Potkali jsme se, nikoliv poprvé, na podzim roku 2008. Příroda zářila barvami, jako právě dokončené malířovo plátno. Výhled oknem byl na údolí Ostravice. Za ním se zvedá masiv Lysé hory. Rokliny, stráně a obloha nad hřebeny hor, to byl domov paní Františky Pituchové. Tam mi vyprávěla své vzpomínky.
Oproti mému mládí je dnešní svět úplně jiný.
Narodila jsem se rodičům Janu a Františce Satinovým roku 1928 v Hamrovicích ve Starých Hamrech, které sahají až po slovenskou hranici. Bylo nás pět děvčat, a syneček Janíček. Já jsem byla čtvrtá v pořadí. Naše chalupečka byla stará, že se tam nedalo bývat. Když pršelo, dávala maminka hrnce a kastrole všude možně.
Ta dřevěná chalupka měla už tenkrát přes sto roků. Stodola, jedna kravička – živitelka rodiny, slepice, prase. K tomu kus pole.
Rodiče měli uspořené čtyři tisíce a pustili se do stavby. Tam v Hamrovicích. Měla jsem pět roků, když jsme se stěhovali do nového. Ve staré chalupce zůstala stařenka.
Maminka byla zaměstnaná pořád doma, jak to tenkrát bylo.
Tatínek byl slévač. Robil ve Ferum. Na Papirni se tam pravilo. Dojížděl do Frýdlantu na kole. Po práci úřadoval jako tajemník obecního úřadu. Přijel z práce domů, umyl se, něčeho pojedl. Lidé už čekali, kolem chalupy postávali. Tatínek úřadoval pro Hamrovice, aby lidé nemuseli dojíždět až na Hamry. Za starostou Krasulou na Horní Hamry jel pokaždé až v neděli. Tam byla obecní rada, tam se všecko projednávalo. Takže jsme měli obecní úřad doma. Po válce působil tatínek Satina jako tajemník, už nepracoval ve slévárně ve Ferum. U obyčejných lidí byl oblíbený.
Chtěla jsem být učitelkou pro první třídy. Nepodařilo se, kdepak! V roce 1942 jsem jeden den ukončila osmou třídu a druhý den hned na pracovní úřad. Můj ročník měl nařízeno nastoupit do zemědělství.
Jelikož jsme měli souseda, největšího sedláka v Hamrovicích, tak jsem nastoupila tam, ale chodila jsem na noc domů. Byla jsem ráda, že jsem blízko naší chalupy. Dřelo se od tmy do tmy. Všecky práce, co byly třeba dělat. I s koňmi do lesa jezdil, dřevo stahovať. To byla dřina.
Zato jsem žila v přímém kontaktu s přírodou. Všecko bylo pro mne zajímavé. Zakopla jsem o hroudu a vyletěl muzikant skřivánek a pod oblohou sypal písničky. A slyšela jsem dozrávající klasy, když jsem si cestu krátila přes obilné pole, nad hlavou obloha, ozývaly se krásnou hudbou, takový chorál, že až mě mrazilo, až jsem se bála udělat krok.
Doma se hodně zpívalo. Všichni zpívali, trojhlasně. Na hudební nástroje nehrál nikdo, akorát tatínek na varhánky (foukací harmoniku). Dost dlouho jsme neměli rádio. Skromně jsme žili. Musel se splácet dluh na stavbu, a úroky platit.
My jsme byli všichni evangelíci. Dokud nebyl v Hamrech kostel, chodili lidé do evangelického kostela na Velkou Lhotu. To nebylo možné stihnout za jednu cestu, pokaždé se muselo někde u známých přenocovat. Ti co zůstali doma, museli mít čisté košile oblečené. Staříček četl z bible nahlas. Všichni poslouchali. Maminka pravila, že ani pokličky nesmí cinknout, hrnci se netřískalo, jen polohlasně se mluvilo. Potom si lidé postavili kostel v Hamrovicích. Je tam pořád, ale už tam chodí málo lidí.
