Kdopak ví, kde se ten čas vánoční pokaždé bere. Najednou je tady. Kratičký den sotva pomžurkává, zato noc je dlouhá, nejdelší v roce. Všude plno zářivého světla. A vůní. A také radosti, té zvláštní, tiché, jímavé a plné očekávání.
Vánoce si lidé připomínají po celém světě.
Na východ od nás jsou každé Vánoce ve znamení pravé ruské trojky, cinkání rolniček je slyšet tou dobou na celou ulici. Zatím co my se těšíme závějemi sněhu a zářícím vánočním stromečkem, v Latinské Americe to jsou ohňostroje a karnevalové veselice. V USA zahajuje vánoce Santa Klaus v červeném kabátě, usazený mezi kupou dárků na saních, tažených jeleny až od daleké Aljašky. Santa Klaus naděluje dárky také v Anglii, kde o Vánocích nesmí chybět na vánočním stole tradiční pudink – a od časů krále Jakuba I. ani vánoční krocan, to proto, že se panovníkovi udělalo po požití vepřového masa špatně. Ve Francii dbá na řád svátků vánočních veselý a rozpustilý děda Otec Noël, hlavně se stará, aby přání z dětských psaníček byla splněna do posledního puntíku. Také v Itálii jsou Vánoce svátky plné radosti, jako ve Španělsku, kde však o tom čase burácejí kytary a zvoní kastaněty. I v chladné Skandinávii slaví Vánoce, zatím co dětem klade dárky pod vánoční stromeček trpaslík Jultomte, dospělí si pochutnávají na vánoční šunce. Belgické Vánoce nejsou příliš nápadité a ani poetické, vlastně je to den jako každý jiný. V Polsku se o vánočním čase podávají ryby, nesmí chybět tradiční boršč a sladké cukroví, nepohrdnou však ani pečínkou z husy nebo vepře a rádi si pochutnávají na huspenině.
Krásné Vánoce jsou také u nás doma. Snad nejkrásnější v horách beskydských. Leckde na samotách jsou podnes plné tradic, zvyků, pranostik a proroctví.
Hádat osud můžeme podle různých znamení. Prvá hvězda na noční obloze naznačí děvčeti odkud dostane ženicha. Kouř ze zhasnuté svíčky, pokud stoupá nahoru, předpovídá zdraví, když klesá dolů, tak nemoc. Lodičky ze skořápek ořechů s hořícími svíčkami naznačují, kdo půjde z domu dřív. Takovou moc předvídat má i bota, hozená přes rameno, pokud ovšem dopadne špičkou ke dveřím. Osud se hádal i podle tvaru litého vosku či olova do vody.
O štědrovečerní večeři se kladlo pod stůl slaměné povříslo a ošatka s obilím, to aby příští rok byla bohatá úroda, česnek a cibule kvůli plodivé síle a pecen chleba kvůli hojnosti.
Uvidět při půstu o vánočním čase zlaté prasátko se v současné době hojnosti nepodaří nikomu. A nezahlédl ho, tuším, nikdo ani v dobách, kdy málem nebylo co do úst. Při rozkrajování jablek si přejeme, aby se na jaderníku ukázala hvězdička, která předpovídá zdraví. A potěšíme se pohledem na rozkvetlou třešňovou větvičku – barborku, vloženou do vázy na svátek svaté Barbory.
Patřily v minulosti k Vánocům také pranostiky a přísloví, většinou měly existenční charakter: Je-li na Štědrý den východ slunce jasný, urodí se jarní obilí. Na Štědrý večer hvězdičky, ponesou vajíčka slepičky. Padá-li na Štědrý den sníh, urodí se hodně vína. Svítí-li na koledu v noci měsíc, bude ve stodole hojně obilí…
To už je dnes všechno historie. Vždyť už málem nikdo neví, jak vypadá obilí, vajíčka a další potraviny, které jsou v hojné míře k dostání v supermarketu, a to ať svítí hvězdy a měsíc, nebo i když je či není východ slunce jasný.
Ovšem ani dnes není radno brát na lehkou váhu tajemné bytosti, které i přes vychvalovanou moderní dobu pořád mohou snadno ovlivnit naše počínání. Slibka, světlonoši, divoženka, mora a blud jsou tady pořád, i když je nevidíme. Ví o nás, hrají si s námi, zahrávají. Třeba když nemůžeme najít některou věc, kterou právě v té chvíli nutně potřebujeme, ale namísto ní najdeme jinou, kterou jsme naléhavě potřebovali před měsícem.
