Opět se přiblížil čas, kdy rybáři vyráží v plné zbroji k řece v naději na první letošní úlovek. A zároveň i soutěž v rozpažování, jak velká ryba to byla. Nechybí ani hodina rybářské latiny se zkazkami a příhodami většinou málo uvěřitelnými.
Navzdory všem okolnostem rybářská sezóna začíná. Takže – Petrův zdar!
O rybářích vím své. Vznáší se kolem nich jakési tajemno. Jak to dělají, že dokáží ošálit rybu, aby jim skočila na kousek plíšku, nebo na několik smotaných chlupů do podoby umělé mušky, navíc zrádně opatřené ostrým háčkem? Kapří šupina coby talisman uložený v peněžence má podle mého mínění některých pravověrných rybářů asi takové kouzlo, jako potajmu ustřižená kadeř milované dívky, která si myslí na jiného.
Požádal jsem před lety přítele pravověrného rybáře Mirďu (inženýra Miroslava K.), aby mi o rybách vyprávěl. Považuji ho za chodící rybu. Navíc je vrchovatě plný poezie řeky a rybářského kumštu. Také jsem chtěl, aby mi s rybářským prutem u řeky pózoval, že si udělám nějaký ten snímek. Byl právě jiskřivý den plný slunce, voda měla barvu jantaru. Mirďa zabrodil a poctivě prošvihával řeku. Já poskakoval kolem a cvakal jeden snímek za druhým ze všech možných úhlů a vzdáleností, po slunci i v protisvětle. Kinofilm má šestatřicet políček, využil jsem je úplně všechny. Když jsem metr a půl dlouhý kinofilm o hodinu později vyvolal, ani jedno políčko nebylo exponované.
Za nejlepší místo jednoho časného odpoledne si vybral Mirďa úsek Rožnovské Bečvy nad Pilou. Řeka se tam v táhlém oblouku tiskne k cestě. Prostor mezi nimi ovládla zeleň s porůznu rostoucími stromy a keři. Před lety tam existoval docela rušný kemp, ale to už je dávno. Pak se v těch místech naučili zastavovat řidiči zájezdových autobusů ve směru na Žilinu a Slovensko při návratu z výletů z Čech, Rakouska, nebo po klenotech francouzské architektury zámků v údolí řeky Loiry. Řidič zastavil na okraji intimní houštiny, pánové nalevo, dámy napravo. Zájezdníci se hrnuli do houští.
Mirďa stál místy v broďácích až po kolena ve vodě, prošvihával vodu. Ryby nebraly. Stál ke břehu zády, spíš trochu bokem, vůbec se nedíval, ale periferním viděním, jak to rybáři umí, viděl všecko dobře a ostře. Jedna madam v momentě, kdy si v letním vzdušném ošacení začala sundávat spodní díl negližé, zahlédla Mirdďu zabroděného na pár kroků v řece. Parádní kousek háčkovaného prádélka svítil ve spodní poloze. Jenže nešlo natáhnout, ani sundat, takže si trošíčku ty háčkované spodňáry orosila. Co teď? Vyhodit pěkné prádélko bylo škoda. Pomohl mikrotenový sáček na jeho úschovu. Pak rychle zpátky do autobusu, který už sbíral pasažéry. Mirďa se zvědavě ohlédl. A jakože každá rozkoš musí být vyvážena nějakou trampotou, propadl se do štěrkového trychtýře v říčním dnu málem až po bradavky. Pstruha toho dne nepřinesl domů žádného.
„Jednou se mi podařilo spadnout na řece Ostravici,“ vyprávěl Jarek Ondruš. Je tam v řečišti takové zvláštní koryto. Měl jsem broďáky. Stoupl jsem na kulatější kamínek, už jsem ležel. Proud měl sílu, táhlo mne to dobře dvacet metrů, než se mi podařilo znovu se postavit na nohy. Trochu jsem si při tom umáčel kaliko.“
V Zubří, jak je autobusová zastávka, má v řece starý splav betonový rantl,“ navázal Ciklt. „Nahazuji vlasec, soustředím se na chytání – najednou jsem jednou nohou prošlápl do ticha, už jsem byl ve vodě až po pás. Lidé z autobusové zastávky namačkaní na zábradlí, civěli co blázním, že se koupu dva dny po zahájení rybářské sezóny, voda pořád ještě notně studená. Málem jim ujel autobus.“
„Já padám pravidelně,“ zasmál se Láďa Hamerník. „Pokud se alespoň jednou v roce nevrátím z vycházky k řece mokrý, tak se cítím být nesvůj.“
„Jednou jsem byl opravdu pořádně promrzlý,“ vyprávěl Péťa Karásek. „Na prutu málem zamrzala vodící očka pro vlasec. Moje očka byla vzápětí pro pláč. Protože jak jsem stoupnul na jeden kámen, ujely mi na zledovatělém povrchu nohy a už jsem byl až po krk ve vodě. Co teď? Autobus mi jel až za hodinu nebo za hodinu a půl. Tak jsem v těch broďákách a s prutem v ruce běžel přes vršek, les a louky domů, abych se trochu zahřál a cestou nezmrzl. Doma se na mne Hanka podívá, místo aby mne politovala se ptá: Ses v tomhle, co máš na sobě, sprchoval? No, nezabili byste ji?“
„Jednou jsme pořádali na břehu řeky Bečvy rybářskou párty,“ vyprávěl Mirďa. „Velká sláva! Babizny natěšené, chlapi rozkuráženi živou rybářskou vodou. Nejvíc se všichni těšili na pěkně hustý a sytý guláš. Juras Jurásek se kolem obrovského kotle poctivě točil už dlouho před polednem, guláš on uměl, to se musí nechat. Rybářský potěr snášel palivo na oheň, trochu se zpívalo a všem bylo dobře. Bílého mráčku na modré obloze si nikdo nevšímal. Jenže ta bestie přilákala duchny nacucané deštěm, vrchovatě plné hromů a blesků. Sprcha je slabé přirovnání k průtrži mračen, které následovalo. Než se kdo stačil vzpamatovat byl každý do nitky. A hustý guláš Jurase Juráska se proměnil na řídkou gulášovou polévku.“
Lipan je extra ryba, fajnová, úžasně elegantní, naše vůbec nejkrásnější. Spíš hmyzožravec. Živí se drobnými vodními ústrojenci u dna, ale i z náletu, sbírá pod hladinou i na hladině. I při sběru a shánění potravy má ušlechtilé chování. Lipan je prostě šlechtic.
Lipan má rád štěrkové dno. Nevyhledává úkryty, jako to dělá pstruh, ale zdržuje se v mírných tažných proudech. Až k podzimu, kdy už je voda studená, sjíždí do zátočin se zklidněnou vodou, kde nemusí vydávat tolik energie.
„Lipan má vynikající bílé masíčko, chuťově perfektní,“ zasnil se Mirďa. „Latinsky se jmenuje Thymallus thymalus – a to je tymián, protože jeho maso údajně voní trochu po tymiánu. Cenil si ho i sám císař Rudolf, který roku 1588 vydal písemné nařízení, aby lipani byli u hostiny předkládáni jen nejvýznamnějším osobám.“
Jednoho dne jako z udělání šla kolem řeky Lenka Chvapíková. Zjevila se tam přesně podle pořekadla, že kam čert nemůže, nastrčí ženskou.
Lenka Chvapíková, příjemná šťabajzna, bezvadná holka. Čupr děvče, malá blondýnečka, kráska jako vystřižená ze žurnálu byla tou dobou také na lovu. Nepotřebovala k tomu žádný rybářský prut, ani háček s umělou muškou, jí docela postačilo to její úsporné oblečeníčko.
