Velkopáteční výprava za pokladem.

Po roce zase o Velikonocích nastal čas hledání bájných pokladů. Prý jsou jich plné hory, jen vědět kde hledat.

Strýc Jožin Baroš se nechal svého času slyšet: „Otočíš jeden kámen, cosi tam zajiskří. Otočíš druhý, to samé.“

   Žena Baruška, zkušená vědma, ta věděla své. Dobře byla obeznámena s všelijakými kouzly a čarami. Čarovných bylinek měla plnou spíž. Někdy jí stačilo položit malý oblázek pod práh, a kdo neměl v chalupě co dělat, ten už do ní nevešel.

„Budeš se celý den zbůhdarma trmácet skalisky a k čemu to…“

Také však věděla, že chlapi jsou tvrdé palice, co si umíní, toho se drží. I suchou kůrku chleba na tu nebezpečnou cestu za pokladem nachystala a do flaštičky od alpy francovky několik kapek svěcené vody nalila.

„Zaříkávadla jsi nezapomněl?“ zkoušela mne jako každý rok tou velikonoční dobou. „Nesmíš se ohlédnout, kdyby hned bylo co za tvými zády. A když bude nejhůř, hned střelnou modlitbičku odříkej, ta tě ochrání.“

Hory na prvý pohled vypadaly pořád stejné, ale vždycky to je trmácení. Pod každý druhý kámen nahlédnout, jestli se tam třeba něco neblyští, to je pokaždé práce na celý den.

Je místo pod samým vrcholem Radhoště, podnes se tam říká Na pokladě, nebo Peněžité jamy. Strýc Jožin Baroš tvrdil: „Samé zlato a drahé kamení, že celé hory blyští, až zrak přechází. Pokud se cesta pod zem ukáže, pak hned bez bázně vejdi a rovnou do jeskyně plné zlata a drahého kamení. Ale to bys musel mít pořádné ruksačisko, aby se do něho všecky zemské poklady vešly.“

Strýc Jožin Baroš sice o zemských pokladech věděl kde co, přesto umřel chudý jak kostelní myš.

Trmácení skalisky trvalo od rozbřesku až do setmění. Všecky zaklínací věty jsem poctivě odříkal. Od hladu i protibloudivou suchou chlebovou kůrku snědl a tu kapku svěcené vody na zahánění zlých mocností z flaštičky od alpy francovky vypil.

Třebaže hory znám jak svůj prst chvílemi jsem vůbec netušil, kde se nacházím. Ale můj andělíček strážníček dobře hlídal, přece jsem se vrátil a otevřel ty správné dveře.

Baruška hned nalévala čaj ze sedmi druhů bylinek. Také se doptávala: „Našel jsi něco?“

Cosi bylo, ale nic na zbohatnutí. Akorát zuby, které tam na podzim loňského roku tetina Blažíčková ztratila při jednom výletu do přírody. Však co ta se jich nahledala a sakrovala při tom, až se hory zelenaly, nic nepomohlo, musela si nechat udělat za drahé peníze zuby nové.

Zuby tetiny Blažíčkové byly jediné, co jsem v ten čarovný čas v horách plných vybájených zemských pokladů kdy objevil.

Baruška se usmívala.

Však dobře víme, jak to chodí – kouzla a čáry vždycky byly, jsou a pořád budou.

Text a ilustrace © Richard Sobotka

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *