O čem si vyprávějí kopretiny.
Odborníci se shodli na tom, že kopretinu bílou nazvou Chrysanthemum. V 19. století ji pojmenoval Jan Svatopluk Preslem jako kopretinu – za což mu patří dík, neboť je to jméno nejen přiléhavé a zajímavé, ale zároveň krásné, ostatně jako kopretina sama. Vědci také zjistili, že jde o rostlinu vytrvalou, vysokou dvacet až osmdesát centimetrů, že je to rostlina výrazně kvetoucí od května do října. Kopretina je také známá jako svatojánské kvítko, jánské kvítí, husička, čáp nebo slunéčko.
Avšak do svých traktátů znalci nezaznamenali, že je to květina nejen krásná, milá a přívětivá, ale také hodně upovídaná. Ráda se drží v houfech a vůbec se nevyhýbá květinám jiných barev, druhů a odrůd, naopak svou zářivou bělobou doplňuje pestrobarevný koberec, jaký na stráních i rovinách dokáže rozprostřít jen léto.
A právě to, že je kopretina kvítko upovídané zřejmě všem uniklo. Některá se sice nachází osamocená, ale to jen do příštího léta, než se k ní připojí kopretiny kamarádky. Je patrné, že právě v houfu je kopretině dobře. Jedna k druhé naklání zlatý terčík lemovaný bělostným okvětím, pohupují se ve vánku, zrcadlí paprsky věčného dárce života Slunce. O čem si povídají? To podnes nikdo netuší.
Chvála kopretin je chválou léta, chválou slunce, větru a deště – chválou života. Pokud by léto mělo svůj erb, určitě by na něm byla vyobrazena kopretina.
Až budeme trhat náruč kopretin, pokloňme se jim – neboť kopretiny jsou krásné.
Text a foto © Richard Sobotka