Vzpomínka na akademického malíře Miloše Šimurdu u příležitosti uložení jeho ostatků na Valašský Slavín.
Akademický malíř Miloš Šimurda se narodil 5. června 1924 ve Frenštátě pod Radhoštěm. Jako vesnický kluk chodil v obci Drnholec, dnešní Lubina, už v předškolním věku s kamarády do malotřídní školy. Po opětovném přestěhování do Frenštátu pak od 1. prosince 1931 nastoupil rovnou do 2. třídy chlapecké školy. Po páté třídě obecné školy studoval na reálném gymnáziu v Místku, pak absolvoval Obchodní akademii ve Frenštátě pod Radhoštěm.
„Doma se o mém budoucím povolání nikdy nehovořilo. Můj otec byl strojní mechanik, jako takový zařizoval různé fabriky. Byl také vyučený zámečník a prodělal různé kurzy, mimo jiné absolvoval jako jeden z prvních svářecí kurz.
Moje maminka byla dcerou valašského učitele, rozená Šobrová – staříček Šobr pocházel ze Zašové, učil po celém Valašsku. Maminka se vždycky zasazovala, abych měl nějaké vzdělání, protože ona ho neměla. Právě na reálném gymnáziu v Místku jsem získal první poznatky z malování.“
Kreslení provázelo Miloše Šimurdu od dětství. Náměty nacházel v bezprostředním okolí domova. Bylo to okolí rybníků, louky a les, osamělé chalupy s Ondřejníkem, Kněhyní a Stolovou na pozadí. Maloval také zátiší, blatouchy natrhané na jaře v potoce za Střelnicí. Obcházel pasínky, staré valašské chalupy, setkával se s lidmi. Dobýval se paletou barev a štětci k duši kraje od ráztok až po hřebeny hor.
Jeho cesta k umění však nebyla snadná. Prošel několika profesemi. Za druhé světové války byl dva roky totálně nasazený v uhelném dole v Ostravě. V Ostravě pak pracoval ve spořitelně. Působil také v propagaci rožnovské textilky.
Stále kreslil a maloval. Úsilí spojené s vytrvalostí bylo předpokladem pro studium na bratislavské Vysoké škole výtvarného umění a dalšího rozvoje profesionálního malířství.
„Mně se barvy odmala ohromně líbily. V pěti letech jsem prvně viděl pastelky. Jednou z mých prvních knížek byla nádherně barevná Ladova abeceda. Na jaře jsem v okolí Frenštátu obdivoval barevný svět v kalužích tajícího sněhu.
Akademický malíř Miloš Šimurda a ředitel Valašského muzea v přírodě PhDr. Jaroslav Štika.
Svůj první obraz jsem maloval na jaře v okolí Frenštátu, na pozadí hory Ondřejník a Kněhyně, pořád ještě pod sněhem. Všechno potřebné jsem měl položené na zemi, klečel jsem a maloval.“
Stále si uvědomoval, jak důležité je pro malíře světlo.
„To nejlepší světlo je v Benátkách. I barevnost je tam intenzivnější. Právě slaný vzduch má vliv na intenzitu světla i na barevnost. Možná i proto mají Italové větší cit pro barvy, než ostatní národy. Tím nechci říct, že Beskydám barevnost chybí. Beskydy jsou malířsky nejpřitažlivější na podzim, kdy jsou nádherně barevné.“
Miloš Šimurda je považován za mistra akvarelu.
„Jinde ve světě je akvarel ceněný, kdežto u nás často přehlížený a opomíjený. Není to vůbec jednoduchá malířská technika, jak se může na prvý pohled jevit. Malíř musí mít svůj obraz namalovaný v paměti ještě předtím, než se chopí štětce, pak jej přenést bez zaváhání na list.“
Lehkost, zářivost a vzdušnost s vyváženou barevností jsou znaky mistrovského akvarelu. Dokládá malířovu schopnost vcítit se do námětu a zaznamenat realitu nejen jako hodnotu estetickou, ale i mravní, či přesněji duchovní. Akvarely Miloše Šimurdy patří bezesporu k tomu nejlepšímu, co u nás v této výtvarné technice vzniklo. V roce 1993 získal akademický malíř Miloš Šimurda za své akvarely ve Francii Grand Prix.
Miloš Šimurda žil a pracoval na dvou adresách: přes zimní období v ateliéru v Bratislavě, přes léto v Rožnově pod Radhoštěm; od roku 1948 byl rožnovským občanem, po rozdělení Československa občanem obou republik. Malovat jezdil také do Itálie.
„Já jsem doma všude tam, kde najdu přátele,“ říkal malíř. „Než začnu malovat, seznámím se s lidmi, aby věděli, kdo jsem, abych já věděl, kdo jsou oni. Tak vnímám jejich život mnohem intenzivněji, než jen jako turista. Pak mohu chodit kolem jejich chalup a žít s nimi, aniž bych jim překážel. Vůbec nezáleží na nějaké státní hranici, ale na lidech.“
Ve své výtvarné tvorbě zpracoval také cyklus biblických výjevů.
„Především jsem chtěl ukázat, že se biblické motivy dají namalovat i jinak, než jako typická malba klasicistická, jak ji známe z reprodukcí. Bylo to pro mne i takové zamyšlení, studium biblického výjevu, hledání obsahu proč se to dělo, proč to bylo řečeno, jaký to má dosah. Takže jsem se zároveň obeznámil s posláním biblického odkazu.“
Malování může být i rizikové povolání. Výstava figurálních obrazů v roce 1979 v Bratislavě uvrhla Miloše Šimurdu do nemilosti tehdejší vládnoucí elity. Dlouhých dvacet let nesměl vystavovat.
„Velké asambláže a figurální věci byly tehdy vystaveny ve Slovenské národní galerii. Obrazy byly reakcí na události roku 1968. Figurální věci měly přenesený význam, kdežto koláže přinášely výstřižky z tisku, které vyšly během obrodného procesu. Obraz Kráčející muž byl charakterizován jako znevažování družstevního rolnictví. Obraz Nehoda, koláž reagující na srpnové události roku 1968, bylo zakázáno vystavit, ale jistý pracovník ministerstva kultury jej ukradl z uzamčeného depozitáře a přizval ke konzultaci pracovníky StB. Obraz byl klasifikován jako protistátní činnost, byl jsem vyloučen ze Svazu výtvarníků a nesměl jsem pracovat přes Dílo. Teprve v roce 1989 se ta záležitost urovnala.“
Ve své tvorbě se Miloš Šimurda ponořil také do abstrakce.
„Pokouším se o abstraktní motiv v podobě trojúhelníku, jako symbol trojjedinosti, vycházející ze základů křesťanského učení. Jednotlivé barvy mají přenesený význam těch třech personalit. Opakující se různé křivky. Roviny mají znázorňovat úvahu o tom, jaký to má význam, proč to je a jestli to má logiku. Kreace na bázi trojúhelníku mne pak přenesly na kompozice s názvem Hledání Pythagora. On nebyl jen geniální matematik, ale také vynikající filozof. Řešil a našel problémy geometrie a problémy čísla. Své filozofické myšlení uzavřel postřehem, že jediná pravda je číslo.“
Nebylo vůbec zvláštní, že Miloš Šimurda hovořil o filozofii pravdivosti čísla a imaginaci lidské mysli, neboť jako malíř byl zároveň filozof, mystik, badatel, moderátor barevných kombinací, regionální vlastenec a zároveň světoobčan, člověk věřící nejen v sílu nadpřirozena, ale především v sílu lidského dobra.
Objevily se v jeho tvorbě také paralelní světy.
„Paralelou k mé tvorbě je nová geometrie, která dostává ve světě nové dimenze, u mne je prohloubena starořeckou filozofií,“ vysvětloval Miloš Šimurda. „V únoru 2004 jsem vystavoval v prestižní bratislavské galerii Nova abstraktní věci a asambláže, které v roce 1960 nemohly být vystavovány. Pro Bratislavu jsem tehdy připravil výstavu abstraktních obrazů, quasigeometrické umění, obrazy Trojjedinost, Pyramida a podobně. Byka to také velká série biblických výjevů z Nového zákona, z evangelií. Je v nich určitá filozofie, jak chápat svět. V sérii obrazů Energie daná a vzatá figury obdařené energií stoupají – po její ztrátě klesají. U některých námětů se prolíná quasifigurální pozice s abstraktní vizí. To je například obraz Trojjedinost, zamyšlení nad filozofií spojení tří osob v jednu.“
Ak. mal. Miloš Šimurda, Mgr. Jaromír Štrunc a ředitel Valašského muzea v přírodě PhDr. Jaroslav Štika.
Miloš Šimurda se zabýval také mozaikou.
„Dvacet či třicet roků jsem se zabýval monumentální mozaikou pro architekturu, v současnosti závěsnou. V roce 2000 jsem v Raveně při příležitosti konference Mezinárodního svazu mozaikářů viděl jaké obrovské možnosti závěsná mozaika poskytuje. Je to ohromný kontrast oproti akvarelu. Mozaika má neobyčejnou trvanlivost. Na bázi skla barvu doslova vyzařuje, barevně se jí nevyrovná akvarel ani olejomalba. Nepotřebuje moc světla a pořád drží svou barvu. Mozaiky vytvořené v bazilikách na začátku tisíciletí z opaxitu, i minimálně osvětlené, jsou přesto pořád krásně viditelné.
Mezi mými závěsnými mozaikovými obrazy jeden zobrazuje Svatou Barboru, patronku horníků. Za války jsem byl dva roky totálně nasazený na šachtě, takže jsem také vyučený horník a svatá Barbora je i mou patronkou.“
V myšlenkách se také zabýval dynamickou současností.
„Prudké změny jsou přirozenou součástí historie, lidé se s nimi museli vyrovnat. I výtvarné umění hledá odpovědi na nové otázky. Zamýšlí se nad stavem a perspektivou života, nad možností příznivého pokroku, nad jeho pozitivy a negativy. Je nová technika plus, nebo mínus? Jak chápat svět? I já se zamýšlím nad těmito otázkami. Je to patrné v obrazech s názvy Svět se mění, Jak chápat svět, Duch a život, Energie daná a vzatá, Zklamané lidství, Povinnosti a Světlý bod. V netknuté přírodě objevuji krásu světa a její oduševnělou podobu. V barvě oblaku, v tiché nehybnosti, nebo v pohlazení vánkem s luční vůní. Pak se znenadání zase ocitám v záplavě lidského spěchu, starostech běžných povinností s tisíci informací, spletitosti vztahů. Ptám se: kde je smysl života? Tak přicházím k filozofickému závěru: je to pozvolné a neustálé lidské snažení po tom naplnit život spravedlností.“
Akademický malíř Miloš Šimurda zemřel 6. ledna 2019 ve věku 95 let. O tři roky později budou jeho ostatky uloženy na Valašském Slavíně v Dřevěném městečku Valašského muzea v přírodě dne 2. září 2022 v 11.00 hodin dopoledne.
Text a foto © Richard Sobotka
Národní muzeum v přírodě, Valašské muzeum v přírodě, Valašský Slavín – 2. září 2022 uložení ostatků akademického malíře Miloše Šimurdy.
Foto © Richard Sobotka