Pokud jde o Vánoce, pak všechno začal svatý František z Assisi, který si v roce 1223 zvolil za své obydlí poustevnu pod zalesněnou horou v místě Greccio. V čase vánočním ji přetvořil na kapli, dal jí podobu chléva, tak jak ten jímavý obrázek známe dnes z betlémů, které Vánoce neodmyslitelně provázejí. Po jeho smrti se tradice jesliček rozšířila po celé Evropě. V současnosti těch betlémů všelijakých, vystříhávaných z papíru, vyřezávaných ze dřeva, betlémů malovaných, keramických i z umělé hmoty, statických i pohyblivých, plochých i trojrozměrných a dokonce i v lahvích zabudovaných je takové množství, že jsou v čase Vánoc hojně vystavovány a dokonce existují betlemářská muzea.
Věhlasný je Třebechovický betlém se čtyřmi stovkami vyřezávaných a pohyblivých figurek, který vznikal kolem roku 1890. Tvůrcem neobyčejných betlémů byl v Třebíči Antonín Čeloud. Největší mechanický betlém na světě vytvořil jindřichohradecký rodák Tomáš Krýza. Své kouzlo má příbramský vyřezávaný betlém. Co do půvabu lidové tvorby nezůstává pozadu ani Karlovský betlém od lidového umělce Josefa Kacerle z Velkých Karlovic. Pěkný starobylý betlém z roku 1907 je v zašovském kostele. Tvůrci štramberských betlémů nezapomínají umístit do betlémské krajiny štramberskou Trúbu. Kouzelný je také valašský betlém rožnovského řezbáře Františka Janošce.
K Vánocům neodmyslitelně patří hudba, půvabné české a moravské i valašské koledy. Také, snad nejvíce, pak česká vánoční hudba: František Xaver Brixi a Jan Jakub Ryba s muzikou vznešenou, plnou světelného jiskření, jásotu, ale zároveň plná pokory a úžasu. Zní o každém čase Vánoc už po celá staletí a stále udivuje, ohromuje, povznáší.
I když každé Vánoce jsou krásné, valašské Vánoce jsou snad přece jen nejkrásnější a nejpůvabnější. Vždyť právě Valaši se odnepaměti považují za betlémské pastýře. Však možná i dnes by postačilo docela malé pobídnutí a už by spěchali klanět se novorozenému děťátku do Betléma.
Jenom ta starost, co vzít maličkému. S prázdnýma rukama přijít nemohou. Jak to betlémští pastýři z Valašska udělali?
Pastýř z Dolní Bečvy, co pásával početné stádečko kolem kaple na Radhošti, by podaroval ovečku. Pastucha z Velkých Karlovic alespoň jehňátko, na krk že mu zavěsí barevnou stužku a zvoneček s jasným hláskem. Teplou houni na přikrytí a vysoké soukenné papuče na zahřátí nohou by podarovali z Janové. Také z Valašských Příkazů oznamovali, že udělají pro maličkého papuče a z Francovy Lhoty, ze Střelné a z Horního Lidče že k nim přišijí prošívané podešve, aby měl právě narozený co rozdírat. Ze Stříteže že podarují maličkého vlněnými rukavicemi, co se v nich teplo samo drží, však víc jak sto rodin je tam podomácku pletlo!
Předháněli se, kdo co doma udělá, co vezme na podarování. Z Krhové a Valašské Bystřice, že obdarují děťátko dřevěnými hračkami. Pozděchovští vezmou plátno na košulku. Z Valašského Meziříčí pošlou pevné sukno, přiberou pár pěkných klobouků a barevný gobelín s dobře utlučenými nitěmi, aby měl maličký také pěknou věc na podívání. Ve Vidči a Tylovicích upletou punčochy, též potřebné. Zděchovští honem dělali čepce a přidají prý i pár košťat na umetání sněhu, kdyby třeba začal padat i v betlémské krajině. Pometla vzali i z Kateřinic. Tumlovali se také zuberští metláři a dušovali se, že nejlepší metly jsou od nich! A že k nim přidají ještě kus plátna.
