Indiánský měsíc lovu.
Měsíční kámen pro měsíc září je safír. Symbolizuje jasné myšlení. Safír je podobně jako rubín odrůda nerostu korundu. Vyskytuje se v mnoha barvách, ale za nejcennější je považována modrá. Nejlepší druhy pocházejí z Barmy a Thajska.
Znamení vah.
Planeta pro narozené od 24. září do 23. října. Povaha osob zrozených v tomto období vyznačuje se prý dobrosrdečností a melancholií.
Pranostiky – Čeho červenec a srpen nedovaří, toho září neusmaží. – Zmeškav léto, pozdě do lesa na maliny. – Po svatém Matouši čepici na uši. – Svatý Michal všecko z polí spíchal. – Čím víc hub roste, tím tužší zima naroste. – Pěkné růže v zahradách věští pěkný podzimek. – Když dlouho listí nepadá, tuhá zima se přikrádá. – Jasné dni na Matouše – v zimě vítr silně kouše. – Na svatého Václava každá pláňka dozrává. – Podzim na strakaté kobyle jezdí. – Září vínečko vaří. – Panny Marie narození, vlaštoviček rozloučení. – Touží-li září po rose, je v říjnu bláta po ose. – O svatém Jeronýmu připravuj se už na zimu. – Ozve-li se v září hrom, bude v zimě zavát každý strom.
Z Á Ř Í
Od čeho vzniklo pojmenování tohoto měsíce? Od zářícího slunce, které bývá v polovině měsíce bílé a tak nízko nad obzorem, že uléhá rovnou do očí a nutí mhouřit víčka? Od zářivých dnů? Od svítivých částic, které se vydávají na nekonečnou pouť prostorem, nadnášeny lehkostí své existence?
Stíny mívají v bílém slunci ostřejší kontury a jsou černější než jindy. Okr na kostelní věži se měkce žlutí. Střecha radnice prosvítá pažitem měděnky.
I zvuky jsou o takovém dni jiné, ostřejší, jasnější.
Vzduch po ránu přímo jiskří a píchá chladem. Až k polednímu se prohřeje na přívětivou teplotu, pak může svetřík dolů. Navečer už jde zase chlad od vody a rtuť teploměru se zimomřivě tlačí do blízkosti pouhých pěti stupňů nad nulou. Při každém vydechnutí jdou od úst bělavé obláčky.
Mléčné slunce vyhledávají malíři. Usadí se na nízké stoličce uprostřed zarezlé trávy, čepelí štětce parcelují malířské plátno do barevných políček. Kokršpaněl s medově zlatou srstí lenoší opodál, hlídá zářivý den.
Třepetání křídel posledního motýla končícího léta v povětří.
Ani letící vrány neruší skřípavým krákoráním pohodu dne, neslyšně proplouvají na střapatých křídlech údolím ke stromům na návrší.
O zářivých dnech je příhodný čas lapat kradmá ohlédnutí, poslouchat úryvky hovorů, smích. Políbení o takovém čase má docela jinou kyprost, chuť a vůni.
Dědci na zápraží slastně mžouří oči do slunce, bláhově počítají, kolik měsíců musí uběhnout do příštího jara.
Dva staří lidé usedli na lavičku nedaleko řeky, v tichém zasnění pozorují nekonečný běh vody.
Prý bílé slunce předznamenává nástup deštivých dnů. Kdo by věřil!
Ale kdo ví, proč se září jmenuje právě září. Jestli podle radosti, jestli podle smutku. To nikdo neví.
Za rozbřesku
Den měl ještě čas do rozbřesku. Obrysy keřů a stromů se jen pozvolna rýsovaly na plátně pohasínající noci.
Houf oveček se na noc natlačil k malému přístřešku, měly v těsném spojení větší pocit bezpečí. Rozlehlá pastvina jim skýtala dostatek rozmanité pastvy, studánka lemovaná kamennou obrubní nabízí čerstvou vodu na uhašení žízně i v pálavé horkosti letního dne. Časně ráno je příhodný čas na lenošení, lekavé hlasy noci už odezněly, zvonky nového dne ještě dospávají. Chráněny ohradníkem mají šalebný pocit bezpečí, ale stín lemující les může krýt nezvaného hosta.
Klid nad ránem byl jako tůně na hlubině. Dokonce ani list na věčně neklidné osice se nepohnul. A přece mezírkou mezi listím a větvemi křoviska nebylo všechno jako jindy. Pár nažloutlých vlčích očí bez hnutí sledoval pastvinu. Šelma věděla o ohradníku. Pokud chce zaútočit na tucet bezbranných ovcí, musí ho překonat. Slabý vánek přinášel jejich pach a lákal. Nutkání ji ponoukalo vrhnout se do ohrady a zaútočit. Zkušenost však ponechávala šelmu bez pohybu a jako přibitou do stále stejného místa v houštině.
Čas jakoby letěl šílenou rychlostí letní vážky nad vodní hladinou a zároveň se loudal nesmyslně pomalu hlemýždím tempem.
Šeď rozbřesku opět malounko prořídla.
Vlčice kvůli lepšímu výhledu malounko pootočila hlavu. Stín velkého vlka po jejím boku se nadzvedl a znehybněl. Ještě nenastal správný čas k útoku. Také stíny tří mladých vlčků nedočkavě napjaly svaly. Vlčice se ani nepohnula.
Snad minuta nebo dvě, či pouhé sekundy uplynuly. Vlčí smečka zůstala bez pohybu. Až po chvíli vlčice neslyšně couvla z houštiny, vzápětí ji pohltilo šero probouzejícího se lesa. Neslyšně oběhla pastvinu. Sotva znatelný vánek líně povíval její pach k houfu dřímajících oveček.
Nejstarší a nejzkušenější ovce varovně zabekla.
V té samé chvíli vlčice mohutným skokem překonala zlomené bidlo v hrazení pastviny. Obrovskými skoky se hnala rovnou do houfce vylekaných oveček.
Vyděšené ovce se v celém houfu daly na útěk a jako beranidlo rovnou proti ohradníku, který silou celého stáda snadno protrhly a rozbily a s hlasitým bečením hledaly spásu mezi lesními stromy.
Tam vyděšenému houfu zahradil cestu obrovský vlk.
Vydrážděni lovem a čerstvě prolitou krví na nejvyšší možnou mez zabíjeli vlci bez rozmyslu stále další a další ovce. K vlčici a vlkovi se snaživě přidružila i tři dorůstající vlčata, i když svými útoky spíš jen zvyšovala zmatek.
Když ráno konečně otevřelo oči dokořán, bylo po všem.
Nasycená vlčí smečka odeběhla na protější stranu hor, kde měla v kamenitém svahu svůj brloh, tam po úspěšném lovu prospí téměř celý následující den.
Zatím bude majitel ovčího stádečka obcházet pastvinu, zjišťovat škody, zjišťovat příčinu proč k tomu neštěstí došlo, se smutkem ztěžklým srdcem počítat stržené ovečky a utrácet ty, kterým už nebylo pomoci, zahánět zbytek stádečka pod ochranu pevného chléva.
Slunce ozlatilo prvými paprsky horizont protějšího svahu. Pěnkava dosedla do koruny větrem a sněhem olámaného jeřábu a rozezvučela první trylek. Postupně se k ní přidávali další opeřenci, o chvíli už drnčela uvítacím chorálem nového dne celá lučina.
Text a foto © Richard Sobotka