Letošní podzim nastolil období tisíce nápadů jak řešit to co nás pálí. To už tady jednou bylo, kdy za letních veder a sucha byla veřejnost chlácholena slovy: „Máme tisíce nápadů…“ Hromadu nápadů má i technička podlahové krytiny (postaru uklízečka), jenže zatím co ona některé z nich svižně uvádí do praxe, neboť jí to usnadní práci, ohledně slunečního žáru a sucha nebyl z hromady nápadů patrně realizován ani jeden. Nakonec vše vyřešila příroda sama tím, že začalo období dešťů. Za minulého režimu byli pracující (včetně pracující inteligence) vyzývání k uzavírání socialistických závazků na zlepšení práce, pracovního prostředí apod. Závazků byly dobrovolně-povinně uzavřeny tisíce, ale realizace se nedočkal žádný, neboť pracující (včetně pracující inteligence) netušili, co se po nich vlastně chce. Oproti tomu je podzim roku 2022 průlomový. Každý moc dobře ví (dokonce to pociťuje na kůži i na vlastní peněžence), že pokud se rychle nevymyslí jak udržet teplo domova, pak nám bude ouvej. Nápady se (i bez uzavírání socialistických závazků) doslova sypou z rukávu a jsou snadno realizovatelné bez zvyšování nákladů (např. 1 virtuální stupeň Celsia lze převést nejen na množství hmoty, i na sumu papírových peněz), aniž by musel topič elektrárenský (Jiří Wolker: „Balada o očích topičových“) přihodit pod kotel o jednu lopatu paliva navíc. Nejgeniálnější nápady jsou ty nejjednodušší: prostě se u radiátoru přiškrtí kohoutek.
Kanceláře úředníků se mají místo stávajících 22 stupňů Celsia vytápět jen na 18. Obývací pokoj vytápět na 18. Ohřívání školních učeben na 19 stupňů teplotních je svým způsobem mičurinský experiment, co který druh ještě vydrží. V rezervě jsou (jak máme uloženo v paměti) svetry (jeden, dva, třeba i tři), případně i zimníky. Kdo nebude mít na zimník, nemá se stydět pokorně žádat na úřadu sociální péče (po vyplnění příslušného formuláře) o příspěvek na zimník. Takto lze spokojeně přežít až do zámrazu, případně i do hlubších mrazivých hodnot. O tom, jak to budou dělat ve sklárnách, aby foukačům nepřimrzaly sklářské píšťaly k hubě se ještě diskutuje. U dělnictva pracujícího v halách se teplotní numero zaseklo na číslici 16, neboť je známo, že činností svalů se vyvíjí teplo, které dělníka zahřeje, navíc po návratu z fabriky přebytečnou tělesnou teplotou vytemperuje byt. Nějak se opomnělo, jaká teplota max může být pod peřinou, aby mohly zdárně proběhnout všechny události, které jsou tomuto specificky neformálnímu pracovišti přisouzeny. Naprosto jasno je s 15 stupni Celsia max u záchodů. Toto zdánlivě bezvýznamné pracoviště (leč z pohledu hygieny naprosto nezbytné) se v případě Ferka Bazaly ukázalo být klíčové. Ferko Bazala aby ušetřil peníze sobě, rodině i národu za zbytečně promrhané teplo, přestěhoval se i s celou rodinou z pohodlného panelákového bytu městské zástavby do staré dřevěnice po rodičích uprostřed lesů a hor. Prastarý domek byl vybavený suchým záchodkem (kadibudkou), postaveným mimo objekt, jak se to u těchto staveb praktikovalo od pravěku. Snížit v kadibudce teplotu v parném létě na přikázanou patnáctistupňovou hodnotu bylo téměř nemožné. A v mrazivé zimě zase nebylo prakticky možné dosáhnout v kadibudce přikázaných plusových patnácti stupňů (od mínus šesti zamrzal finální produkt v koncové části výtlačné trubice a při mínus osmnácti i hlouběji). V zimním období došlo při pokusu vytápět kadibudku ohňotopem k požáru objektu. Rodina od té události chodí s potřebou porůznu po okolních lesích. Z vědeckých kruhů vzešel námět adaptovat člověka na hibernaci a po vzoru plchů zalehnout do pelíšku v měsíci září a probudit se až v květnu následujícího roku. No, naděje umírá vždy až jako poslední. Třeba napřesrok udělá příroda přesmyčku – v zimě bude teplo a v létě… ???
Text a ilustrace © Richard Sobotka