Z Držkové oznamovali, že vezmou pěkně malované trakaře. Z Trnavy a Růžďky košíky. A aby s nimi nejeli a nenesli je po prázdnu, že z Leskovce a z Pržna přidají pravé valašské křiváky, pro ogárka akorát šikovně do ruky. Z Malé Bystřice chystali okřínky na chleba, z Ratiboře dřevěné hrábě a vidle, ze skelné hutě v Karolince po kousku pěkného skla. Sklo malované že vezmou také skláři z Krásna a navrch ještě něco hedvábného zboží. V Jarcové slíbili udělat necky, též věc potřebná na všelicos. Krejčí, ševci, mlynáři a hrnčíři z Kelče se nechtěli nechat zahanbit a chystali dárky, každý kdo co právě k obdarování měl a co mohl dát. Z Lázů že vezmou do kapes alespoň několik kartáčů. Z Poličné pěkné brousky, kosu jimi dobře nabrousit, aby travičku málem sama sekla. A z Liptálu přehršli lískových ořechů, aby měl malý co louskat. Z Juřinky prý k tomu přidají cukrovinky.
To už se hlásili z Hovězí, med že už dávno stočili z pláství, však také mívali kolem dědiny na sto padesát včelích klátů – vezmou maličkému džbánek s medem. I včelí vosk, též prý je k lecčemu třebný.
Ti z Hrachovce, že pošlou fůrku dobře vypálených cihel, jak je uměli pěkně udělat, to kdyby se Josef, jako tatík maličkého, rozhodl postavit vlastní přístřešek. Ve Vsetíně nařežou desek co bude potřeba a ve Velkých Karlovicích nastrouhají šindel na celou střechu.
A potom ze Zašové, že pro potěchu a trochu parády zabalí do krabice uháčkované něžné a křehké zašovské kytičky. Robky z Rožnova hned, že ony zase bílou rožnovskou krajku. A nenechaly se zahanbit ani zuberské vyšívačky, protože zuberská výšivka je prý to nejpěknější, co ruce valašských robek s mušelínem, jehlou a bílou nití dovedou.
A další slibovali, co kdo doma udělá, vyrobí a čím maličkého podaruje. Rožnovští formani se dušovali, že všecky dary naloží na pevné vozy a párem vyšňořených koní s cinkavými zvonečky na chomoutech až do samotného Betléma dovezou. Portáši ze Solance pod Soláněm se uradili, že celou tu slávu svými obušky a puškami těšínkami ohlídají. V Křivém, co byl vyhlášený fotoateliér, že alespoň na věčnou památku pořídí ze všeho pár momentek.
Tož tak bylo, asi tak.
A litovali všichni, co se z hor valašských vystěhovali do cizích zemí, třeba až za okeán, že o tom čase nejsou zase alespoň na chvilku zpátky, tam doma na Valašsku, aby byli při tom, až všichni vykročí na tu dlouhou cestu, tam kdesi daleko za jasnou hvězdou do Betléma.
Pravdou pravdoucí je, že nejkrásnější Vánoce jsou ve starých valašských dřevěnicích, rozesetých v údolích, na svazích a hřebenech hor. V kamínkách oranžové plamínky sálají teplem. Voní jehličí. Maminka se otáčí kolem plotny. Děti netrpělivě vyhlížejí dárky pod nazdobeným stromečkem. Pes s kočkou uzavřeli na ten čas příměří a teď svorně leží pod stolem na měkkém hadříku. Ve chlévě spokojeně oddychuje zasycený dobytek – mluví kravka a ovečka o tom čase lidským hlasem, či je to jen taková pověra? Kdo ví.
Komín rozdává zasněženým pláním a ztichlému lesu vůni pryskyřice. Sníh se vrší do návějí. Mráz kreslí na sklo ledové květy, štípá a v odrazu hvězdného jiskření rozsvěcuje každou sněhovou vločku.
Okna tiše září do nejdelší noci v roce. Vysoko v černé tmě svítí vánoční hvězdy. A z hloubi údolí, z té dálky, až na planinu pod hřebenem hory zalétá melodický hlas zvonů.
To krásné kouzlo domova nás pokaždé o Vánocích očaruje. Rok co rok se vrací. A pořád hřeje.
Vánoce, Vánoce…
Text a reprofoto © Richard Sobotka
Obraz: Bartoš J. – Betlém – olej na plátně – r. 1934.