Po válce jsem do roku 1947 robila v Ostravici v malé továrničce na tankovinu – to byly malé dřevěné špalíčky na dřevoplyn pro auta, protože nebylo benzínu. Pak jsem šla v Ostravici robit do slévárny Ferum, dělala jsem tam kamínka Pikolo. Věděla jsem o nich všechno, znala jsem je od prvního šroubku až po expedici. Byl o ně zájem, i na vývoz jsme je dodávali. Dělala jsem tam parťačku. To byla s těma kamnama dost smykačka, to byla dřina. Vydržela jsem tam až do konce výroby Pikolek na konci roku 1950.
Tam sem si našla manžela, Rudu Pitucha. Robil na sporákách. Vzali jsme se. Bylo to 26. února 1949. Žila jsem s ním 42 roků. Zemřel v roce 1972. Syn, také Ruda, se narodil v roce 1951. Potom už jsem se do Ferum nevrátila, Pikolky se nevyráběly, byla jiná výroba. A doktoři mi našli vrozenou srdeční vadu, takže jsem zůstala doma. Měla jsem dvaadvacet let. Mám ještě dceru, Alenka je narozena v dubnu 1955.
Když se narodil syn Ruda, to mi o mé nemoci ještě nikdo nic neřekl. Ale když se měla narodit dcera Alenka, musela jsem podepsat srozumění, že jsem byla poučena, že mohu při porodu umřít. Já jsem chtěla druhé děcko, aby jedno nebylo samo, jedináček. Takže jsem to riskla. Ten porod byl těžký, hrozně těžký. Báli se kvůli srdci, že bych se neprobudila, kdyby mi dali narkózu. Bylo to těžké.
S tou nemocí to bylo komplikované. Nějak kolem šedesátého roku už jsem kvůli srdeční vadě nemohla. Lékař mi řekl: Vám nepomůže nic, než nůž. Šla jsem do Brna s prosíkem. Já už jsem neměla jak utéct. Pro mne byl i dvoukilový chleba těžký pro nákup. To už nešlo. V Brně mi řekli, že tak daleko s vědou ještě nejsou, ať ještě čekám. Musela jsem jet zpátky. Dali mi kapky digitalis, abych se udržela do doby, než budu operována. Čekala jsem rok a půl než přišlo pozvání.
Potom nebyla vhodná krev. Pak byla chřipková epidemie. Zase mne poslali domů. Až napotřetí mne operovali.
To odcházení bylo pro mne zlé. Nejhorší byl ten poslední odchod. Alenku jsem dala do Ostravice k babičce, Rudynka k sestře na Čeladnou. I s peřinami a se vším. Stála jsem ve dveřích. Viděla jsem hlavičky dětí z pod peřiny. Musela jsem jít na vlak ve dvě hodiny v noci. Tata říkal nebuď mne, já bych zaspal na šichtu. A já, kdybych šla ty děcka po hlavičkách pohladit, já bych už neměla sílu odejít. Tak jsem svěřila pánubohu do ruk svůj osud a nestarala jsem se. Se mně zdálo, že už to nějak pánbůh zařídí.
Operoval mne profesor Navrátil. To byla výhra, měl zlaté ruce. Podařilo se. Doma už nepočítali s tím, že se vrátím. A dnes – všeci jsou už tam a já jsem tady.
Když jsem se po operaci vrátila, čekala mne ve Frýdlantě přestavba domu, který Ruda zdědil. Dřiny tady bylo hodně. Kopali jsme sklep. Já jsem vyhazovala ty hrudy.
Soused mi říkali: Paní Pituchová mějte rozum, matě děti.
Dům jsme přestavěli a žili jsme v něm spokojeně.
Rok 1964 byl pro mne po mé nemoci zlomový. Obrátila jsem se k tvorbě a k záchraně starohamerštiny. Měla jsem kontakt na paní Annu Dřevjanou, ona mne přivedla k tomu, že jsem začala veršovat.
Paní Anna Dřevjaná byla v Janovicích známá lidová vypravěčka a spisovatelka po našemu. Byla jsem fascinovaná jejím uměním. Přednášela, všude byla zvaná. Pro mě to byla osobnost. Byla ode mne starší, a když už pak nemohla na nohy, tak pravila: Ty, Fanuško, jdi tam. Neuměla jsem odmítnout. Kroj jsem měla a tak jsem jela. Besedy ve školách a s dospělými. Tak mne Anna Dřevjaná uvedla.
Při tom jsem si uvědomila, že mám svoje nářečí a napsala jsem Hlupoty. Sbírku Mojim rodnym jsem začala psať už v Brně, tam mi bylo tak teskno, když jsem čekala na tu operaci. Tak mne to psaní bavilo, že jsem mohla mluvit po svojimu.
Také jsem byla od roku 1983 tady z těch Hamer a z této oblasti dopisovatelkou do Národopisné společnosti při Akademii věd. Co se jedlo, co se vařilo, nebo o mlýnech, o starých, o mladých, co Vánoce, co Velikonoce. Vždycky jsem obula pohorky, šla na hory po luďách, abych to měla autentické.
Také Zpěvník z mých písniček, textů i nápěvů jsem napsala. Dávám dohromady také Slovník starohamerštiny. Tvořím koláže a měla jsem výstavu v Praze. Za básničku Kolem Ostravice jsem dostala první cenu. Jakési diplomy jsem dostala a Městský výbor mne uctil, dali mi medaili.
Často vzpomínám na dětství v té staré dřevěnce. Pamatuju si všecko, jak co bylo. V té staré chalupce, tam byla hliněná podlaha, ale tak udusaná, že se tam mlátivalo cepy obilí. Velká jizba, ta byla pro nás, a malá jizba pro stařenku, jako výminek. Hračky nebyly. Hračky jsme si vyráběli sami. Co jsem měla první hračku, to byl dřevěný koníček, takový nalakovaný. Bylo nás hodně, vystačili jsme si. Třeba jsme nalámali chvojí a kolem Matýsků jsme na něm jezdili z břehu dolů. Tak jsme se bavili.
Někdy srovnávám čas dávno minulý s tím současným. Je to velký rozdíl. Sice se teď žije dobře, ale po citové stránce jsme na tom špatně. Když kdysi upadl kousek chleba na zem, zvedl se a políbil. Dneska jsou ho někdy plné popelnice. Rozdíl je citový a v charakteru lidí. Dřív na stvrzení smluveného slova stačil stisk ruky, pohled do očí. To bylo víc než úpis. To platilo. To byl právnický termín: rukoupudáním stvrzeno. To znám ještě z dětství a od mého tatínka a od mých rodičů. To ve mně zůstalo. Dneska se jenom podvádí. A také je mi smutno, že úroveň myšlení lidí je opravdu daleko špatnější.
Ta dřina vymizela. Celkem se máme dobře. Pochopitelně. To vím, my jsme žili velice skromně. Ale s tou technikou a pohodlím mizí láska ke kraji. Ta rodná řeč také mizí.
Za svou práci získala paní Františka Pituchová řadu ocenění. Za báseň Apolena z Ostravice získala první cenu. Národopisná společnost československá při Československé akademii věd jí v roce 1985 a 1992 udělila Čestné uznání za záslužnou a dlouholetou práci v oboru národopisu. Za svou tvorbu obdržela medaili Vojtěcha Martínka.
Vydala sbírky: Hlupoty. Frýdek-Místek 1997; Mojim rodnym. Frýdek-Místek 1998; Pěsničky od srdca. Frýdek-Místek 1995; Pozbirane po našimu. Frýdek-Místek 2003.
Lidová básnířka Františka Pituchová zemřela 20. října 2012 ve věku 84 let. V záhlaví smutečního oznámení jsou otištěny její verše: … květy mi na hrob neklaďte, provždy chci zůstat prostou, pohledem za mě pohlaďte chudobku samorostlou.
Františka Poruchová nemá hrob. V době svého života z vlastní vůle osobním kontaktem smluvně darovala své tělesné pozůstatky Anatomickému ústavu lékařské fakulty Masarykovy university v Brně k vědeckým a výukovým účelům, jako poděkování za provedenou náročnou srdeční operaci v roce 1964.
V roce 2009 vydalo nakladatelství Montanex knížku o žiotě a práci lidové básnířky Františky Pituchové: Richard Sobotka: „Čisté vody pramen“.
Františka Pituchová zemřela před deseti lety v roce 2012 ve věku 84 let.
Text a foto © Richard Sobotka