Prosinec – Indiánský měsíc dlouhé noci. Však se říká: Na Vánoce dlouhé noce. A nejsou během roku delší, než právě na Vánoce.
Znamení kozoroha. Planeta pro narozené od 23. prosince do 20. ledna. Lidé narození v tomto měsíci vyznačují se bystrým postřehem, pevnou vůlí, jsou velmi spořiví.
Měsíční kámen Tyrkys – symbolizuje úspěch. Tyrkys je vodnatý fosfát mědi a hliníku, obsahující někdy železo. Za nejcennější je považována blankytně modrá barva. Tyrkys pochází z Iránu, jméno znamená turecky kámen.
Prosincové pranostiky: Na svatou Barboru sáně na dvoru. – Svatý Mikuláš splachuje břehy. – Lepší Vánoce třeskuté nežli tekuté. – Na svatého Štěpána každý se má za pána. – Po svaté Baruši střez nosu i uši. – Svatá Lucie noci upije a dne nepřidá. – Vánoce jsou Vánoce a pečeně jest jejich sestra. – O Silvestru papeži snížek si již poleží. – Přichází-li zajíc do ohrady, bude zima ještě tužší. – Vánoce v jeteli, letnice ve sněhu. – Studený prosinec se sněhem dá žito na každé výšině. – Není-li prosinec studený, bývá příští rok hubený. – Když prosinec bystří, po Vánocích pak jiskří. – Zelené Vánoce, bílé Velikonoce. – Severní větry a červánky učiní zimě brzký konec. – Mléčná dráha v prosinci jasná, bude v příštím roce úroda krásná.
Prosinec.
Prosinec je domovem dnů plných radosti.
Začíná stříháním třešňových větviček na Barborku. Přidat k nim snítku zlatého deště a třeba i větvičku z břízy. Barborka rozkvete právě na štědrý den, připomene vzdálený čas plný slunce, květů a svěží zelené radosti.
Jen o několik dnů později přináší dárky Mikuláš. Dobrotivý stařec odpouští drobné prohřešky, obdarovává hodné i ty málo zlobivé.
Pak přijde den přisouzený Glii. Možná významný jen tím, že si toto hezké dívčí jméno vybral do titulní role jedné ze svých her Shakespeare.
To už je docela blizoučko Lucie. Ta sice noci upije, ale dne nepřidá. Navíc předznamenává deset předvánočních dnů naplněných shonem, nervozitou a napětím. Hospodyňky utrápeně vzdychají, kdy už všechen ten spěch skončí! Je to radostný shon. Spižírna se plní sladkými koláčky, cukrovím, čokoládou.
Zaplňují se rovněž tajné úkryty všelijakými překvapeními. Den ze dne napětí vrcholí. Nikam do žádné skříně do žádné zásuvky se nesmí nahlédnout. Pozor na podřeknutí! A při tom pořád ta úzkost – bude se dárek líbit? Přinese radost?
Všechno vyvrcholí čtyřiadvacátého štědrovečerní večeří. Ten správný okamžik však nastane až o chvíli později. Teprve až je nádobí umyto a uklizeno nastal okamžik rozbalování dárků.
Zabývat se svatvečerem je jako přidávat o štědrém večeru cukroví do vrchovatě plné mísy. Vždyť celé ty třídenní slavnosti vánoční jsou krásné, štědré a nezapomenutelné.
Když konečně odezní, je čas v nedočkavém spěchu připomenout si další tohoroční jména: Žanetu, Bohumila, Juditu a Davida. A nakonec s velkou slávou také Silvestra. Neboť Silvestr je přece jen něco víc, než jen pouhý svátek. Je to zároveň poslední den v roce. A tedy loučení se starým rokem, při kterém ovšemže není místa pro pláč.
U prosince by bylo možné připomenout některé klimatické i časoměrné údaje, případně srážkové anomálie. Také svátkové prázdniny školáků. Prosinec by bylo možné popsat na deset způsobů a v každém by bylo ukryto nejméně jedno potěšení.
Čím tedy prosinec potěší?
Možná nejspíš Lucií, neboť právě ona zastaví nekonečné krácení dne a dloužení noci. Především štědrým večerem, neboť není krásnější chvíle v celém roce. Navíc je to den zimního slunovratu, právě od tohoto data se zvolna začínají dny prodlužovat. Prosinec potěší také dnem posledním, neboť zároveň s ním odchází starý a už nepotřebný rok, vládu úderem půlnoci nastolí rok nový, snad lepší.
Prosinec, prosinec…
Vánoční koleda.
Ani jsme se nenadáli, Vánoce zaklepaly na dveře. Přece prastarou dřevěnku, ztracenou kdesi v horách, i tentokrát našly.
