Říjen – Indiánský měsíc padajícího listí. V našich geografických poměrech je to spíš měsíc barev, kdy Podzim na strakaté kobyle jezdí.
Je to čas jelení říje, troubení jelenů si podávají ozvěnou horské stráně.
Měsíc říjen je ve Znamení vah. Planeta pro narozené od 24. září do 23. října: Povaha osob zrozených v tomto období vyznačuje se prý dobrosrdečností a melancholií.
Měsíční kámen pro říjen je opál, symbolizuje naději. Opály jsou formou vodnatého oxidu křemičitého. Nejcennější exempláře jsou takzvané černé opály z Austrálie se záblesky několika měňavých barev.
Pranostiky: Co v říjnu zimy přibude, v lednu jí opět ubude. – Když dlouho listí nepadne, tuhá zima se přikradne. – Mnoho dešťů v říjnu, mnoho větrů v prosinci. – Teplý říjen, studený únor. – Svatý Havel češe se stromů poslední jablko. – V říjnu mráz a větry – leden, únor teplý. – Opadá-li v říjnu listí, bude mokrá zima. – Divoké husy na odletu, konec i babímu létu. – Říjen a březen rovny si bývají ve všem. – Je-li vrána nablízku, je nejvyšší čas k setí. – Je-li říjen mrazivý a větrný, bude leden i únor mírný. – Studený říjen ničí všechen hmyz i pro budoucí rok. – Říjen-li blýská, zim pak plíská. – Bude-li první den babího léta jasný, nastane teplý podzimek. – Svatý Havel do všeho, i do zelí vešel. – Do svatého Lukáše, kde chceš, ruce měj; a po svatém Lukáši za ňadra je dej. – Svátek Šimona Judy, tuhnou na poli hrudy.
Čím nás překvapí říjen?
Zhýčkaní vzpomínkou na teplé dny minulého měsíce bedlivě sledujeme předpovědi počasí. Teploměr za oknem ulizuje nuly, voda mění tekuté skupenství na sníh a led. Přepršky ještě mají ráz rozverného hraní, první sníh spíš hladí. Ani mráz se dosud nenaučil hryzat až do morku kosti.
I říjen, tento ryze podzimní měsíc, si uchoval plno barev. Jen je malounko tlumí lehkým oparem, halí pomíjivým závojíčkem bělavé mlžky nad mokřadiskem. A polední slunce hospodář čas zavěsil až příliš nízko nad obzor.
Ranní tma dlouho vylehává mezi stromy, lísá se na samotách ke stěnám chalup, čenichá pryskyřičný dech komínů. Pak, než se stačíme čtyřikrát rozhlédnout, je pryč. Konečně nastal bílý den.
To večery přicházejí zdlouhavěji. Jen zvolna ukrádají denního světla.
Stejně váhavě se rozsvěcují i pouliční světla a okna domů. Když se konečně rozzáří naplno, začne noční slavnost měsíce října. Všechno je najednou měkčí, prostor se prohloubil. A je také voňavější.
Tehdy je ten nejsprávnější čas schůzek, setkávání, pomalé chůze, letmých doteků, mlčení.
Vítr po hrstičkách shazuje z větví proschlé listí, jako když sype drobné z děravé kapsy. Nestálý vítr jím třepetá v povětří. Pak jím chrastivě smýká po dlažbě hned sem, hned jinam.
Náhlá přeprška měkce ulehá do zemdlené trávy. Vítr zahvízdá na bezlisté haluze. Pod podrážkami bot skřípá štěrk.
Pod nízkými obtěžkanými mračny se mihne ostrý klín odlétajících divokých kachen.
Zastrčit mezi zuby stéblo suché trávy. Rousat se a nehledět na umáčené boty. Vychutnávat poslední rozkoše podzimu.
Říjen, říjen… Měsíc říjen chutná jako povidlový koláč ze kterého na nás hledí dvě marcipánové oči.
Podzimní den v Babčím.
Nikdo si nepamatuje, proč se právě tomuto málem zapomenutému palouku vysoko v horách říká V Babčím. Nějakou bábu v těchto končinách jsem ani při vysazování lesních stromků ani při vyžínání trávy nikdy neviděl, ale to pojmenování se používá odnepaměti. Horská loučka ostatně nespoléhala na lidskou ruku, dokázala si pomoct sama. Kde co k lesu patřilo na ní rostlo, horká květena, a co tak vysoko v horách žilo, buď mělo V Babčím své domů, nebo na ni čas od čau alespoň zavítalo, napást se, napít se čiré vody z vřesové studánky, zadřímat. Vlastně jsem na tu horskou loučku V Babčím vešel jaksi omylem.