Ona byla dost chytlavá na vdávání. Vdala se, pak se rozvedla a znovu vdala a znovu rozvedla a pak znovu na nějakou chvíli vdala.
Toho dne nahazoval Vlastík návnadu pod Bučiským jezem. V poklidu švihal zpěněnou vodu. Nevnímal skotačícího konipasa, nesledoval čas, šum řeky všechno přehlušoval.
Najednou se tam ukázala Lenka Chvapíková. Nahoře jen takový zvlněný proužek, dole sukénka a pod ní úsporné prádélko.
Vlastíkovi začalo být v rybářském mundúru pořádně horko.
„To tady míníš zbůhdarma proflákat celý den?“ zkoušela Lenka Chvapíková upoutat jeho pozornost.
Vlastík posunul polarizační brýle ke kořenu nosu, trochu se natočil – a vzápětí nezadržitelně padal do vody. Jen se vynořil, zalapal po dechu, broďáky plné vody a těžký rybářský mundúr ho nekompromisně táhly zpátky ke dnu.
Bylo zle. To rozpoznala i blondýnečka Lenka. Vrhnout se na hlubinu ji ani nenapadlo, vody se bála. Rozepnula sponku podprsenky a jeden její konec nahodila jako udičku topícímu se Vlastíkovi. Zasekl se. Přitáhla ho malátného na mělčinu, nechala mu klesnout zmáčenou hlavu do klína.
„Takový kapitální úlovek by mi určitě ledaskdo záviděl!“ smála se. Vzápětí okřikla kluka, který stál na břehu a nechápavě civěl na dění v řece. „Nečum, nemáš na to ještě roky a není po dvaadvacáté večer.“ A Vlastíkovi, když se trochu zmátožil: „Můžeš mi laskavě zapnout tu zatracenou sponku od podprdy na zádech?“
„Příhod z rybaření je spousta,“ pokračoval Mirďa. „Ale žádnou z nich si nepamatuji, proto je nikomu nevyprávím. Tedy ne, že bych měl co tajit, ale protože se mi v mém věku pokaždé všechny ty krásné příběhy vybaví až ve chvíli, když jdu kolem vody a narazím na známé uskupení stromů, nebo velký kámen. Pak se mi vzpomínky vybaví, proletí mi hlavou, protože tam na tom místě je genius loci, co mne vtáhne zpátky do dávno odezněného příběhu.“
To už bylo v době, kdy Mirďa přestal v peněžence nosit rybí šupinu. „Věřil jsem, že přináší štěstí, ale nepřinášela. Přestal jsem také spát s rybí šupinou pod polštářem. Jak stárnu, tak už na rybářská kouzla nějak nevěřím. A také žebříček hodnot se u mne mění. Už se nehoním za rybami, za velkými rybami, za velkým úlovkem. Teď už se dokážu zastavit, posadit se na břehu a pohoupat dušičku v kočárku jenom tím, že se na vodu dívám.“
Zpěv rybáře
Zpěněné vlnky svítí jak závěje bílého sněhu
Rozkvetlých hrušní legie tiše bdí nad jarním poklidem
Džbánek vína, můj rybářský prut
Kdo z celého světa je šťastnější než já
Vesla složená má bárka jako list
Lehce se kolébá ve svěžím větru
Malý háček tančí kdes na konci hedvábného vlasce
Rozkvetlý ostrůvek a plná číš
Cítím svou svobodu tu uprostřed tisíců zčeřených vln
Přísahám, není v tomhle vyprávění ani za nehet rybářské latiny, tedy až na několik malých výjimek. Akorát jich je tolik, jak to patří k rybaření.
Takže i pro letošní rybářskou sezónu všem pravověrným rybářům – Petrův zdar!
(Použity výňatky z knihy Richard Sobotka: Rybářské štěstí, Vydavatelství Víkend, 2008.)
Text a foto © Richard Sobotka, archiv ing. Jaromír Kudlák