Neúprosný čas bez lítosti trhá poslední listy kalendáře posledního měsíce starého roku. Poslední měsíc v roce je ve znamení nástupu paní zimy. Sníh za jedinou noc přetvoří krajinu a najednou žasneme nad nebývalými obrazy, které se před námi otevřou. Také však plný všelijakých radostí a svátkování. I významných výročí.
Čeněk Kramoliš – 160 let od narození. Dne 7. prosince 2022 si připomínáme 160 let od spisovatelova narození (nar. 7. 12. 1862 Rožnov p. R.). Jeho rodný domek v městské čtvrti po něm pojmenované Kramolišov už sice neexistuje, nahradil ho malý parčík se sochou věnovanou spisovateli, který je autorem knih s náměty dějepisnými a národopisnými, historických románů i pedagogických pojednání.
Hrob Čeňka Kramoliše na Valašském Slavíně.
V čase dětství a dospívání formovalo Čeňka Kramoliše ryzí Valašsko svými bájemi a pověstmi, i neobyčejnou historií zbojníků a portášů, předávanou z generace na generaci. Nejvýrazněji dospívajícího Čeňka formoval bezprostřední kontakt se stařenkou Rozinou, právě na jejím životním osudu vykreslil obraz starého Valašska, jeho zvyky a život.
Kramolišovo dílo, čítající na čtyřicet svazků, bylo oceněno deseti literárními cenami, včetně Ceny Moravského zemského výboru (1905), a významné Ceny České akademie v Praze (1932).
O tom, jak měl Čeněk Kramoliš svůj Rožnov rád dokazují dedikace, uvedené u některých titulů: Tuto knížku věnuji z lásky svému rodnému městu Rožnovu. Čeněk Kramoliš zemřel 16. června 1949 v Brně. Jeho ostatky jsou uloženy na čestném místě Valašského Slavína v Dřevěném městečku Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.
Nahlédnutí do vánoční kuchyně. Za starých časů bývaly na Valašsku o Vánocích zimiska a sněhové fukéře, že byl strach vystrčit nos ze dveří. Děvenky zaháněly zaříkáváním tmavou nocičku a vyhlížely mrkání mrkáníčko nového dne, aby mohly začít to své čarování, kterým je podnes pověstná každá pravověrná Valaška. Mohl by vyprávět Florian Cudař jak ho v Rožnově naráz cosi chytilo a zaneslo až na Karlovice rovnou do jizby k Matěrance, která si na něho myslela, a tak se stalo, že brzy byli svoji.
I když staří Valaši dodržovali na Štědrý den přísný půst, gazděna už kolikátý den pekla vdolky, do některého zapekla i čarovné byliny, schované od Božího těla. Koláče potírala povidly, mákem nebo tvarohem. Z hrachu, sušených švestek, hrušek a hřibů vařila ščedračku, do hrnce přidala dva kousky kvačky a trochu zemáků.
Začátkem večera se hospodáři přálo – ščastikovalo, aby nový rok rozmnožil všecko dobré, staré hříchy odpustil a hospodáříčkovi do pokladnice sto tolarů uložil. Navečer všichni usedli kolem svátečního stolu. Gazděna nalévala do talířů ščedračku. Následovalo zelí s chlebem, pohančená kaše s medem a vdolky. Až pak zhřívaná a okořeněná kořalka.
V současnosti voní každá domácnost vánočním cukrovím už dlouho dopředu. Jsou to linecká kolečka slepovaná karamelem nebo rybízovým džemem, rumové půlměsíce plné ořechů a čokolády, minimuffiny s pralinkami, piškotové kuličky v kokosu. Nesmí chybět kyprá, vláčná a strašně dobrá vánočka s tvarohem a smetanou. Ani nadýchané pusinky, laskonky s čokoládovou náplní a babiččiny jetýlky z oříšků a bílků. Směs devatera cukroví upraví hospodyně do tvaru věnečku, nebo je uspořádá do tvaru srdce, protože každé Vánoce by měly být provoněny láskou.
Dnes zpomykaní Valaši ukrojí plátek šunky a plátek špeku, vánočními formičkami z nich vykrájí hvězdičky, srdíčka, zvonečky, ryby, slepice, andělíčky a kdeco. Aby nic nebylo ze sedmi příslovečných druhů ochuzeno, přidají klobásku nakrájenou na kolečka, škvarky i oříšky. A nesmí chybět pravá valašská slivovice.
Čím se Valaši bavili, když začalo sněžit. V mrazivých a sněhových zimách bylo kolikrát možné zjistit, že tam někde ve sněhových záplavách žijí lidé, jen podle zamodralého kouře stoupajícího z komína. O zimním čase jakoby život v horách málem ustal. Často zůstával jen prošlapaný chodníček od dveří dřevěné chaloupky ke kůlně se zásobami dřeva na topení.
Staříčci se v těch krátkých dnech nastěhovali na pec a vyprávěli žasnoucím vnoučatům málo uvěřitelné bajky, až si děcka od hrůzy zacpávaly uši.
