V roce 1925 po velmi úspěšném zahájení provozu Valašského muzea v přírodě Národopisnými slavnostmi I. Valašský rok se pořadatelé usnesli, že každých deset let se bude konat velká národopisná slavnost. Ta třetí připadla na rok 1945, takže pravidelnost pořádání Valašských roků bylo válečnými událostmi narušeno. Muzejním spolkem bylo rozhodnuto uskutečnit třetí ročník národopisných slavností III. Valašský rok 26. – 27. 7. 1947. Účelem bylo zachovat a hlavně obnovit krásu folkloru.
Propagaci formou dopisnic a letáků s vyobrazením nově dostavěného muzejního kostela sv. Anny se ujal malíř Jaro Kučera. Nápisy při výzdobě města byly provedeny v místním nářečí.
Problém byl s nedostatkem krojů. Paní Vilma Volková zaslala výboru dopis: „Ti co kroje mají, vystupovat nechtějí ze strachu ze zesměšnění.“ Proto se výbor snažil všemožným způsobem lidem kroje obstarat nebo k nim dopomoci.
V rámci příprav přišel Miloš Kulišťák s nápadem uspořádat během slavností dvě valašské svatby. Jednou z nich byla svatba Ludmily Vaškové a Jana Petřvalského. „Tak jsme se v tom pětačtyřicátém roce při té Valašské svatbě ve Valašském muzeu skutečně vzali. Pět tisíc platících diváků tam přišlo. Tři faráři, zpěvačka z Ostravy. Miloš Kulišťák s bratrem nám šli za svědky,“ vzpomínala paní Ludmila Petřvalská.
„V tu dobu nebyl v Rožnově žádný soubor,“ vzpomínal svého času ředitel Valašského muzea Dr. Jaroslav Štika. „Jenom Dolnopasečané, ta jejich Národní jednota, když bylo zapotřebí, tak se dali dohromady, oprášili co umí, co tančí a co zpívají, vyžehlili kroje a šli vystupovat. Ovšem v roce 1947 už bylo znát, že tradiční kultura definitivně končí. Jenže právě během třetího Valašského roku se objevilo něco, co bychom dnes nazvali soubor, čili cílevědomá práce s mladými lidmi. Ten rok 1947 pro mne osobně znamenal vstup do lidového umění. Tehdy jsem si uvědomil, že tíhnu právě k tomu. Sice se čekalo, že tradiční kultura zanikne, ale opak byl pravdou. Patří k dobrým stránkám našeho lidu, že si citově uvědomovali, že něco ztrácíme, co k nám patří. A objevili se ti, kteří si ještě všechno pamatovali, Miloš Kulišťák, paní Věra Otevřelová, právě oni našli mezi mládeží spoustu zájemců o lidovou kulturu a od Krůžků, kde se tančilo při harmonice, pokračovali přes souborovou činnost. To bylo právě na Valašsku velmi silné hnutí a jeho výsledkem jsou Valašské roky. A právě ten třetí Valašský rok v roce 1947 byl přelomový, pozvolné zanikání národopisu změnil na jeho objevování.“
O letošním červenci uplyne od uspořádání III. Valašského roku právě 75 let.
Text a reprofoto © Richard Sobotka
Foto archiv VMP, barva Richard Sobotka © VMP a Richard Sobotka