Léto připomíná prostopášnou holčinu s krátkou sukénkou a s knoflíčkem u blůzičky rozepnutým níž, než se sluší. Je svádivé. A pořád trochu jako v horečce. Má osmahlá lýtka a zelené oči. Dokáže obtěžkat srdce k neunesení. Také však připnout křídla. Navečer nejprve zavěsí nad obzor ohnivý kotouč zapadajícího slunce, pak začne rozsvěcovat hvězdy, to aby stříbrný Měsíc snadněji našel cestu. Léto je šumění splavu, sluncem rozpálené kameny a zvonivý smích.
Po každém začátku přijde vyvrcholení a pak i konec léta. Tohle je moc zajímavá doba. Však svátek Aniček varuje: Svatá Anna, chladno z rána. Časně zrána ať vás nenapadne vyjít bez svetříku, nebo bez bundičky. Pak, jakmile se překulí poledne zase nesnesete na sobě víc, než lehounké šortky a vzdušné tričko. To jsou extrémy posledních dnů měsíce srpna.
Ráno ještě svítí pouliční lampy, denní doba nás najde v plavkách u řeky a večery bývají prodlouženým loučením toho krásného, co léto přineslo.
Strniště se posud místy žlutí – tkovou barvu vtíral do svých obrazů Vincent van Gogh. ale jinde už hlínu ve spěchu obracejí pluhem. Tak rychle se mění lehounké barvy léta v těžké barvy podzimu.
Kde zapomněli posekat trávu, tam louka svítí jako vybělené vlasy stařenky na sluncem prohřátém zápraží. V povětří krouží na širokých křídlech káně. Vrány už si krákoráním kolíkují rajón pro méně vlídné období.
Konec léta je doba prvých spadaných listů, sežehlých neúprosným sluncem. Tehdy je nejpříhodnější čas potajmu vyrýt do kůry stromu iniciály jmen těch, které možná už nikdy nespatříme.
Konec léta není časově nijak ohraničený. Léto je stejně pohyblivé, jako naše kroky, které se chvíli otiskují do prachu cesty, pak jdou zastíněným chodníkem či usínající loukou.
Netřeba léto zanášet do kalendáře. Spolehlivě poznáme, kdy přijde i kdy odezní.
Text a foto © Richard Sobotka