Listopad je také indiánský měsíc „bláznivý“. V naší zeměpisné poloze je studeným deštěm a ještě studenějšími sněhovými plískanicemi předzvěstí zimy.
Listopad je měsíc ve znamení střelce. Planeta pro narozené od 23. listopadu do 22. prosince napovídá, že to jsou lidé veselí a temperamentní, lidé dobrého srdce.
Měsíčním kamenem pro listopad je topas, který symbolizuje věrnost. Nejvíce jsou ceněny žluté odrůdy. Topas je nerost složený z hliníku oxidu křemičitého a fluoru. Nachází se hlavně v Brazílii, Rusku a USA.
Listopadové pranostiky: Když dlouho list nepadne, tuhá zima se přikrade. – Na svatého Martina, kouřívá se z komína. – Kliment zimu oblibuje. – Na svatou Kateřinu schováme se pod peřinu. – Hus o Martině nejpěkněji zpívá. – Jíní o Všech svatých věští nám o Vánocích tuhé mrazy a krutou zimu. – Kvetou-li v listopadu znovu stromy, bude zima trvati až do května. – Hřímá-li v listopadu, bude úrodný rok. – Jaký listopad, taký příští březen. – Chodí-li husa o Martině po ledu, chodí v Vánocích v blátě. – Hřmí-li v tomto měsíci, ať se těší rolníci.
Listopad.
K čertu s myšlenkami na nevlídné plískanice. I listopadové dny mohou být slunečné. A pokud větrné poryvy vymetou z přetopeného kotle nad Středomořím vyhřátý vzduch, pak dokonce i teplé.
Kdo se odváží tvrdit, že je listopad měsícem smutným? Snad proto, že si hned v jeho úvodu připomínáme památku zesnulých? Smrt je vlastně jen pokračováním života, také může mít chvíle hezčí, slavnostnější, třeba i plné radosti v podobě zástupů rozžatých svíček a kytic živých květů.
Možná právě listopad je tím nejlepším měsícem pro převtělování. Listy stromů se od jara poctivě přidržovaly své větve. Teď se jejich tváře vybarví, stonek zemdlí. Pak stačí vánkové fouknutí a už se vydávají na vzdušnou pouť. Jako poletující hejnka se náhle zvedají, s radostným ševelením proletí zahradou, vytrácejí se mezi domy.
To jsou ty šustivé pohyby za našimi zády, trochu zlomyslné, trochu veselé, trochu dovádivé, plné radosti a zároveň jakési úzkosti. Běhají ty listy po cestách a chodnících, pospíchají kolem obrubníku, točí se pomateně na volné ploše, poskočí, vzlétnou, znovu usednou, zasmějí se, zasyčí, zmlknou. Za větrných večerů je všude kolem nás plno drobného chichotání, jsou to rozverné zpěvánky v syčivé tónině.
To se ozývají duše našich zemřelých, vesele, škádlivě, teskně. Tančí a takto se veselí v ten listopadový čas. A když se dováděním konečně unaví, nechají list listem, ulehnou zpátky do svých komůrek, po celý další rok zase odpočívat.
Není příjemnějšího pocitu, než ze studeného listopadového povětří vejít do teple vyhřáté místnosti. Najednou i tam všechno zavoní po spadaném listí, po kypré měkké zemi.
Proč nemít rád právě listopad? I to je přece náš měsíc.
Listopadová.
Čím to, že má listopad tak pošmournou pověst? Určitě tomu hned v úvodu měsíce napomáhá svátek „Památka zesnulých“, kdy s úctou vzpomínáme na ty, kteří nás předešli. Nejsou to tanečky na jejich hrobech, jak se nám snaží implantovat několik anglofilů. Nemá tím být řečeno, že naši předkové si za svého života neužívali radosti a nebyli veselí, ale kdo jednou překročí onen magický práh, mělo by se na něho vzpomínat s úctou, láskou a s pietou, jak je to v našich končinách zvykem odnepaměti. Položit na hrob kytičku, zapálit svíčku, několik minut postát ve vzpomínce. To nikoho nezabolí.
A pak, jsou ty listopadové dny uslzené a plačtivé a vůbec pošmourné zkracujícími se dny, pozdními rány a časnými nástupy večera. Svahy ještě nedávno pestrobarevných hor kryjí záclony plouhavé mlhy. Vítr hned ohýbá stromy na hřebenech hor, hned chladným fukem vymetá údolí.
Nezlepšil si pověst letošní listopad tím, že podbízivě nabídl téměř přehršli hřejivě teplých dnů? Nebo nádechem kdysi tak módního impresionismu, kdy do větví s prořídlým barevným listím nasměroval reflektory nízko nad obzorem ubíhajícím slunečním kotoučem? Hřáli jsme si v závětří těch několika posledních dřevěnic hřbet jako vypelichaní kocouři s vědomím, že teď už může být jen hůř.
Stříbrné podkůvky Martinova bělouše už zvoní málem na zápraží. Chvíli mží, chvíli krápe, pak se na obloze objeví zamodralá skvrna velikosti staříčkova vynošeného klobouku s umaštěnými okraji. Vysoko v rozplizlých mracích se brouzdá káně rousná a teskně píská to své hiá – hié, vyhlížím ji hned na té hned zase na oné straně, než konečně zapadne do korun letitých stromů.
Pořád je na co se dívat. Většina listnáčů už shodila pestrý šat, jen břízky pořád ještě svítí jásavou žlutí. A modříny jantarem jehličí vytvářejí ve ztmavlých svazích hor jásavé scenérie. Z ovocných stromů si na lesní zahradě schraňuje poslední hrstičku listí už jen jablůnka, jediná ze všech přinesla letos ovoce, ale dřív než jsme stačili ne víc než košík jejich jablíček otrhat, podělilo se o ně ptactvo a podle šlápot ve zkypřelé půdě také laň, ta je snad dokonce střásala, i to poslední jablíčko skončilo v její bezedné hubě. Zelené listí si také uchovala švestka. Když zarodí, má plody velké jako dlaň, radost pohledět a potěžkat, ale jinak podvodnice, z jara pořád jen vystrkovala holé větve, že jsem měl sto chutí popadnout motyku a vyklučit ji i s kořeny a zasadit místo ní stromek užitečnější, ale jakási lenora mi pořád našeptávala, ještě je čas, a zatím si švestka oděla listím každou větvičku a teď se tou zelenou parádou i přes pokročilý čas pořád chlubí, třebaže za humny hor už voní sníh.
Měl jsem v úmyslu v tom čase nečase obejít alespoň kousek lesa známou cestinou, už oblečený v mysliveckém a s flintou na rameně, ale pořád jsem stál u dřevěnky jako přikovaný. U nohou seděl lovecký pes, také hleděl na okolní hory, ztmavlé a zešedlé, pak zase pohlédl na mne, jak očekával povel: „Tak pojď!“, který stále nepřicházel.
„Jen se dívej, kochej se tou poslední podzimní nádherou, zítra už bude možná všechno jinak,“ ponoukl jsem ho.
V podvečer vítr proletěl údolím jako splašený, přihnal mžení, které se brzy změnilo v mrholení.
„Tak už pojďte konečně dovnitř, než budete prochladlí až na kost,“ vyhlédla paní hajná dveřmi.
Takovému povelu se nedá odporovat.
Když jsme se ráno příštího dne probudili, byl všude kolem sníh. To na svém bělouši přicválal Martin, přijíždí pokaždé právě ve svůj čas.
Text a foto © Richard Sobotka