Pravdivá je pranostika, že Podzim přijíždí na strakaté kobyle. Podzim bývá časem zářivých a průsvitnou mlžkou zahalených dnů, kdy halné větry, charakteristické právě pro údolí pod památným Radhoštěm přetváří kraj drsných hor do zasnění. Chladnou noc střídá teplý den. Je příjemné posedět na zápraží, mhouřit oči do časů, které už odezněly a vrací se jen vzdáleným odleskem, a ozvěnou dávno zaprášených vzpomínek.
Tou dobou se pavoučci poutníčci vznášejí prostorem na stříbrných vláknech, vydávají se do krajů neznámých a netušených.
Podzim je časem malířů. Za příznivého dne se usadí i se svým náčiním na vyhlédnuté místo, barvami a štětci zaznamenávají na plátno lesy a stráně, domky horalů, květy pozdního léta, seschlou trávu ve které rád lenoší zajíc, studánku kde chodí pít srny a laně, sukovité větve prastarých buků a štíhlé jedle se stříbrným jehličím.
Čas krásného podzimu se rok co rok vrací, ale těch malířů na sluncem ozářených stráních už není, ani starých pasekářských chalup a na mezích horských políček poztrácených božích muk, které po věky byly duší hor.
Dny babího léta pozvolna umetají horalské chodníčky zimě, která mezi kmeny staletých buků nahlíží kudy se vetřít do údolí.
Za temných nocí jiskří na obloze závěje hvězd, za jasných se kutálí od obzoru k obzoru Měsíc v úplňku jako jubilejní stříbrná mince.
Vrány s vrzavým krákáním přelétají na střapatých křídlech údolí.
Čas sotva znatelně míjí další milník a jen co za sebou zavře jedny dveře, už otevírá další.
Text a foto © Richard Sobotka