Je čas na dobré boty – vrcholy čekají.
Celkem 392 vrcholů s nadmořskou výškou tisíc metrů a vyšších je v České republice. Ze šestnácti našich pohoří nejvíce na Šumavě (180 hlavních vrcholů a 96 vedlejších), nejméně (vždy jen jeden hlavní vrchol) je v Hostýnsko-vsetínské hornatině, Javornících, na Ještědsko-kozákovském hřbetu a v Hanušovické vrchovině.
Moravskoslezské Beskydy nabízejí turistům 27 hlavních a 5 vedlejších vrcholů přesahujících 1000 m nadmořské výšky, nejvyšším je Lysá hora s 1323 m n. m.
Ve speciální k tomuto účelu vydané Přehledné mapě tisícových vrcholů České republiky jsou kromě dalších zajímavých údajů uvedeny také souřadnice pro použití navigačních přístrojů GPS. Existuje dokonce Klub tisícovkářů (www.tisicovky.cz) a nejen pro ně je v přehledném výškovém rejstříku tisícimetrových vrcholů pamatováno také s kolonkou pro uvedení data dobytí některého z nich. Je uvedena také přístupnost a dostupnost vrcholu. A z hlediska ochrany přírody jsou také vyznačeny vrcholy – nepřístupná území.
Nejvyšším hlavním vrcholem v ČR je Sněžka – 1602 m v Krkonoších, jako nejnižší tisícovka je vrch Jeřáb – 1003 m v Hanušovické vrchovině. V Moravskoslezských Beskydech je nejnižším vrcholem Velký Lipový – 1001 m n. m. v oblasti masivu Javorového.
Kam se chodilo v Rožnově pro vodu.
Mít vodu na kohoutek v každém bytě, třeba i ve dvacátém podlaží, dnes patří k základnímu sociálnímu komfortu. Vaříme z ní, pereme v ní a splachujeme ji naprosto samozřejmě. Čím víc vody spotřebujeme, tím víc za ni zaplatíme (vodné a stočné), tím větší mají společnosti zajišťující vodu zisky. A aby jim zisky nepoklesly, dělají vše pro to, aby bylo vody vždy dostatek.
Jak to měli s vodou Rožnované v minulosti?
Počátkem 19. století se začínaly v dřevěném městečku slibně rozvíjet klimatické lázně. Panský úředník a správce panských statků Josef Drobník, podle některých nepříjemný člověk, podle jiných dobrý hospodář, založil roku 1820 léčebný ústav, z městské Hájnice učinil park, postavil tam pavilonek a pec na ohřívání žinčice.
Právě kvůli rozrůstajícímu se lázeňskému ruchu se radní rozhodli zřídit veřejnosti přístupnou obecní studnu. Dne 26. května 1869 byla voda hledána na náměstí vrtáním a zarážením železné pumpy. Země byla proražena na 4 sáhy, což představuje hloubku přes 7 m. Voda se sice o tři dny později skutečně objevila, ale bylo jí málo, takže bylo od dalších prací, které obec přišly na 120 zlatých, kromě nádenické práce, upuštěno.
Teprve roku 1879 byla studna zřízena na počátku městského parku, podnes jsou její pozůstatky zakryty v nově upraveném chodníku před Štefankou.
„Když jsem byl malý ogar, chodilo se pro vodu ke Štefance,“ vzpomíná starousedlík pan Svatopluk Bajer. „Tam byla jediná obecní studna ve městě, měla pákovou pumpu. Ani Štefanka, kam jsem chodil do školy, neměla ještě vodovod, o přestávce jsme chodili pro vodu také do té studny.“ V současnosti je zmíněná studna skrytá pod rozšířeným chodníkem.
O zřízení vodovodu bylo jednáno už roku 1886, ale jeho stavba byla zahájena až roku 1929 a městský vodovod uveden do provozu následujícího roku 1930, jeho pořízení přišlo obec na 1 953 855 Kč. Současně byly pořízeny před léčebním domem v parku vodotrysky.
„Ještě před zřízením vodovodu jsme brali vodu ze struhy,“ vzpomínal starousedlík pan Václav Jakšík. „Akorát se doporučovalo brát vodu na vaření brzy ráno, pokud byla čistá. Během dne se totiž ve struze máchalo prádlo a také se do ní ledaco pouštělo.“
„Ve struze byla voda čistá,“ vzpomíná pan S. Bajer. „I když jsme pak měli zavedený vodovod, dobytek se napájel pořád ve struze, která tekla kousek od našeho hospodářství. Do struhy chodila také domácí zvířata, husy a kačeny, koupali jsme se v ní, ryby tam byly.“
Pitná voda byla svého času na každém nádraží i na veřejných prostranstvích. I to je historie. Dnes je snazší koupit si v supermarketu „džusik“ nebo minerálku než otočit vodovodním kohoutkem. Historií je také rožnovská struha, i obecní studna před Štefankou. Voda dostupná veřejnosti však zůstala, kohoutek s pitnou vodou je na náměstí, další na tržnici. Fungujícími vodovody jsou vybaveny také dva rožnovské hřbitovy.
140. let hasičského sboru města Rožnova pod Radhoštěm.
Roku 1764 nechala obec postavit na rohu náměstí sochu sv. Floriana a opatřila ji nápisem „Te, Floriane sacer, poscit Rožnovia tota, has nostras semper ab igne fove!“ Tento čin své opodstatnění, protože v té době byl Rožnov městečkem dřevěným. Hasební zásahy byly organizovány svépomocí a většinou byly marné.
Kvůli nebezpečí požáru se obec už v listopadu roku 1784 usnesla, jak mají občané podle jednotlivých řemesel pomáhat při hašení požáru.
Kováři a mlynáři být pohotově s ručními sekerami, ševci ohnivé žebříky a háky kvapně přinést a kde náleží postavit. Krejčíří s vodními koši pro nabrání vody k ohni pospíchati, řezníci a pekaři bez meškání pro stříkače jíti, zámečníci být pohotově s paklíči k otevření světnic, ku kterýmž se klíče hned najít nedaří. Majitelé koní zapřahat je do vozů s vodními bečkami a džbery a k ohni je přivážeti.
Nebezpečí požárů však stále přetrvávalo.
„Dne 22. října 1882 vypukl oheň ve stodole Fr. Baroše. Východní vítr hnal plamen na sousední budovy. Shořela stodola Barošova i obecní, vedle stojící dům Majerův se stodolou, chlévy a kůlnou. Dále dřevěné stavení Cibulce, Koryčanského a Bajera. Zděný dům paní Holubové prohořel do prvního poschodí. Paní Janíkové shořela jen střecha, ale vzadu všechna dřevěná stavení. Popelem lehlo 36 domů,“ zaznamenal Čeněk Kramoliš.
Požár úmyslně založil čtrnáctiletý chlapec, který se rád díval na velké ohně a na tu hrůzu kolem.
Až po tomto zničujícím požáru byl v roce 1882 na popud starosty Rudolfa Billa založen v Rožnově sbor dobrovolných hasičů. Heslo sboru znělo: „Bohu ke cti, bližnímu ku pomoci“.
Pro začátek dostal sbor do užívání dvě ruční stříkačky. K uskladnění stříkaček i nářadí, byla hasičům přidělena dřevěná kůlna na dnešním parkovišti naproti pomníku Františka Palackého.
Novodobá historie Hasičského sboru města Rožnova pod Radhoštěm se datuje od 1. ledna 1995. Jako velitel jednotky byl jmenován Bc. Karel Janoušek.
V současnosti se jedná o profesionální Záchrannou hasičskou službu, která je součástí Sdružení dobrovolných hasičů Čech, Moravy a Slezska. Celá jednotka je začleněna do integrovaného záchranného systému Zlínského kraje.
První vlak, zvaný „Rožnovka“, přijel do Rožnova pod Radhoštěm před 130. lety.
Stalo se tak 2. června 1892. Po deseti letech jednání konečně došlo ke stavbě železnice z městečka Krásna do Rožnova pod Radhoštěm. Původně mělo Valašské Meziříčí i Krásno každé své nádraží, vzdálená byla od sebe necelý kilometr, až později došlo na jejich sloučení a zůstala jen železniční stanice Valašské Meziříčí (ke spojení měst došlo od 1. 1 1924). Pro zastávky Hrachovec, Zašová a Zubří byly postaveny unifikované cihlové nádražní budovy, používané pro Severní dráhu Ferdinandovu. Lokomotivám se pro jejich rozměry a tvar říkalo kafemlýnky.
V té době sice existoval jízdní řád, ale cesta vlakem z Valašského Meziříčí do Rožnova trvala někdy až půldruhé hodiny. Vlak totiž na každé stanici „šiboval“ – nechával ve stanici naložené nákladní vagóny a prázdné přibíral.
Osobní vlaky byly tvořeny jen třemi nebo čtyřmi vagóny. Každý měl na obou koncích otevřenou ohrazenou plošinu a schůdky, nad nimi řetízek nebo sklopnou tyč, aby cestující během jízdy nevypadl. Vůz byl středem průchozí. Byly však také vozy, kde každé kupé mělo z obou stran dveře. K nim se cestující dostal akrobatickým výstupem na jedno nebo dvě široká prkna, která vedla podél celého vagónu a nahrazovala schůdky. Některá kupé byla zcela uzavřená, jiná jen do poloviny a bylo možné přelézat z jednoho do druhého přes opěradlo.
Rychlost jízdy umožňovala vyskočit z jedoucího „expresu“, proběhnout se podél trati a zase naskočit.
I k haváriím došlo. V Krhové vjel vlak na zastávce rovnou do stáda krav, které právě hnali z pastvy, tři z nich toto střetnutí zaplatily životem.
Jindy si jakýsi strýc při cestě z dobytčího trhu ve Valašském Meziříčí odskočil do nádražní restaurace na pivo. Krávu bezstarostně uvázal k nárazníku nákladního vagónu. Vagón byl o chvíli později připojen k soupravě a kráva svůj nedobrovolný odchod ohlašovala mohutným řevem. Vše dobře dopadlo, ale starého Valacha to stálo pokutu.
V té době patřilo k cechovním náležitostem, aby vlaková nádraží pěkně vypadala. Personál jednotlivých nádraží jako by soutěžil, které z nádraží bude úpravnější celkovým vzhledem budovy, okolím i květinovou výzdobou. Nejinak tomu bylo také v Rožnově pod Radhoštěm.
Romantika starých časů se vrací, kdykoliv se na trati ukáže historická parní lokomotiva – obdivovaná „stará dáma na kolejích“.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka