Básník Augustin Skýpala se narodil 22. 11. 1920 v Jarcové 1) (okres Vsetín). Dětství a mládí prožil v pasekářské obci Oznici. Otec byl italský legionář, matka služka v městské židovské rodině. Z vesnické obecné školy přestoupil do měšťanky. V letech 1936-1939 absolvoval tříletou odbornou školu pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí, na téže škole absolvoval řezbářské a sochařské kurzy. Po okupaci studoval FF UK v Praze.
Na Augustina Skýpalu vzpomíná spisovatel Oldřich Šuleř.
Počátek našeho přátelství se datuje již od válečných let, kdy v protektorátním příšeří se mládež ve Valašském Meziříčí sdružila v avantgardním divadelním souboru Mladá scéna a Kulturním kroužku Tvar. Byly to večery poezie, diskuze o umění, dokonce přednášky z dějin české literatury, v té době vyřazené z učebního programu na školách, konaly se v restauračním salónku Sokolovny v té době již uzavřené a v kreslírně měšťanské školy… Třebaže ve stísněném a nedýchatelném prostředí, bývalo vždy přeplněno mladými lidmi, toužícími žít v pravdě a kráse, což válečná moc přísně a pod trestem zakazovala.
Na besedy v Tvaru docházel také až ze samoty Oznice utopené v lesnaté pahorkatině mladý muž, sedával skromně stranou a povětšinou mlčel, třebaže nebylo těžké rozpoznat, jak niterně prožívá leckdy bouřlivou výměnu názorů. V rušné debatě jsme semleli všechno možné. Pozorně sledoval každé slovo, až přece překonal stud. Mačkal v prstech list papíru zvlhlý od zpocených prstů a hned zase kladl v neklidu ruce jako dvě zbytečné věci na srovnaná kolena. Když konečně promluvil, krásně přitom zčervenal.
Potom už hovořil častěji, a věru měl vždy co povědět. Ten přemýšlivý mladý muž byl Augustin Skýpala.
Setkával jsem se s ním potom častěji. Doprovázel jsem ho po břehu řeky Bečvy až pod svah Kotlin a on mne zase zpět na poličenský most, pořád jsme si měli o čem vyprávět, ovšemže o nádherných tajích literatury. Zastavoval se co pár kroků a vytahoval z kapes různé papírky, vytržené listy ze starých kalendářů, ze školních sešitů a ze zápisníků popsané verši, jak si je narychlo zaznamenal, a někdy třebas na kupeckém sáčku, a uneseným hlasem recitoval. A byly to verše uhrančivé, silně mne oslovily, a zase až jímavě prosté, zapsané v důvěrné blízkosti přírody za jeho nočních návratů temným lesem na samotu, vyklubávaly se jako ze skořápky a okouzlovaly mne. Nebylo těžké rozpoznat – byl to básník!
Jak bylo všecko zmatené
když měsíc vyšel z lesa
odkopl vlny zelené
a vstoupil na nebesa.
Tou září stráně chytaly
když vítr tekl trávou…
1) Jarcová se nachází asi 4 km jižně od Valašského Meziříčí na levém břehu řeky Vsetínské Bečvy. Obec je poprvé připomínána roku 1392 jako Jarcová Lhota, od roku 1505 jako Jarcová. Obyvatelstvo se živilo zemědělstvím a lámáním kamene. Při Jarcové byl mlýn moučný, pilný a valcha. Školu v Jarcové založili roku 1800. Za nocležné vojska v létech 1830 až 1832 obec postavila kamenný kříž na návsi. U mostu přes řeku Bečvu je zděný sloup s obrazem sv. Jana Nepomuckého. Přírodní památkou je 9 m vysoký skalní balvan „Jarcovská kula“, její vyobrazení bylo na starém obecním pečetidle z roku 1830. Roku 1993 byl obci udělen znak – v zeleno červeném štítu je postavena stříbrná radlice a stříbrná hlava koně. V roce 1794 měla Jarcová 340 obyvatel a 57 domů, roku 2001 měla 745 obyvatel a 184 domů.
sb