Starší chasníci, pokud měli dobrý nůž a šikovné ruce, vyřezávali ze dřeva věci potřebné pro domácnost, které pak nabízeli ke koupi ve městě na jarmarku.
Chlapi se zimy nezalekli, posbírali pily a sekery a brali se do lesa vydělat nějaký peníz kácením a svážením dřeva. Těžké koně s masivnímu podkovami do sněhu a ledu tahaly dlouhé klády porubaných a odvětvených stromů, zůstávaly po nich na sněhem zaváté cestě uhlazené žlábky kolejí, leskly se v zimním slunci a nádherně to v nich klouzalo.
Chlapi měli od začátku zimy práci s ledováním pro řezníky a hostinské. Tehdy ještě nebylo zavedeno umělé chladicí zařízení a chladilo se ledem. Místnosti ledových sklepů se zčásti zapouštěly ve břehu do země. Ledy se rubaly od prosince do února většinou v korytě Hážovky a také na zamrzlém rybníce v Tylovicích na Mlýnku. Ledováním se zabývalo několik desítek mužů. Led vozili formani až osmi páry koní. Největším odběratelem ledu byl rožnovský pivovar, pak řezníci, hostinští a někteří obchodníci. Led se ukládal ve sklepích, zakrýval se slámou nebo měchy. Vydržel celý rok. Nejlepší led byl z prosince nebo lednový. V únoru už se led nerubal, byl měkký a přes léto nevydržel.
O Vánocích se kromě jiných zvyků hodně střílelo, zvláště na štědrý večer. Střílelo se od rána po celý den, nejvíce po štědrovečerní večeři, pak také cestou na půlnoční mši. Střelné rány bylo někdy slyšet ještě po jitřní mši.
Ženy měly během zimy sedánky o pobabách při drhnutí husího peří. Pily čaj ochucený podomácku vypálenou kořalkou. Stavení bylo plné smíchu. Sousedky probraly každého mužského z dědiny, i z horských samot, nenechaly na nikom nit suchou. Jen při té zábavě nesměly kýchat, aby nerozfoukaly peří pro budoucí nevěstu.
Draní a škubání peří Nedašov. (Archiv VMP)
Děti měly starost, kolik dnů ještě musí čekat, než budou Vánoce, jestli uslyší mluvit kravičku ve chlévě lidským hlasem, jak pěkně bude nastrojený stromeček a jaké dárky pod ním najdou. A když pak nastanou koledy, jak bohatě budou za koledování podarováni.
Josef Eliáš – poslední valašský křiváčkář. Na přelomu 19. a 20. století chudoba nutila horaly využít přirozeného talentu, vynalézavosti a umu k podomácí výrobě předmětů, které vyráběli pro vlastní potřebu i na prodej. Mezi jinými to byla také výroba kapesních nožů, na Valašsku nazývaných „křiváky“.
Eliáš Josef, poseldní valašský křiváčkář. (Archiv VMP)
V chalupě měl křiváčkář soustruh – „stružňu“, pracovní stůl – „štoček“ s vrtákem – „šrubštekem“ a pákové nůžky – „nožice“. Pískovcový brousek, svěrák a vrtačku – „drýl“. Také krátkou pilku, kladívka, pilníky a rašple.
Sortiment nožů byl do dvaceti druhů. Nejmenší a nejlevnější byl „Ovsáček“. Z dalších „Tucťák“, „Grošák“, „Plechovec“ a „Plechoveček“, „Křesáček“, „Šparákovec“, „Plocháň“, „Žabka“ a další.
Nejoriginálnější byl nůž „Sprašný“ (též „skotný“ křivák), velký téměř dvacet centimetrů, soustruhovaný ze švestky. Do dutiny „klátku“ měl vloženo 24 miniaturních křiváčků, nejdelší z nich měl 3,8 cm a nejkratší 1,6 cm. Dutina byla uzavřena „patáčkem“.
Křiváčkáři pěšky nosili tovar do nejbližšího města na trh, neváhali kvůli nevelkému výdělku vykonat cestu deset a více kilometrů.
Kolem roku 1880 se v Ratiboři zabývalo výrobou křiváků na 150 osob ve 38 domech. Křiváčkářství se uchytilo v Růžďce u Vsetína, v polovině 19. století to byla obec s nejvíce rozšířenou výrobou křiváků, v závěru 19. století se tam zabývalo výrobou křiváků na 700 osob, tedy téměř polovina obyvatel. V nedaleké obci Bystřičce pracovali v roce 1912 poslední dva křiváčkáři. V závěru 19. století křiváčkářství zaniklo, v Jablůnce byli poslední dva křiváčkáři, v Pržně dva, ve Valašské Bystřici dva, tři v Malé Lhotě.
Posledním valašským křiváčkářem, výrobcem „strúhaných“ křiváků, byl Josef Eliáš z Dušné u Vsetína, syn křiváčkáře z Růžďky. Narodil se roku 1906, zemřel ve věku 81 let 25. listopadu 1987 – v roce 2022 uplynulo od jeho smrti 35 let.
