Předkem domácího skotu byl volně žijící pratur, který se vyskytoval od západní Evropy až po Zakavkazsko. Nejsou známy podrobnosti, jak se tato divoká zvířata skamarádila s člověkem, který pak vysával jejich mléko, odebíral jim mláďata a vyčerpaný skot odváděl na jatka. Faktem je, že tento vzájemný vztah funguje po dnešní časy, o čemž svědčí na 450 vyšlechtěných plemen domácího skotu, dělených podle využití na mléčné, masné a kombinované. Cynismus člověka ve vzájemném vztahu k tomuto objemově přibližně pětkrát většímu, přátelskému a důvěřivému zvířeti jde tak daleko, že kráva, byť živitelka rodiny, nakonec tak jako tak skončí na jatkách a každá domácí „Ťapulka“ je takto zužitkována do poslední molekuly. Poněkud líp jsou na tom vzpurní býci, kteří mají při koridě odvahu postavit se člověku, ale jejich konec je v podstatě stejný. Zvláštní kategorií jsou volové, ti jsou chováni jen na práci a na stáří namísto zaslouženého odpočinku dopadnou stejně.
V časech všeobecné bídy, zvláště za nejrůznějších válek byla domácí kravka „Babuša“, „Bělka“ „Květula“ a jinak mile nazývaná také jako „kráva živitelka“. Bez protestů nejméně dvakrát denně odevzdávala dobrovolně mléko. K hrnku mléčné nadojeniny postačil krajíček chleba a člověk byl nasycený. Ti chytřejší nechali mléčné přebytky ustát a měli z mléka smetanu, tu stloukli na máslo, byla syrovátka a při malounko odlišném způsobu zpracování také kyška, na kterýchžto produktech vyrostly v čase bídy i blahobytu generace lidí.
V současnosti uvidět krávu je něco jako v prvé polovině 20. století potkat kominíka a sáhnout si pro štěstí na knoflík jeho umouněné kacabaje.
O tom, že by v současné tísnivé energetické situaci mohla být kráva nějak technicky užitečná se ví málo. Přitom nás současná plynová krize přímo děsí. Zatím co technici žhaví rovnice o spoustě neznámých, třeba jak nejužší může být trubička pro přívod plynu, abychom v zimě nezmrzli, praktické ženy shánějí nedostatkové pletací dráty a ve volných chvilkách doma i na úřadě, v čekárně na vlak i během jízdy automobilem štrykují jako o závod svetry, někomu bude údajně stačit jeden, choulostivější bude potřebovat dva a všelijaké mřenky dokonce tři na přežití nastávající zimy.
Ptáte se, co s tím má společného hovězí dobytek?
Vzpomínáte na příběh, kdy nezodpovědní družstevníci zanedbali společné ustájení mlékodajných krav, zvané kravín do té míry, že dojička za zimního času, kdy byl zmíněný objekt kvůli teplu nastřádanému výkonnými radiátory kravských těl téměř dokonale utěsněn, ale vypínač na stěně vedle vstupních dveří už ne příliš v dobrém technickém stavu (odborný termín napoví, že byl „vychechlaný“), takže při zapnutí elektrického osvětlení jiskřil.
Krávy, a skot všeobecně, jak známo, jsou živoucí stroje na konzumaci krmiva (pořád jsou při chuti), na produkci mléka a (s prominutím) prděním, tedy na produkci metanu.
S metanem mají své zkušenosti havíři v hloubkách kolem tisíce metrů. Metan (plyn bez barvy a bez zápachu) v tom lepším případě v zamořené štole bezbolestně usmrcuje, v tom horším případě dochází k explozi a požáru. Konzumní přednosti vysoce explozivního metanu jsou všeobecně známy a dokonce se daří tento plynný element prakticky využít.
Ale vraťme se do našeho kravína, kdy za mrazivého podvečera vstupuje dojička, popaměti našmátrá na stěně u dveří vypínač, cvakne jím – nespolehlivý přístroj hodí jiskru a v té chvíli ustájenými kravami (s prominutím, ale žádný slovník nenabízí příhodnější termín) naprděný metan exploduje. Výbuch mohutnou silou odnesl střechu kravína a téměř neporušenou ji usadil o několik metrů opodál do sněhu.
Také vám došlo, že z budovy od hromadně ustájených prďavých krav by mohla vést trubička s metanem třeba právě do plynového kotlíku etážového vytápění vašeho bytu? Pak by se díky kravkám živitelkám a spasitelkám mohly maminy namísto štrykování svetrů věnovat výchově dětí a vysoce postavení odborníci by v poklidu mohli řešit aktuální palčivé problémy.
No, řešení zapeklitého problému máme někdy takřka před nosem – jenže pro extrémně snadnou dostupnost ho nevnímáme.
Text a foto © Richard Sobotka