Ulicí se plouhal přihnutý malíř s celým svým vercajkem na hřbetě. Po chvíli odbočil a vedlejší uličkou se drápal do podzimkem hořící stráně.
Barevný podzim pokaždé znamenal učiněné rojení malířů. Moc dobře věděli, že co z přírody nepřekopírují patláním barev na plátno o tomto čase, později už sotva vymyslí.
Malíř se zvolna šoural do stráně. Těch dvou, vzájemně oslněných něčím jiným, než zářícím podzimem, těch si nevšímal. Nemínili odejít, tam na vyvýšenině u boží muky bylo jejich místo. Nechtěli se ho vzdát. Ani malíř. Rozložil malířskou dílnu rovnou pod kapličkou, vymačkával z tub na paletu barvy, rovnal štětce.
„Vy jste si uměli vybrat místo,“ prohodil k oběma dosud spíš ještě dětem, než k dorostencům, zrůžovělých vše spalující vášní. „Tady je teď na podzim pro malíře široko daleko nejlepší flek, odjinud se tahle paráda hned tak nevidí.“
Výhled od boží muky měli na celé údolí, okolní svahy je obklopovaly, podzim svou barevností doplňoval půvab celého prostoru.
Malíř si dětí nevšímal. Plácal štětci na plátno bez ladu a skladu jednu barevnou skvrnku vedle druhé.
Ti dva měli dobrý výhled na malířovu práci, ale nedokázali se v té směsi barev vyznat.
Když malíř plátno s chaoticky poskládanými barevnými skvrnami zaplnil do posledního místečka, trochu odsedl, mhouřil oči, pak ještě do plátna zanesl dvě tři barevné tečky. Konečně byl spokojený.
Najednou se těm dvěma v trávě u kapličky barvami pocákané plátno scelilo a zaplnilo a ukázalo se ve správných proporcích. Na malířově plátně se jim otevřela krajina v celé své barevné půvabnosti.
Malíř už jen seděl a pokuřoval. „Jestli se tady zítra zase potkáme, pak vás oba do toho obrazu také trefím, i s tou boží mukou.“ řekl.
Pomalu skládal náčiní, zvolna se vytrácel svahem a loukou, pak mezi domy městečka.
Zasněni za ním hleděli.
Podzim dál ladil barvy a den už se večerem ubíral k smrákání.
Text a reprofoto © Richard Sobotka