Kulturní výročí v měsíci říjnu roku 2022.
V roce 2022 uplyne 15 let od úmrtí Josefa Maléře. Nalézt zmínku o něm je dosti obtížné. Po roce 1968 byl odsunut do ústraní, a co vzešlo z jeho kulturní dílny mohlo být uvedeno do roku 1990 jen pod cizím jménem. Nejspolehlivějším zdrojem informací o jeho práci a působení v kultuře se až na sklonku života stal on sám. Bylo to především vzpomínání na dětství a mládí prožité na Hutisku, které se stalo fundamentem pro jeho pozdější postoje v životě i kultuře. Vlastně celá jeho životní cesta byla putováním za tufarovým hrnečkem, obohaceným zelenou snítkou Valašského muzea v přírodě.
Josef Maléř (19. 3. 1928 – 24. 10. 2007) se narodil na Hutisku a byl s ním osudově po celý život spjat, i když žil v nedalekém Rožnově pod Radhoštěm. Od roku 1969 působil ve Valašském muzeu v přírodě jako programový a propagační pracovník. Byl autorem cyklu Valašské léto (později Valašský rok). Soustředil kolem muzea lidové výrobce a řemeslníky, organizoval tradiční jarmarky, ale také obřady na Valašském Slavíně. Je také autorem literárních prací Starosta k pohledání, Tesla změnila tvář Rožnova a Vzpomínky na ředitele, dále prózy o svém dětství na Hutisku Tufarový hrneček a knihy básní Čtyřlístek.
To všechno jsou dnes už jen ozvěny.
Ozvěna první – posezení z roku 2003.
V čase pětasedmdesátých narozenin Josefa Maléře jsme seděli v jeho útulném bytě na sídlišti Písečná, stěny plné vzácných obrazů valašských malířů.
I když je vaše jméno nedomyslitelně poslední desetiletí spojováno s Valašským muzeem, jaksi stranou zůstává skutečnost, že rodově také s lidovou kulturou Hutiska a Solance. Váš otec František vzdoroval v období světové krize neutěšené hospodářské situaci usilovnou prací od slunka do slunka, jako cihlářský mistr někdy také o nocích. Těch domků, které z jeho vypálených cihel stojí je nepočítaně! Ve volných chvílích pracoval ve Valašské národopisné družině Hutisko, věhlasné v té době nejen originálními hutiskými zpěvy a tanci, ale také dechovkou. Jezdívali vystupovat do různých měst, i do Prahy. Doma navíc hrávali divadlo. To se pro vás na celý život stalo základem cítění lidové kultury a příchylnosti k ní.
„Lidová kultura pro mne znamenala všechno. Na Hutisku to byli prostí lidé, kteří aniž by si to uvědomovali, zcela přirozeně vytvářeli kulturu. Byly to stále živé písničky, koledy a tance, které už se dnes v souborech neslyší ani nevidí. Třeba Žabský, pak Ježový, ten mi byl vždycky nejvíc přičítaný.
Na to navázalo čtvrt století práce ve Valašském muzeu, což byl nejšťastnější úsek mého života. Co se kde v muzeu dělo, všude jsem byl. Například spolu s inženýrem Josefem Stromšíkem jsme zavedli ekofilm, kde největší úspěch sklidil film Barborka, je o paní Holišové, metlářce ze Starého Zubří. Film zvítězil v Rožnově na krajské i na celostátní přehlídce etnofilmu, všude získal 1. cenu.“
Jaký osud čeká lidovou kulturu v moderní a technické současnosti?
„S nástupem třetího tisíciletí je lidová kultura už jen v rukou souborů. Je moc důležité, aby po přičlenění České republiky k EU nezanikla.“
Méně znám jste na veřejnosti svou prozaickou prací a svou poezií.
„Napsal jsem v minulosti krátkou prózu Tufarový hrneček. Je to vzpomínka na otce, matku, na dětství. Poezii mám velmi rád, ale nepokládám se za básníka. Šlo mi o to pomazlit se trošku s pěkným slovem. Za celý život jsem nic neuveřejnil. Sbírka veršů V každém člověku je slunce je soukromý tisk jako PF 2003, určený mým nejmilejším přátelům.“
Není vám trochu líto, že slavíte narozeniny i jmeniny v jediný den?
„Naopak… je mi líto, že se tato výročí připomínají. A pokud jde o to jubileum: Krájím si ukrajuji, chutnáš mi živote. I když na tvém stole už jen drobty zbyly, chválím tě.“
Ozvěna druhá – co o Josefu Maléřovi řekl v roce 2003 tehdy už emeritní ředitel Valašského muzea PhDr. Jaroslav Štika, CSc.
„Josef Maléř je člověk velice srostlý s Hutiskem. Oni Hutišťané jsou takový zvláštní národ, nechtějí se nechat. Je mezi nimi řada umělců a osobností: Vilma Volková, Luděk Majer, Cyril Mach a další. Pepova maminka byla prostá žena, tatínek povoláním cihlář, takový dříč, všeuměl, ochotník, režisér divadelní, psal kroniku, nacvičoval tance, ale především udržoval kulturní tradici hutiskou.
Takže v takovém prostředí Josef Maléř vyrůstal. Objevil se v době, kdy už mnohé v lidové kultuře zanikalo, kdežto na Hutisku si díky právě těmto lidem udržel nepřetržitý vývoj. Své tance pořád tančili a zpívali a hrála jim k tomu jejich dechovka. Chtěl bych připomenout, že Pepa je skvělý a stylový tanečník a nejenom běžných tanců, ale takových, které už se málokde vidí: Ježového a Žabského.
