Těžba dřeva je prováděna motorovou pilou a dřevo je obvykle přibližováno na místo odvozu lesnickým kolovým traktorem. Na méně přístupných místech je k přiblížení dřeva využíváno koní.
Jeden kůň utáhne přibližně čtyři kmeny, což představuje až 1,5 tuny. Kůň je ovládaný jasnými povely, přesto musí tvořit spolu s kočím sehranou dvojku. I tak mnohdy nasměrovat koně v zápřahu s kládou tam, kde je to potřeba, není zase až tak jednoduché.
Jednoho roku uprostřed zimy jsem cestou z Radhoště potkal lesní dělníky, kteří bez ohledu na zimní čas pracovali v lese. V polovině měsíce ledna přibližovali vytěžené dřevo v polesí pod chatou Mír Roman Kubját z Valašské Bystřice s koněm Míšou polského typu a Jakeš Jindřich z Horní Bečvy s koněm belgonorik, pojmenovaného jako Lír.
„Dobrý kůň poslechne na slovo,“ tvrdil Jindřich Jakeš z Horní Bečvy. „Pracuji s koňmi od patnácti let. Pocházím z Velkých Karlovic, tam jsem byl sedm let zaměstnaný v JZD. Pak jsem se přiženil na Horní Bečvu. Pro Lesy české republiky dělám tuto práci už sedmatřicet let.“
Velký a krásný kůň Lír ho poslouchal na slovo, posune nohu z přišlápnuté postraňky, bezpečně překročí kmen vytěženého stromu.
Je obtížné koně k práci v lese vycvičit?
„Je to jak u lidí. Některý je učenlivý, pochopí co je třeba za týden, jiný ani za celý život. Mladému koníčkovi trvá tak dva roky, než se trochu zacvičí,“ vysvětlil Jindřich Jakeš. „Hřebec Lír má třináct let. Kolikrát je šikovnější než já. Není to můj první kůň, ale při práci v lese jsem ještě o koně nepřišel. To spíš já jsem měl problémy. Když mi bylo sedmnáct, pracovali jsme na přibližování dřeva na Šumpersku u Hanušovic. Říjen, mokro. Chlapi odešli už v poledne. Já jsem dodělával, co ještě bylo třeba udělat. Měl jsem dva grošované šimle. Sedlový špatně tahal, zkažený koník to byl. Musel jsem přejít na jeho stranu. V ten moment se hák vytrhl, napružené dřevo seklo a zlomilo mi nohu. Koně stály od povozu asi dvě sta metrů, nejblíže k lidem šest kilometrů daleko. Dvěma klacky a řemenem od kalhot jsem nohu trochu stáhl, chytil se za váhy, nechal se dotáhnout k vozu. Ještě jsem koně zapřáhl, ale pak jsem ztratil vědomí. Měl jsem štěstí, že nešlo o otevřenou zlomeninu, jinak bych vykrvácel. Chlapi měli ten den rozlůčkovou a všimli si, že chybím, přišli pro mne až ke druhé hodině po půlnoci. Ráno mne odvezli do Hanušovic, potom do Šumperka do nemocnice. Hned mne operovali. Poležel jsem si tam dva měsíce. Nakonec všecko dobře dopadlo, sice jsem si vytrpěl, ale o nohu jsem nepřišel.“
Koně typu belgonorik jsou velmi dobré, velice houževnaté, pracovité, klidné povahy. Hřebec Lír měl v kohoutku přes 180 cm, vážil do 900 kg.
„Koně plemene belgonorik mají klidnou povahu, jsou přizpůsobené práci v lese, i lidem,“ vysvětlil Jindřich Jakeš. „Ale je to tak: když už je kůň opravdu pro práci v lese vycvičený, pak už má chudák nohy tak špatné, že nemůže pracovat. Tady v těch kopcích je to záběr právě na nohy. Ten kůň kvůli stáří neumře, kvůli věku by mohl ještě pracovat dál, ale nohy mu přestanou sloužit.“
Po roce 1990 většina chovů koní pro práci v lese u nás skončila, koně se nakupovaly v Polsku.
Text a foto © Richard Sobotka