To prvý říjnový mrazík mne vylákal na obhlídku polesí, staré traviny ostříbřilo jíní a vysoká obloha s pohasínajícími hvězdami slibovala slunečný den. A skutečně takový byl.
Procházel jsem chodníčky, jak se mi namanuly pod podrážky bot, ale nestaral jsem se, kam jdu, kde se nacházím. Tady v horách se nemohu ztratit, věděl jsem, přesto mne překvapilo, že právě v Babčím jsem se nakonec octl.
Utrmácený jsem usedl do jamky v trávě, opřel se zády o dávno padlý a už trouchnivějící kmen kdysi mohutného smrku, který nevydržel poryv divočícího povichru. Sem se určitě chodí vyhřívat jeden z mála horských zajíců, nemohlo být příhodnějšího místa, oblačná výše a hřejivé sluneční paprsky. Než bys napočítal do desíti oveček, už se ti klíží víčka a pohoda tě zkolébá do dřímoty.
Snad skutečně se horský zajíc přišel vyhřívat do svého pelechu, a když viděl, že už je obsazeno, odskočil jinam, jen při tom lehce zavadil o mé natažené nohy. Chvíli jsem pátral, kde se to nacházím, přece V Babčím, ale jak jsem se tam dostal a co tam vlastně pohledávám?
Jen jsem tak sedl, mhouřil oči do teplého slunečního jasení kladl si otázky a vlastně ani nehledal na ně odpovědi. Ani jsem se při tom nepohnul. Stačilo přiskřípnout víčka očí a pokračovat v dřímání.
Něco mne upoutalo. Vrátil jsem se pohledem k houštině, pak ke skupině nízkých smrků, loučka, povětrností olámaný kmen stromu s trsy ohnivě červených jeřabin, lískové houští, starý buk s větvemi doširoka rozloženými, pak už jen les padající do údolí a pokrývající stráně a úbočí hor. Vrátil jsem se pohledem stejnou cestu zpátky a zase nic. Až po chvíli ve volném prostoru, snad jen na metr širokém, mezi do stran naštětěném křovisku a skupinou mladých smrků, právě tam jsem zahlédl stát jelena v podzimní parádě s parožím široko do stran a hustě zdobeným výsadami. Ani se nepohnul. Jako kdyby tam nadlesní postavil sochu kapitálního jelena, jak už kolik roků vypráví, že si jí nechá pro parádu zhotovit.
Jelen musel o mně vědět, ale nedal nic najevo. Možná jsme se při vzájemných toulkách polesím už potkali, takže staří známí, dalo by se říct. Ale V Babčím se vidíme prvně, vždyť také jsem se do této končiny zatoulal vlastně náhodou. Možná je právě V Babčím ono utajené říjiště, o kterém všichni myslivci a hajní pokaždé hovoří, že někde ve zdejších horách být musí, jenže žádný neví kde. Takže V Babčím.
Tak jsme tam v tom prosluněném dni v polovině měsíce října pořád setrvávali jako nehybné sochy. Až pak, kdy mne svědění očního víčka přimělo k mrknutí, pouhý mžik oka, nic víc, už jsem v mezeře mezi naštětěným křoviskem a skupinou mladých smrků nic nezahlédl.
Slunce už překonalo zenit, když jsem se konečně zvedl k návratu. A jen jsem udělal dva nebo tři kroky, vyskočil z podobné jamky, v jaké jsem seděl, horský zajíc – když našel svou lehárnu obsazenou, vyhlédl si další jen kousek ode mne, pořád tam ležel téměř na dosah, až teď se také zvedl.
Nechal jsem za zády ozvěnu jeleního troubení a údery paroží při soubojích, slábnoucí jas pohasínajícího dne, i první hvězdy, nedočkavě vyskakující na modrou oblohu, šum větru i hlasy nočního lesa. Jen tlukot srdce hor mne provázel na cestě k hájence.
Tak hezky se ten podzimní den V Babčím vydařil.
Text a foto © Richard Sobotka