Vedra už kolikátý den trápila, zem vyprahlá, do prokypřelé půdy zastrčíš ruku málem až po zápěstí, zdusaný záhon je jako beton, motyku do něho nezarazíš. Meteorologové už kolikátý den slibují skrápnutí, domácí meteorologická stanice pouští kapky a hází blesky, déšť pořád nikde. Také u závlahy platí, co si neuděláš sám to nemáš. Tak jdu s kbelíkem pro vodu do potoka, mouchy mne štípají kde to jen trochu jde, a myslím na to, jak si léto nedá poručit a hraje si po svém.
V dávných časech to bývala jiná léta! Sušila se sena, aby měl dobytek zásobu krmiva na zimu, motyky zvonivě cinkaly při okopávání brambor, obilí utěšeně hnalo sílu do klasů. Včely a čmeláci zpěvavě brouzdali po květenství léta, na dně údolí s bubláním skákal potok po kamenech a šuměl splav. Zpěvaví opeřenci chvílemi zatrylkovali rozpustilou melodii. A robky si při práci na poli posílali ze stráně na stráň melodické hečení.
Pod křivou trnkou na zahradě odpočíval malíř. Staříček mu mezi bafanci z dlouhé fajfky vysvětloval melodické zvuky, že takto si léto hraje.
Teď už mívá léto jinou barvu a jinou chuť a jinak si vyzpěvuje. Kombajn spolyká lán obilnin dřív něž bys třikrát odříkal Zdrávas. Romantika léta je ta tam.
Jdu s kbelíkem k potoku pro vodu, sto metrů pěšinou strmým svahem tam a pak touž cestou nazpátek. Svítivý valounek křemene, vodou pěkně ohlazený mi nedá, dám ho do kapsy, třeba má za vrcholícího léta kouzelnou moc. Kbelík s čirou vodou nechám stát před dřevěnkou. Určitě se v noci přijde napít laň a možná i srnčí, proč ne, když je nápojový bufet u dřevěnky? Zvěř kolem chalupy je už málem domácí. Za sněhových zim si krátí cestu ke krmelci na protější straně zahrady třeba rovnou přes střechu dřevěné chalupy, zafoukanou přívaly sněhu až po hřeben.
Že po zahradě téměř noc co noc brousí liška je stará vesta, dělá pořádek z hraboši. Také zajíc má na zahradě své teritorium, svá lůžka na skrytých místech, své chodníčky, své pastviny, ten by určitě neměnil za jiné. Co na to liška? Ta na chytrého zajíce prostě nemá.
Celí smutní jsme stáli s paní hajnou nad truhlíkem nádherně modře vybarvených lobelek. Jeden trs byl nějak zmuchlaný a povadlý. Že by nějaká žoužel ohryzávala lobelce kořínky? Nevyřešili jsme tu záhadu.
Následující den objevím na chodníku, sotva deset metrů od dřevěnky, něco jako silnější šňůrku do turistických bot. Ale kdo by si dal tu práci vyšívat do takové titěrnosti ornament? Dotknu se té věci klacíkem – a podívejme! Zmije jako překreslená z učebnice přírodovědy. Snad metr dlouhá a pořádně naducaná. Jenže v ranním chladu pořád ještě málo pohyblivá, čeká až jí sluníčko rozehřeje a rozhýbe. Konečně! Plazí se, nepospíchá, míří k blízké kamenné hrázce, mizí v jedné spáře, tam bude dospávat noc.
Obdivuji nádherně žlutou barvu květiny zvané kozí brada. Přímo kouzelná bylina. Probouzí se s příchodem nového dne a kolem desáté hodiny dopoledne zavírá květ a oddává se spánku.
Svatojánské noci jsou plné čar a kouzel, plné svítících mušek a hvězd na obloze. Velký vůz září jako naleštěný, jeho hvězdy spolehlivě ukazují rovnou na Polárku.
Myslet v ten čas na poklady zemské i zbojnické, porůznu v horách ukryté a zapomenuté, je sice hezké, ale marné. Co já se jich za ta léta nahledal, málem každý kámen obrátil, kdejaký otvor prošátral, všecko marné. Třeba někdo jiný bude mít větší štěstí.
Blíží se půlnoc. Kdepak je asi ropucha, strážkyně dřevěnky? Nikde ji není vidět. Teprve když jsem si vypomohl elektrickou svítilnou – seděla rovnou v truhlíku na povadlém trsu té líbezné modrooké rostliny lobelky. To asi nebude mít paní hajná moc velkou radost!
„Tak podívej, milá zlatá béžově zbarvená ropucho,“ pobízel jsem jí klacíkem, aby si nastoupila na lopatu, ale moc se jí nechtělo. „Je načase ohlídat také protější konec zahrady, kde nám předevčírem banda černé zvěře přeorala čumáky rolku a vysbírala málem všecky brambory.“
Nakonec si ropucha říct dala, měla to i s dopravou až na místo zcela zdarma, ale moc se jí to nelíbilo. Zanechal jsem ji tam na okraji lesa bez výčitek. Jen jsem zvědav, jak dlouho jí potrvá než se vrátí do služby zpátky k dřevěnce.
Kousek od dřevěnky zaslechnu nějaké funění. Ježek! „Tys nám tady scházel!“
Usedl jsem ke stolíku před dřevěnkou, opájel se kouzlením letní nocí. Oblohou šedou jako říční lastura prolétl nad údolím datel černý s tím svým ryrykáním.
Našmátral jsem v kapse vodou vyhlazený křemílek. Nevěřím na žádné čáry, černokněžníky a divoženky, ale což kdyby… a právě za vrcholícího léta…
Do postele jsem se dosta,l až když se na obloze rozzářila Jitřenka, věrná souputnice nadcházejícího dne.
Text a foto © Richard Sobotka