Takto kulturně vyzbrojen přišel šťastnou náhodou do Valašského muzea. V té době se rozbíhalo národopisné léto. Právě Josef Maléř mu dal ideové i organizační rozměry a vlastně je rozběhl. Především to byla práce s lidovými umělci, instruktáž, poradenství, ukázky výroby – časem jich bylo přes stovku. Tak se lidová výroba stala nedílnou součástí národopisného léta. Prováděl také skvělé rozbory této činnosti a zahrnul do nich i návštěvnost. Díky tomu jsme měli přehled o tom z kterých okresů návštěvníci přijíždějí, kam zaměřit propagační činnost. On vlastně rozběhl celou propagaci. Také vymyslel tak zvaný Zlatý kolovrat, kdy cestovní kanceláře soutěžily o nejpočetnější návštěvnost Rožnova.
K obohacení pořadů využíval svých znalostí valašských umělců v oblasti malířství a především literatury. Jako jeden z organizátorů, ale také jako tvůrce filmů, některých dokonce vítězných, měl neobyčejný přínos pro etnofilm. Během let většinou sám přicházel s novými náměty, které byly přínosem pro muzeum. Práci Josefa Maléře pro Valašské muzeum hodnotím nesmírně vysoko. Také jeho přínos pro kulturu tohoto kraje.
Nemělo by se zapomenout ani na Maléře pisatele scénářů nejrůznějších programů. A konečně ani na Maléře básníka, jeho věci jsou velice pěkné a přitom skromné.“
Ozvěna třetí – rozhovor z roku 2005.
V čase, kdy Valašské muzeum v přírodě nacházelo svou tvář a formovalo perspektivu, nescházel jste u vytváření jeho programové části.
„Tři roky před mým narozením se v Rožnově konal 1. Valašský rok. V té době také zazněla vize Bohumíra Jaroňka o živém muzeu, které by žilo prací, řemeslem, uměním, písněmi a tancem.“
Oba ředitelé – Ing. Bečák a PhDr. J. Štika, CSc. – se k Jaroňkově vizi spontánně přihlásili. Přihlásil jste se k ní také vy a připadl vám úkol tyto smělé cíle realizovat.
„Byl vypracován projekt Národopisného léta s perspektivou Valašského roku. Jeho programy záhy získaly celonárodní i mezinárodní věhlas.
Program obsahoval také naléhavý úkol – péči o tradiční řemesla, o lidové výrobce. Měl připomínat podomácké a polní práce. Tito nositelé tradic dělných rukou mohli nejlépe přispět k oživování muzea.
Téměř stočlenný kolektiv spolupracovníků stále přináší Valašskému muzeu neocenitelné služby. Návštěvníci se s nimi setkávají v exteriérech i interiérech ve všech třech areálech. Pozdraví se s brouskařem, košíkářem, s bednářem, s malérečkou kraslic, s vyšívačkou a krajkářkou a s dalšími mistry dělných rukou. Za sezónu jich do muzea přichází skoro půl stovky. Díla jejich zlatých rukou si mohou návštěvníci zakoupit v prodejně LUV. Na jejich úroveň dbá umělecká komise.
K oživení muzea přispívají též řemeslnické dny. Na zvonečkovém jarmarku se mohou návštěvníci pozdravit až s třiceti keramiky. Do kovadliny buší i tucet kovářů. Během pekařské soboty zavoní čerstvě upečený chléb. O tom jak pracují tesaři při stavbě chalupy můžeme vidět v den stavebních řemesel. To vše jsou jen příklady, úplný výčet je mnohem širší.
Historické ukázky a zvykoslovné pořady připravují také etnografové. Sbírkové předměty tak poprvé ožívají v praktické činnosti a dávají tím punc vědecké a etnografické věrohodnosti. Bývá tomu tak například při Velkém prádle, Lněné sobotě, o Vánocích na dědině a v řadě dalších ukázek. Dřevěné městečko pokaždé doslova praská ve švech, o tradičních jarmarcích přichází až patnáct tisíc návštěvníků.
O výročích založení Valašského muzea v přírodě se obvykle bilancuje, ohlížíme se za vykonaným dílem, různými předsevzetími a odkazem předků.
Často si také připomínáme moudrá slova zakladatelů muzea sourozenců Jaroňkových: Tance, lidové obřadnosti, veselí a hry nelze uložit do muzejních vitrín, mnohé musí být znovu prožito. Národopisné slavnosti jsou svého druhu živým a praktickým národopisem. Smyslem těchto slov je vykonaná práce.“
Až na skromnou výjimku nenalezneme jméno Josefa Maléře, ke škodě věci, v regionálních ani jiných slovnících osobností. Přestože zanechal hlubokou stopu v regionální lidové kultuře na samotném Hutisku, ale také během čtvrt století trvajícího působení ve Valašském muzeu.
Josef Maléř
Krájím si, ukrajuji…
Kde jste, duhové kuličky,
kde je váš lesk?
Zapadly jak ranní zorničky
v ranec mých let.Kde jsi, čarovná pohádko,
kde tvoje víla bílá?
Po tvém zmizení, poupátko,
v srdci jen jizva zbyla.Kde jsi, radosti u srdce
z prvního políbení?
Vítr ji zlákal do tance,
zbylo jen dálky chvění.Ještě jsem nestačil dosnít si
včerejších nadějí sen
a slunce už zase mě pobízí:
„Ukroj si z bochníku den!“Krájím si, ukrajuji,
chutnáš mi, živote,
i když na tvém stole už jen drobky zbyly,
chválím tě.(Ze sbírky V každém člověku je slunce. Soukromý tisk – mým nejmilejším přátelům. 1928 – PF 2003)
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka