Máj.
Květen není důležitý jen pro májové políbení, které je spolehlivým prostředkem proti zániku veškeré lásky, ale je také potřebný májovým deštíčkem, který má blahodárný vliv na růst vlasů i osobnosti, také však na bujení rostlin, na krásu rozevřených květů, který je tudíž stejným dílem potřebný pro krásu i lásku.
K lásce se odhodlají po zdlouhavých přípravách a váhání také ovocné stromy. Konečně otevřou zarůžovělé květy k májovému políbení.
Zmiňovat se, že louky hýří zlatem pampelišek, je jako potajmu přisýpat verše do básníkova batohu. Neboť který jiný měsíc, než právě máj, by měl být měsícem básníků? Vždyť májovou lásku zdobí básníci nejhezčími verši.
Máj je měsícem ptáčat. Hnízda v dutinách stromů, v rozsochách větví, ve spleti travin, v jamce pod vývratem už zvolna tikají novým životem.
Prouděním slunečního větru prokmitnou první vlaštovky. Vrátily se, přiletěly domů ke svým hnízdům. Přinesly pozdravy vzdálených krajin.
Povětřím také zasviští křídla rorýsů. Jsou zase tady, křiklouni, obdivuhodní letci, divocí bratři větru a výšek. Vrátili se domů a teď neví, jak vrzavými hlasy svou radost z návratu vyzpívat.
Květen je provoněný probuzenou zemí. Otevřeným oknem proudí svěží dech rozkvetlé louky.
Voda v řece hbitěji plyne. S dráždivou rozdychtěností laská ploutve pstroužků, lipanů, jelců, mřenek. S tichým popěvkem zkolébává do snění právě vylíhnutá kachňátka v hnízdě skrytém v travinách na břehu.
Škoda básníků, kterým verš úspěšně padá v jiném měsíci roku, než právě v máji. Škoda políbení, které se neuskutečnilo. Škoda májového deště, který s lehkostí nepadá do vlasů a do tváří. Škoda přátelského stisku rukou, ke kterému nějakým nedopatřením nedošlo.
Máj je máj. Trochu hebký, trochu usměvavý. Přizdobený slzičkou štěstí. Modrý a růžový zároveň. Loudavý i trochu uchvátaný.
Každý máj je jedinečný. Ten příští bude úplně jiný.
Květen – Indiánský měsíc sazenic.
Opravdu je nejvyšší čas vstoupit do zahrádky, abychom se ještě do podzimku dočkali nějaké úrody.
Znamení blíženců. Planeta pro narozené od 22. května do 21. června. Tento měsíc je prý znakem se smyslem pro obchod a spoření.
Smaragd – měsíční kámen pro květen, symbolizuje lásku. Smaragd je kvalitní drahý kámen, vzácná zelená odrůda nerostu berylu. Nejlepší smaragdy se naházejí v Kolumbii.
Pranostiky – Jaro přízeň, a léto trýzeň. Suchý březen, mokrý máj, bude humno jako háj, Aj, aj, pan Máj, teplý a hladový. Na svatého Pankráce každý zdravý do práce. Před Servácem není léta, po Serváci s mrazy veta. Májová voda vypije víno. V máji hřímoty nedělají trampoty. V máji aby hůl pastýři raději ani neoschla. Roj, který se v máji rojí, za plný vůz sena stojí. Májový déšť přináší sedlákům zlato. Je-li už máj zahradník, není stodol milovník. Padá-li sníh v máji, bude hodně trávy. V květnu-li hrom se ozývá, v červnu zřídka mrholívá. V máji vlhko, chladno – bude vína na dno.
Horoskop květen 2022 BÝK 21.4. – 20.5.
Jedinci zrození v tomto hvězdném znamení se obvykle vyznačují zdánlivou těžkopádností. Na druhou stranu klasický zástupce býků stojí oběma nohama na zemi, je realista převážně pevných stabilních zásad. V květnu doporučujeme nezaobírat se pracovními povinnostmi, ani starostmi v domácnosti či pletichami na milostné půdě. Tam se po většinu měsíce angažují ambiciózní kolegové, příbuzní, či cílevědomí partneři.
Lepší je věnovat volnočasovým koníčkům a rozšiřování obzorů. Nenechte se od cíle, zaměřit se sám na sebe, odvést roztržitostí způsobenou postavením Venuše. Pečujte o sebe, hýčkejte se, dopřejte si kulturní zážitek,, vyhraďte si volný čas jen pro sebe. Využijte své trpělivosti a nebojte se dát průchod své srdečnosti a sebeovládání. Jedinou překážkou by vám v květnu mohly být pouze nepředvídané finanční výdaje. Snažte se tedy nehýřit, spíš umně nakládat s náklady na chod rodiny.
Poezie na měsíc květen.
