh učitele, knihovníka, kronikáře a legionáře – aneb jak se učilo na hornatém Valašsku v roce 1905 a v následujících letech.
Kniha vychází u příležitosti 430. výročí narození Jana Amose Komenského, českého pedagoga, teologa, filozofa, sociálního a náboženského myslitele a spisovatele, kněze a posledního biskupa Jednoty bratrské.
Učitel a legionář.
Mladý učitel Ferdinand Wimmer (1883-1969), původem z městečka Dašice nedaleko Pardubic, nastoupil roku 1905 na své první učitelské místo ve školní expozituře na kopci Soláň.
Školní expozitura na Soláni byla součástí školy U kostela ve Velkých Karlovicích, obec v letech 1850-1949 spadala pod Okresní soud Rožnov pod Radhoštěm.
Pro rodáka z úrodného Polabí bylo překvapením, že se „škola“ nachází téměř na vrcholu Soláně, v jedné ze dvou místností prastaré valašské dřevěnice, kam z okolních samot docházelo do jednotřídky i více jak sedmdesát školáků. Ale byla to dobrá zkušenost, jak zjistil později a toto podle nadmořské výšky posměšné nazývané „Vysoké učení na Soláni“ jej vykovalo v dobrého učiteli.
Valašsku už zůstal Ferdinand Wimmer věrný. V následujících letech působil šest let jako učitel a řídící učitel ve Starém Zubří, pak 22 let jako řídící učitel ve škole na Dolní Bečvě a v letech 1935-1939 jako řídící učitel v Zašové. Po předčasném penzionování se přestěhoval do Valašského Meziříčí, kde se po několik let věnoval uspořádání městské knihovny.
Za první světové války sloužil Ferdinand Wimmer jako voják na Italské frontě, po zajetí vstoupil do čs. legií v Itálii.
Kromě profese jako učitel a řídící učitel působil také jako knihovník a kronikář, a při mnoha různých příležitostech také jako slavnostní řečník.
Kronikář.
V Obecné škole na Dolní Bečvě pokračoval po penzionovaní nadučitele Dionysia Polanského jako řídící učitel také v psaní školní kroniky.
Během učitelování v Zašové jako řídící učitel zpracoval „Pamětní knihu obce Zašové – Letopisy obce Zašové od roku 1926“ a podrobně v ní zaznamenal události až do skončení druhé světové války; v průběhu válečných let pak tuto cennou kroniku před zničením nacisty zachránil. Zpracoval a napsal také kroniku Kroužku „Pěkná myšlenka“ v Zašové, jehož záslužná činnost ho zaujala a nadchla.
Po předčasném penzionování v říjnu 1939 se přestěhoval do Valašského Meziříčí, kde uspořádal veřejnou knihovnu a pokračoval v psaní kronik.
Řídící učitel Ferdinand Wimmer také po třicet let působil jako předseda Okrsku Národní Jednoty v Rožnově pod Radhoštěm a činnost Jednoty zaznamenal na více než pěti stech stranách objemné kroniky „Život a práce Národní Jednoty východomoravské na Valašsku.“
Během válečných let také pořídil kroniku z novinových výstřižků: „Staré Valašsko zašlých dob v novinářských zprávách.“ Jsou to zprávy z období kolem roku 1944 a kronika je takto zajímavým dokumentem dění na Valašsku za druhé světové války.
K šťastnějšímu období života řídícího učitele Ferdinanda Wimmera patřilo roku 1914 narození dcery Květoslavy a roku 1925 syna Milana. K méně šťastným pak dramatický osud dcery Květoslavy, kdy za druhé světové války byl její manžel Karel Svět, otec dvou malých dětí, za ilegální činnost zatčen gestapem a posléze popraven.
Ferdinand Wimmer téměř neznámý a zapomenutý.
I když Ferdinand Wimmer celkem 64 let svého života strávil jako učitel na Valašsku, a je zde také pohřben, i když pro Valašsko jako učitel, knihovník, kronikář a kulturní pracovník mnoho vykonal, zůstává v tomto regionu téměř neznámý a zapomenutý.
Kniha autora Richarda Sobotky „Ferdinand Wimmer – Životní příběh učitele, knihovníka, kronikáře a legionáře“ je zajímavým, strhujícím i dramatickým záznamem práce učitele, kronikáře a legionáře v obcích Velké Karlovice, Zubří a Zašová na hornatém Valašsku v letech 1905 – 1939, a jako knihovníka ve Valašském Meziříčí v letech 1939, a také kronikáře, prakticky až do smrti v roce 1969.
Ukázka textu z knihy
Tenkráte za zimních odpůldnů na Soláni, v chalupě pod sněhem, přitmělá třída, přeplněná důvěřivou horskou drobotinou, byla mým královstvím. Za takových chvil, při praskání smolných polen v kamnech, kdy slunko nemělo síly prorazit hustou clonu padajících vloček sněhových, rád jsem vyhověl přání dětí a vyprávěl jsem některou ryze českou národní pohádku naší Boženy Němcové. A děti s otevřenou pusou poslouchaly ani nedutajíce a představovaly si, že jsou tou zakletou princeznou neb osvobozujícím princem z pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Kolikráte bychom při vyprávění pohádky neb některé pověsti z českých dějin zapomněli na rychle se blížící soumrak, kdyby nás zaklepání ze sousední jizby od Matyščáků neupozornilo na to, že je nejvyšší čas jíti domů.
Zima při svých těžkostech a mnohdy krutostech přinášela dětem také řadu zimních radostí: stavění sněhuláků, hrudování, sáňkování a jiné hry. Těchto jsme si užívali v poledních přestávkách. Nebylo sice dnešních moderních sportovních sáněk, ale to dětem nevadilo a přivlekly z domova sáně neumělé domácí výroby, ale pevné a veliké, mnohdy určené na svážení dřeva. Byl-li příhodný sníh aneb i sněhová stříň, tu stačil takovému ogaru pořádný čagan neb kousek destičky, sedl si na to a jako hrom sjel s kopce dolů.
Děti ze Soláně byly dobré, upřímné a lnoucí ke svému učiteli upřímnou láskou a dětskou důvěřivou příchylností.
(Knihu „Ferdinand Wimmer“ – cena 150,- Kč za kus plus balné a poštovné – lze objednat
na E-mailové adrese: richard.sobotka42@gmail.com )