Tiché vršení sněhu, zvěř zalehlá v bezpečí úkrytů, šum plynoucího času ve větvích podřimujících stromů.
Už kolik dnů voněla hájenka cukrovím. Lovecký pes natáčel nos, co to za dobroty, a když se paní hajná nedívala, ukrádal sladkosti z talíře nebo rovnou z plechu. Šmakovalo mu. Nic nevadilo, když ho paní hajná za tu jeho mlsnou hubu plácla utěrkou.
Děti předen oznámily, že na Vánoce určitě přijedou. I s vnoučaty. Trochu si ve sněhem zaváté hájence odpočinout od městského ruchu, užít si lesního ticha, pokochat se krásou zasněžených hor. Už jsme byli na tu vzácnou návštěvu natěšení.
ý a opatřený barevnými žárovkami. Hájenka provoněná a vyhřátá. Z příjezdové cesty jsem poctivě odházel sněhovou nadílku, aby se na pohodlí uvyklí měšťáčci dostali autem až k hájence.
Krmelec jsem dobře zásobil, i nějaký mls přidal, abych se nemusel na Štědrý den trmácet sněhem s batožinou, namísto co bych si užíval vnoučat.
Štědrovečerní den mívá krátké trvání. Sotva ráno konečně oči otevře, jen co se den přehoupne přes dvanáctku, už zase podřimuje a zívá, nejraději se znovu zakutat pod duchnu.
Čas na prastarých dřevěných kukačkách netrpělivě poháněl ručičky.
Co chvíli vyhlížím oknem. Ani nejmenší známka, že by se očekávaná návštěva blížila. Hajná už po kolikáté přerovnává cukroví, raději se na hodiny ani nedívá. A venku hustě sněží.
Bude to stejné, jako o předchozích Vánocích i jako o těch dřívějších. Vždyť – i Vánoce jen ve dvou mají své kouzlo.
„Půjdu se trochu projít do lesa,“ povídám.
Mám rád zimní les, koruny stromů plné sněhu, závěje hebounce nafoukané, jen do nich ulehnout. Sníh tlumí každý krok.
Vyhlížím stopy, všecky směřují ke krmelci. Však je dobře zásobený. Máte co mlsat, pak přinesu další.
Beru dalekohled. V padajícím šeru lze u krmelce rozeznat jen siluety. Srnčí a jelení zvěř – vybraná společnost.
Cestou návratu se nabídl zavátý chodník přes Léščí. Sníh není na překážku, znám cestu. Obloukem obejdu svah, vrátím se k hájence z protější strany.
Hustě sněžilo. Kde se tolik sněhu pořád bere?
Brodit se závějemi po kolena hlubokými byla větší námaha, než jsem předpokládal, ale nemínil jsem se vracet. Les a hory jsem znal dobře, se zavřenýma očima bych jím mohl procházet.
U velkého buku na Mistrovém jsem se znovu vyválel v závěji, to mi na zasněžené suché větvi uklouzla noha. Už jsem se na chodník nevrátil, brodil jsem přes Malinové a Kozinec rovnou dolů po svahu. Však mne zavátý chodník přes tamní pasinek přece přivede k hájence.
Jenže jsem se najednou octl až na dně údolí. A rovnou v potoce. Voda horského potoka hned čvachtala v bagančatech.
Po jedné straně jsem zahlédl lávku, už jsem věděl, kde se nacházím. K hájence jsem to měl vzhůru do svahu zavátým chodníkem jen dvě sta metrů.
Vyhlížel jsem na příjezdové cestě auto, jestli naši mladí nepřijeli, ale marně.
Dveře hájenky nečekaně otevřela paní hajná, plná nejistoty vyhlížela, jestli jsem se v té tmě, ve sněhové chumelenici a v závějích nadobro neztratil.
Uválený od sněhu, voda mi čvachtala v botách, zklamaně jsem podupával před hájenkou.
Najednou se ze dveří vyhrnula vnoučata s pokřikem: „Sněhulák!“
Přece přijeli. Auto pro jistotu nechali dole u obrázku. K hájence se vydrápali do svahu závějemi pěšky, to byla příčina zpoždění.
Už nepamatuji, kolik všelijakých tekutin jsem při kurýrování musel vypít, ale cítil jsem se dobře, zachumlaný do přikrývky jsem spokojeně podřimoval.
Paní hajná rozprostřela po stole další cukroví, děti se radovaly z dárků. I vánoční koledu jsme společně zanotovali.
Vánoční čas po špičkách tiše šuměl závějemi.
Text a foto © Richard Sobotka