Řada spřízněných duší přišla do Janíkovy stodoly v Dřevěném městečku Valašského muzea pozdravit básníka Ladislava Nezdařila, poslechnout si jeho básně a zavzpomínat. Tím nejpříhodnějším místem bylo v neděli 3. července roku 2022 Dřevěné městečko Valašského muzea v přírodě, kde v pořadu „Ozvěny Valašského Slavína“, uspořádanému ke 100. výročí narození básníka Ladislava Nezdařila, zazněly v několika variantách verše jeho neobyčejné poezie.
Verše Ladislava Nezdařile jsou to nejlepší, jaké kdy byly o Valašsku napsány. A jaké už nikdo nenapíše, protože už nenajdeš tenký kvítek, nevoní douška mateří, včely nelétají do květů červených muškátů a od Horeček neklapou po celodenní práci těžká kopyta koní. Nenapíše takové verše už nikdo, protože čas prostě nelze vrátit a ten současný už neuslyší skřípat dveře na závoře a marné by bylo hledat k těm dveřím po kapsách klíč. Ten čas je tak jiný, že verše Ladislava Nezdařila připomínají báje o dávno ztracených časech vyprávěné dětem chvíli před usnutím.
PhDr. Ladislav Nezdařil (8. 2. 1922 Rožnov pod Radhoštěm, Tylovice – 15. 1. 1999 Praha), básník a literární teoretik, profesor jazykové školy na UK v Praze.
Ladislav Nezdařil dětství prožil v Tylovicích, tehdy ještě samostatné obci. Studoval na Gymnáziu Františka Palackého ve Valašském Meziříčí. Už tehdy se zajímal o literaturu a psal verše. Básnickou prvotinu Tiché lásky vydal v roce 1943. V témž roce byl totálně nasazen v Osvětimi. Na krušné válečné časy reagoval básnickou sbírkou Talisman. Po osvobození v roce 1945 napsal a inscenoval v Rožnově pod Radhoštěm svou divadelní hru Jde o můj život. Knihy vydával pod pseudonymy Jan, Jiří nebo Pavel Sutnar.
Po válce studoval na Karlově univerzitě srovnávací literaturu, romanistiku a germanistiku. Poté nastoupil jako vědecký pracovník Akademie věd – Kabinet pro moderní filologii. Pak pracoval ve Výzkumném ústavu pedagogickém. Roku 1960 se stal profesorem na Státní jazykové škole v Praze.
I když se v době komunistického režimu mohl literární vědě věnovat pouze zájmově, vydal v roce 1985 spolu s Petrem Demetzem německou antologii české lyriky Pánbůh mi dluží jednu holku. Je také autorem rozměrné studie Česká poezie v německých překladech.
V roce 1967 si město Rožnov pod Radhoštěm připomínalo 700 let od první písemné zmínky. Při této příležitosti byla vyhlášena literární soutěž, v níž Ladislav Nezdařil získal prvé místo za básnickou sbírku Horní chlapci, napsanou ve valašském nářečí. V této básnické sbírce se básník vyznal z lásky ke kraji z něhož vyšel, jsou to verše o domovu, o hledání životních jistot, o životě a lásce.
Básnická sbírka Horní chlapci se dočkala celkem čtyř vydání. Ilustracemi verše Ladislava Nezdařila doprovodil v 1. a 2. vydání akademický malíř Luděk Majer, v dalších pak Kornelie Němečková a Karla Palátová.
„Nějakou sudbou mi byla dána schopnost vyslovit svět lidí, tak jak jej žili, a jazykem, kterým hovořili. Oni to tehdy nemohli a neuměli, udělal jsem to tedy za ně. Byl to můj dluh, který mi u nich zůstal,“ vyznával se Ladislav Nezdařil.
Ke 100. výročí narození básníka Ladislava Nezdařila se v neděli 3. července 2022 uskutečnil v Dřevěném městečku Valašského muzea pořad „Ozvěny Valašského Slavína“. Na venkovních panelech byly spolu s verši Ladislava Nezdařila prezentovány práce ilustrátorů Luďka Majera, Kornelie Němečkové a Karly Palátové. V Janíkově stodole byl promítán film Československé televize Brno z roku 1977 „Búrajú starú pec“. Následoval vzpomínkový pořad na Ladislava Nezdařila v Janíkově stodole, který uváděl Mgr. Tomáš Gross, a položení květů na hrob Ladislava Nezdařila na Valašském Slavíně. Pořad pokračoval v Komorním amfiteátru koncertem Tomáše Kočko na téma poezie Ladislava Nezdařila.
V té jedinečné chvíli byl básník Valašska Ladislav Nezdařil zcela jistě spolu s ostatními v Dřevěném městečku Valašského muzea v přírodě.
Text a foto © Richard Sobotka