Měsíc srpen – loučení s krásným létem.
Srpen – Indiánský měsíc zrní.
Svatá Markéta hodí srp do žita.
Měsíční kámen pro srpen je olivín. Symbolizuje manželské štěstí. Olivíny jsou silikáty hořčíku a železa. Nejjemnější pocházejí z Barmy a Thajska.
Znamení panny. Planeta pro narozené od 24. srpna do 23. září. Lidé tohoto znamení jsou prý důvěřiví a spravedliví, se sklonem k zbožnosti.
Pranostiky: Léto sbírá, zima sžírá. – Srpen klasy uklidí a uzralé ovoce uvidí. – Na svatého Vavřince jdou oříšky do věnce. – Na Marie Nebevstoupení – prvních vlaštovek loučení. – Bartoloměj svatý, odpoledne krátí. – Teplé a suché léto – mírný podzim a tuhá zima. – Počátkem srpna studený vítr za strnišť fouká. – Zpočátku-li srpen hodně hřeje, budoucí se zima sněhem skvěje. – Kdo ve žních hledí chladu natrpí se hladu. – Teplé a suché léto vedou za sebou mírný podzim a tuhou zimu. – Je-li srpen mokrý, bývá v příštím roce drahota. – V létě dělej, v zimě vydělávej. – Umnožil Bůh léto hmyzem, a zimu mrazem.
Srpen je měsíc rozpustilý, rozmarný, ukazuje věci skryté a voní smíchem.
Srpen dokoná to, co předchozí měsíce začaly. Láska má teď osmahlejší barvu, chutná po broskvích a po melounech.
Markéta odhodila srp do žita. Jenže současné žně za vydatného přispění kombajnů proběhnou rychle a nenápadně. Ještě se nestačíme pořádně rozhlédnout po krajině a už se namísto obilných lánů ježí strniště. Zítra tam šestiradliční pluh v závěsu za traktorem převrátí hroudy a svítivou žluť zbytků slámy přemění na sytě hnědou barvu začínajícího podzimu.
Srpen je měsícem kontrastů. Ráno už teploty klesají na pouhých deset stupňů, ale přes den teploměr svižně šplhá pořád ještě až ke třicítce.
Poklid blankytné oblohy zdobí bělounké řásnění. Najednou zahrozí cimbuří těžkých mraků. Šlehne blesk, zaburácí hrom. Rychle alespoň pod okap, než se bouřka přežene. Pak už jen třpytivě mokrá tráva máčí nohy.
Noc už si v srpnu trochu přispává. Večery přicházejí stále dřív. Den zívá, ještě by spal. Co brzy po ránu dělají psi? Také dospávají. A co lidé? Ospalky jim mžourají z očí, když usednou za volant automobilu, nebo do vlaku či autobusu cestou necestou do zaměstnání.
V povětří stále slyšet skřípavé volání rorýsů při jejich divokých hrách. Teď už si zkoušejí křídla na daleký let. Ještě pár týdnů, ještě pár dnů, pak – kde těm bude konec!
Srpen je loučení s opravdovým létem. Loučení krásné a trochu smutné. Loučení na dlouho. Loučení až do příštího léta. Raději nemyslet na ledové fukéře, sněhové metelice, skřípnutí zmrazku pod podrážkou, na zrádně umrzlou kaluž na chodníku. Ještě je dost času pomýšlet na nepohodu. Všechno má svůj čas. A srpen si posud obléká malé plavečky a hledá rozkoš na rozpálených kamenech na břehu řeky, naslouchá vzdálenému šumění, nechává sluneční paprsky, aby důkladně rozpálily osmahlou kůži na zádech. Čerta starého se srpen stará o to, co jednou, kdysi, někdy, snad …
Srpnový večer zrcadlí v očích barvu oranžových západů slunce. To je ten nejpříhodnější čas zaslechnout harmonický akord kytary. Zazpívat si. Poslechnout lidské slovo. Zavzpomínat. Nebo jen krásně mlčet.
Srpen je snad nejsvobodnějším měsícem ze všech dvanácti. Nikdo na něj nemá právo.
Teprve až odezní poslední srpnový den, až dotiká i poslední vteřina, až definitivně skončí, pak nám bude po srpnu smutno.
Tráva ve větru.
Horký měsíc srpen se přehoupl do druhé půli. Houkla rána. Zdálo se, že odněkud od Baraního, ale v dlouhém, zakřiveném a rozvětveném údolí bylo obtížné odhadnout místo. Zvuk ulehl do stromů a les mlčel. Pytlák? Kdo ví.
Na malém návrší Páleniska seděl starý hajný Bartošek. Odpočíval na kmenu povichrem zlomeného smrku, prastarou loveckou brokovnici mezi koleny, s dobře patrnou rozkoší se rozhlížel po okolních vršcích a údolích. Hory se čeřily jako vlnky běžící jedna za druhou po hladině jezera. Boží kraji. Starý hajný pokuřoval krátkou faječku.
Přisedl jsem.
„V Malinovém bouchnul Přástka,“ kývl starý hajný Bartošek k protějšímu návrší. „Ale sotva co střelil. Pokaždé míří na lišku a strefí Maryšku, slepý jak patrona.“
Musel jsem se pousmát. Stejné mínění, co střelby se týká, jsem měl i o starém hajném Bartoškovi. Flintu sice nosil do lesa, do hospody a málem i do kostela, ale je pravda, střílet už nestřílel.
„Myslel jsem, že nějaký pytlák,“ poznamenal jsem.
„Pytláci jsou pořád, ale ty jejich moderní střílečky není málem slyšet,“ dal se starý hajný do vyprávění. „Vahalíka určitě nepamatuješ, je dávno po smrti. Starý pytlák. Flintu si smontoval ze staré železné trubky, jistil ji omotaným hadrem a drátem. Kule odlitá z olova velká jako do malého kanónu. Naládoval, zamířil, střelil. Na dvacet metrů trefil, srnce kule doslova rozpůlila na dva kusy. Jednou to s ládováním přehnal, železná trubka se roztrhla, vyrazila mu oko, pošramotila hlavu i tělo. Dostal otravu krve, o tři dny později šel pod zem.“
Legendu o Vahalíkovi jsem slyšel. To byl ostrý pytlák, neradno dostat se s ním do sporu. I hajný se mu raději vyhnul.
„Lidé jsou jako tráva, kterou pročesává vítr,“ vyprávěl starý hajný Bartošek a hleděl při tom až kamsi daleko, až za hřebeny hor. „Možná jsi slyšel o Florinkovi, i to už je dávno. Přebýval i s manželkou v bídné pastoušce na okraji lesa, říkalo se tam v Makytí. Také mu říkali Ludvíček, protože byl malé postavy a nebýt zestaralé tváře, jako by teprve ze školních lavic vyskočil. Vším byl něčím jiný. Jestli pytlačil nemohu tvrdit, nikdy jsem ho nepřichytil. Určitě byl pytlák, ale lapal zvěř leda do oka. Něčím živi být i s tou jeho museli. Pořádnou práci si nenašel, takového záprtka by nikdo ani k lopatě nevzal. Náboženské vyznání měl jakési zašmodrchané, snad jen osm souvěrců měl v celém okrese. A z politické strany si vybral tu nejrevolučnější. Pořád proti něčemu protestoval, bušil na starostu, že tak či onak by se všecko mělo udělat jinak, a že se budou divit, zakrátko bude všecko jinačí, revoluce už prý přešlapuje za dveřmi. Takových rebelů bylo víc, takže soukmenovce jakési měl.“
Hajný Bartošek si zapálil vyhaslou fajku a pokračoval.
„Florinek či Ludvíček, jak chceš, umřel. Pohřeb se konal v sobotu o třetí hodině odpoledne. Tou dobou, třebaže se tehdy pracovalo i v sobotu, už měli všichni volno. Ale sešlo se málo lidí. Dvě tři báby a kromě panáčka žádný mužský. Bylo zapotřebí obstarat nosiče rakve. Představený té jeho církve se dostavil, ale ten byl jen na řečnění. A těch několik ženských co ještě přišly, ty byly akorát na zazpívání pohřební písně.
Když přišlo na ukládání do hrobu toho nejchudšího z chudých, když odezněla promluva nad rakví a také babské krákorání pohřební písně, zasvitlo sluníčko skrz mraky a ozářilo hlouček lidí u rakve chudého člověka.
Čtyři mužští, kteří se našli na odnos rakve a její spuštění do země, kteří se za toho chudého zemřelého nestyděli, zatím co cestou přes vesnici se akorát záclonky na oknech vlnily jak lidé nasísali, koho to nesou, ani ti jeho souvěrci a ani kamarádi z partaje nepřišli, třebaže bůhví kde na zaplacení členských příspěvků bral, ale platil je poctivě, na schůzích a církevních setkáních si všichni říkali bratře bratře…, ale teď se za něho, nejchudšího z chudých styděli, akorát ti čtyři mužští ne, spustili rakev do země a protože se ani hrobník neměl k dílu, že dostal sotva zaplaceno za vykopání hrobu, díru ať si zahází kdo chce… Jedině ti čtyři vršili hlínu na rakev. Pastor i čtyři zpěvačky s kvílivými hlasy byli dávno pryč, když práci dokončili.“
Namísto starého hajného Bartoška dovyprávěl ten příběh o opuštěnosti nebohatého člověka smutek. Chvěl se v tom místě ještě dlouho po tom, kdy jsme se s hajným Bartoškem bez jediného slova rozešli, každý jiným směrem. Jen hory a lesy pak ještě zůstaly v ustrnutí nad tím příběhem.
Text a foto © Richard Sobotka