Josef Kalus
Otázka a odpověď
„Proč kráčíš, děvčátko, bez pozdravu,
K zemi schýlenou smutnou hlavu,
jak by ti slepičky chleba snědly – –
Snad tebe mládenci nepodvedli?“„Nebuď tak, synečku, starostlivý
O cizí pšeničku, cizí slívy.
Co jsem si napekla, sním i sama;
Koláče, mazané povidlama.“
Moravský kalendář 1929.
(Kalus Josef – básník (6. 2. 1855 – 11. 12. 1934, vždy Frenštát pod Radhoštěm), zvaný „valašský slavík“. Do 25 let byl tkalcem, později vystudoval učitelský ústav v Příboře, učil ve Staré Bělé u Ostravy a v Čeladné. Navštěvovala ho řada umělců. V rodném domě je jeho pamětní síň a ve staré škole v Čeladné muzeum.
Jiskřivé ráno.
Už si nevzpomínám ve které knížce jsem tento úryvek přečetl a zaznamenal si ho. Zaujal mne. Možná i oslnil představou sedmnáctého století, kdy zeměpán nebo jiná významná osobnost se jednoduše vyhoupla do sedla oře, ustrojeného podkoním, sloužící podali loveckou výzbroj, možná i lovecké fanfáry zazněly a rozhlaholil se štěkot rozličných psích ras, aby jejich lání během štvanice harmonicky souznělo. Hajný dá pokyn k zahájení honu. Ostruhy zlehka dotknou se ořových slabin. Lučinou, hájem i ztichlou lesní cestou lovci vyrazí štvát zvěř.
Jiskřivé ráno je ozdobou každé lovecké výpravy. Zpěv ptáků se rozezvučí v chorálu až do ohlušení. Mlha v nařasených pruzích pozvolna stoupá po svahu a postupně odkrývá spodničky hory a ukazuje ji ve skutečné kráse.
Vždycky je důvod postát v zákrutě horské cesty a pozorovat zázrak zrození nového dne.
Jiskřivá rána mám prostě nejraději.
Vyšel jsem z teple vyhřáté dřevěné chaloupky v dobrém rozmaru. Studené povětří mne na zápraží přimělo zatajit dech. Už po chvilce jsem přivykl. Rozhraní mezi létem a podzimem si takto pohrává, jednou se teplota drží na osmnácti, třeba hned další ráno klesne na plus pět.
Sojka se neslyšně mihla jako stín prostorem, kmitnutí modrého zrcadélka v jejím křídle mi neuniklo. Obhlížela svůj rajón. Určitě mne viděla, ale nekřikla to na celý les, jen tiše dosedla na větev nejbližšího smrku, zvědavá zda upoutala mou pozornost, ale po chvíli stejně neslyšně odlétla do lesní hlubiny.
Nedával jsem pozor, kam šlapu, málem jsem zapadl do díry. Skoro půl metrů hluboká, vyhrabaná ve svahu až na kameny. Jistě dílo lišky, která si pro pamlsky jako do nějakého bufetu dochází také na lesní zahradu. Jakmile se neopatrným písknutím prozradí myška, takové výzvě žádná liška neodolá.
Loveckému psu už přišlo mé zkoumání zdlouhavé. Ulehl do stébel trávy rovnou na chodník a vyčkával, co bude dál. A myslím, že chvílemi se zalíbením také hleděl do údolí pod námi. Žádný lákavý pach v lehkém ranním vánku necítil. Pokud ano, pak nedbal a přednost dal rozkoši té chvíle.
Usedl jsem vedle něho. No co, sojka už nás viděla. Beztak dobře znala to naše neškodné plouhání lesními pěšinami, nestáli jsme jí ani za ten poplašný křik. Od protější stráně se ostrými slabikami ry ry ry ry ry ozval datel černý, přelétával houpavě planinu a voláním čarodějů dával o sobě vědět. Jen si leť. Hlídej les a pečuj o něj.
Tak jsme si tam na konci zahrady v tom svěžím ránu i s loveckým psem oba hověli, až hlas panímámy hajné nás vyrušil.
„Co vy dva tady? Už jste se z pochůzky vrátili, nebo teprve jdete?“
Zahlédla oknem hájenky naši siluetu na konci zahrady.
Nebylo třeba odpovídat. Jako většina ženského pokolení z pod Radhoště, také ona znala čáry, uměla číst myšlenky, rozuměla rostlinám a také ptačím hlasům.
Přišla se podívat, co my tam. Ale nedočkala se odpovědi, ani ji nečekala. Prostě usedla na chodník vedle nás a také se mlčky oddávala kochání.
Znovu se mi do mysli vtíravě vloudila slova středověkého lovce o … ranní rose nad luhy a ptácích, kteří začínají za úsvitu pět, kdy s koněm a chrty se nadšený lovec vydá neprodleně za zvěří v les.
Někde vysoko pod loudavými oblaky se ozvalo volání káně rousné. Znělo jako zvon, který vítá právě zrozený den.
Text a foto © Richard Sobotka