Opravdových čertů už dnes není. Ale všelijaké potvory čertovské jsou pořád, jen se převlékly do civilu, takže je obtížné zahlédnout je. Někde jen památka na staré poctivé čerty podnes zůstala. V Zašové na hřebenu Pohoře má podobu ohromného kamene, který tam čert v dávné hnulosti upustil, když prohrál sázku o lidskou duši, že nestihl v časovém limitu splnit zadaný úkol. Vychýlený Čertův kámen je v současnosti celý porostlý zeleným mechem, ale pod šikminou na protější straně se podnes dochovala čertova kuchyně, vyhloubená do kouřem očazeného kamene. Při troše štěstí lze objevit v některé spáře i zapomenutou minci. Zvláště o barevném podzimu láká Čertův kámen k romantické vycházce. K místu se váže následující legenda.
O vílách a o čertovém kameni.
Z jednéj strany Pohořa vyvěrá takový pramének. Pěkná studánka to je. Šak neenem liďom, ale aji čarovným vílám, co sa za měsíčního úplňku zjevujú sa tam líbilo. Dycky kolem půlnoci sa tam scházaly, tancovaly a všelijaké freje prováďaly. Lidé o nich věděli, tož sa na ně aji nekeří chodili dívať. Ale enem potajemky. Každý měl na paměti, že kdyby ho ty víly uhlédly, třebaže to všecko byly takové pěkné mladé roby, učiněné pápěří, zle by sa mu vedlo.
Též sa praví, že poblíž tých míst sa za noci ozývalo bečání sotva narozeného a eště nepokřťeného děcka. A bylo to bečání lítostivé, až srdce usedalo. Kolikrát už si lidé řekli, že temu nekřtěňátku musí nejak pomocť. Tož věšali na halúzky košulky a všelijaké hábky, esli mu třeba není zima. Aji nejaké jídlo přinesli a nechali ležeť nekde u borovice. Potem zaséj chlapi vzali motyky, málem celů Pohoř rozkopali, že přecaj to pohozené děcko musá najíť a pohřbiť do posvěcenéj země, aby přestalo bečať. Nic nepomáhalo. Teprve když panáček svěcenú vodú celé místo vykropil, tož bečání ustalo.
Lidé rádi chodili do Stračky k prameňu, co nikdy nevysychá, šak je enem přes kopec. Modlili sa k Panence Marii Zašovské, umývali si oči, ruky, kúpali nohy a aji jiné části těla, pili tu zázračnú vodu a potem kde všude vykládali, jakých nemocí ich ta zázračná voda zbavila. A potem dary vděčnosti do Stračky nosili, házali peníze do pokladničky v jeskyňce. A když sa peníze ztrácaly, tož mysleli, že si ich Panenka Maria bere, ale potem sa přišlo na to, že pokladničku vykrádá hen obejda jakýsi z Panského.
Hodně bývalo za starých časů žebrákú a všelijakých mrzákú, zvláště o zašovskéj hrubéj púti, co sa koná o každém létě. Usadili sa u starého hřbitova do prachu kolem kamennéj zdi, protahovali kuličky rúženca mezi prstami, ale věc spoléhali na pomoc súcitných lidí. Ztracená ruka nebo noha jim za oddrmolený očenáš a zdrávas znovu nenaroste a bělmo očí znovu nezčerňá pěkným zdravým pohledem. Tož aspoň k tým nekolika haléřom že nejak přišli, co jim ludé házali do klobúka. Pokývli hlavú, poděkovali, čekali na další milodar.
Povědali raz zašovský panáček, menovali sa Heřman Štíhel a lidé ho měli rádi pro jeho dobrotu, že by měli byť všeci k sobě dobří. Enem nepravil, jak to udělať, když jeden sa nadnášá, jak by mu patřila púlka světa, a jiný má co dělať, aby udržel při životě z rukypráce krdel děcek. Rádi panáčka poslúchali, když k nim hovořil z kazatelny, nakonec sa pěkně pokřižovali a znovu sa rozešli po svojím trápení.
Tož zasej jednúc uprostřed léta ty víly kolem studánky v Pohoři tancovaly. A jeden ogar, co už sa rád za cérkami ohlížal, Francek sa menoval, sa tam skrýl v húštině, nemoh sa na ně vynadívať. A jak nedával pozor, tož zašramotil halúzkami v téj húštině a ony ho spatřily. Hned musel ten Francek s každú z nich tancovať, nebylo zbytí. Leckterá by sa mu líbila, ale jedna najvěc. Ani jí nebyl Francek lhostejný. Tož pořáď spolu. Čas už sa nachýlil, že by sa měly víly brať do svojích skrýší, aji na tu jednu volaly, ale ona jak zmámená procházala sa s tým Franckem po tém boří, vedli zamilované řečí, nemohli sa rozlúčiť. Až sa oba octli u čertova kameňa, co je odnepaměti na hřebeni Pohořa. Tam zasej čertiska mívajú svoje rejdy. A v ten pokročilý čas už chtěly čertiska končiť s tým pekelným handrlcováním, když uhlédli Francka a tu jeho vílu. Nemeškaja sa na ně vrhli. Hneď ze všeckého byla enem taková ohnivá a smradlavá kula. V tem cinkla na věži kostela jedna hodina po púlnoci. Nastal čas nového dňa. Razem ze všeckého ostal enem dym a smrad.
Od téj doby víly u studánky v Pohoři nikdo neviděl. Ani čertiska u čertova kameňa. Ani nikde v dědině zamilovaného Francka. A nikdo nevěděl, kde sa všeci poděli.
Text a foto © Richard Sobotka