Roráty. Původ ranní mariánské mše, zvané roráty, konané v adventním čase sahá až do doby Karla IV., která začínala slovy: „Rorate coeli desuper“ (Rosu dejte shůry). Součástí se stala tradice liturgického zpěvu, jež svého vrcholu dosáhla v 16. století. Rorátní mše se konala časně ráno. V českých zemích byla rorátní tradice bohatě rozvinuta, avšak ve druhé polovině 20. století zájem o roráty opadl.
Tichá, kostel sv. Mikuláše, roku 1964 po zásahu blesku vyhořel. 
Zmínku o rorátech na Hutisku uvádí ve své kronice Alois Bělunek.
„Pobožnost zvaná roráty se konala o šesté hodině ranní. Lid tuto mši navštěvoval v takovém množství, že kostel byl vždy přeplněný.
Jelikož jsou o vánočním čase nejkratší dny v roce, ráno se dlouho drží tma a elektřina tehdy ještě zavedena nebyla, konaly se roráty při osvětlení svíček a petrolejových lampiček umístěných v laternách.
Byla to pěkná podívaná, když jednotlivá světélka kmitala po všech svazích, hřbetech hor, roklinách, planinách a vysokých stráních, všechny směřovaly ku kostelu. To si lidé laternami svítili na chodníčky, pěšiny a cestičky, jak se ze svých domovů brodili mrazivou nocí a hlubokým sněhem k ranní pobožnosti. Někteří museli vyjít z domu už o páté hodině i dříve, aby na šest hodin byli v kostele. Během bohoslužby u dřevěného kostela spárami mezi trámy často vítr nafoukal sníh až do lavic.
Aby se lidé mohli modlit a z kancionálů zpívat, měli před sebou na lavici rozžehnuté svíčky a petrolejové šklebíky, umístěné v laternách. Byl to zvláštní pohled i pocit v době ranní pobožnosti, kdy v prostoru kostela svítily desítky svíček a šklebíků, umístěných na lavicích a přece bylo takové přítmí, že se lidé jevili jen jako siluety. A z tohoto šerého prostředí se ozýval šepot modliteb, pokašlávání, zpěv a lahodný zvuk varhan, přerušovaný jen hlasem kněze.“
Poezie roku církevního. František Bartoš (1837-1906) zaznamenal roku 1883 ve své knize „Lid a národ“ poezii roku církevního se všemi zvyky a starobylými a namnoze i pohanskými obřady, které se v té době zachovaly u lidu valašského v plné svěžesti. Tajemná doba vánoční z ní vyznívá jako půvabná idyla holubičí dobrosrdečnosti a přírodní naivnosti staroslovanské.
Valaši se pokládají za potomky valachů. t.j. pastýřů betlémských. V dávné minulosti prý celou zimu pásli ovečky při Betlémě, všecko tam bylo zelené. Potom, když se svět začal rozlézat po všech končinách země a každý si vybíral, kde by jaké místečko mohl mít, dostali se valaši z Betléma až k památné hoře Radhošť. A když jim při vánoční mši rechtor Liberda v Karlovicích zazpíval v jedné koledě: „Staňte hlúpí valaši, nic vás zlého nestraší…“, měli mu to za zlé, že co on jim do hlúpých nadává, když se Kristus pán mezi valášky – prostými pasáčky oveček narodil a ne mezi pány.
Poezie Vánoc. (Autorka Ludmila Vašková.) 
Rok církevní začínal poetickými slavnostmi už počátkem prosince.
Svatý Mikuláš se hlučně a okázale slavíval ve městě i v dědinách. Přestrojený za biskupa chodil dům od domu v bílé dlouhé košili, v ornátě, s dlouhým lněným vousem pod mitrou z papíru malovaného a pozlaceného a s berlou v ruce. Bíle oblečený anděl mu nosil v košíku dárky, většinou ořechy, sušené ovoce a perník. Provázeli je dva čerti s řetězem a když jím zachrastili pod oknem, svatou hrůzou vystrašené děti hned padly na kolena a modlily se.
Dne 13. prosince zase chodila po domech bíle oděná Lucie. V košíku měla vařechu, kterou tloukla po prstech špatné přadleny, kdežto ty dobré pochválila.
To už se přiblížil den, kdy se štědrá ruka otevírala bližnímu, a také zvířatům domácím i polním. Děti od rána vyhlížely, kdy se na obloze objeví první hvězda. Pak už konečně nastala večeře štědrovečerní. Po společné modlitbě nejprve hospodář všechny podělil oplatkem medem namazaným, pak hospodyně dala do talířů hřibovou polévku, na stůl přišla krupice, vdolky a ovoce.
To už před domem troubil pastýř, prozpěvoval písně vánoční a chasa střílela.
Během onoho tajemného dne i budoucnost byla všelijak zkoumána. Dívčina třásla plotem a odříkávala přání: „Třesu, třesu plotem, můj milý pojď sem.“ Nebo na potoce hádaly podle toho, co z vody vytáhly za jakého řemeslníka se provdají.
Den Božího narození vrcholil při valašské mši pastýřskou koledou, při které chlapci pískali na píšťalky a napodobovali ptačí zpěv.
Slavnost Božího narození je podnes největším svátkem v církevním roce.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka