Třikrálový podvečer. Sněhu až po uši. Ani pes Haryk se neodvážil použít jiný chodníček, než ten prošlapaný od boudy ke kůlně s nařezaným dřevem na otop, a dveřmi do podsínku, od vstupní brány do vyhřátého domova lidí.
A mráz se činil, mrzla nejen špička nosu a lalůčky uší, také nohy, navlečené do filcových papučí. Zvonek na kostelní věži klinkal tuze promrzle a opěvovaný kouř nad komínem, obvykle vonící po sosnovém dřevě a pryskyřici, se tetelil v mrazivé povětrnosti. Prokřehlá ptáčata ani nenapadlo rozprostřít perutě a pro tu trochu tepla se tísnila v otvorech vydoutnalých stromů, co jen to šlo. V kostelní kropence zamrzla svěcená voda a svatá slova od úst velebníčka u oltáře i věřících v lavicích jen liknavě putovala potemnělým prostorem.
K poezii tříkrálového podvečera neodmyslitelně patří příběh tří mudrců z východu Kašpara, Melichara a kapku přičmoudlého Baltazara, kteří neváhali hbitě nasednout na osedlané velbloudy a vydat se do městečka Betléma. Nelitovali dlouhé a strastiplné cesty, ani vynáloh na drahocenné dary: zlato, kadidlo a myrhu. Vždyť taková událost se přiházívá jen jednou za existenci světa. Lstivý král Herodes vyšel naprázdno, když přikázal nemilosrdně pobít všechny děti mužského pohlaví do věku dvou let, aby on sám nepřišel o dobře vyseděné a zahřáté královské křeslo. Josef s Marií a malým Ježíškem, včas varováni snem, stačili prchnout do Egypta.
Scéna se Třemi králi se tak zalíbila lidskému pokolení, že ji v divadelních replikách a modifikacích rok co rok úspěšně reprízují už více jak dva tisíce let.
Stalo se tak i v Bohem i lidmi zapomenuté vesnici, usazené kdesi uprostřed hor.
Horalé se nebojí sněhových závějí, ani mrazu, ani omrzlých uší, ani červeného nosu. Na beránčí kožíšky navlekli ornáty z prostěradel, na beranice tenkým hřebíčkem připíchli královské koruny vystřižené z papíru. Do jedné ruky míšek na dary, do druhé pravý horalský čagan. Tak Kája, Míša a Béďa zamířili k první chalupě, zaváté pod jalovcem, která se jim v tom zimním činění namanula do cesty.
To bylo radosti z ujištění, že také ještě i jinde v tom hromském zimisku žijí lidé. Příchozí hned melodizovali: „My tři králové, my jdeme k vám, štěstí zdraví vinšujem vám.“ A hned šel jeden kalíšek slivovice do jedné a druhý do další nohy, pak ještě ostatní kalíšky do dalších končetin, co jich lidem Pánbíček nadělil.
Protáhla se ta oslava počátku návratu Slunéčka zpátky domů do rodných hor až do pozdního setmění. Beztak by se koledníci do další chalupy pro sněhové návěje, fujavici a nejisté nohy nedostali.
„Tož pojďme, ať nezatmíme,“ rozhodli moudře.
Akorát domácí hospodář namísto rozžehnání poznamenal: „Tož milí rozmilí, co svět světem stojí, všude je ve všech knihách zaznamenané, že Tři králové dary přinášeli – ale neodnášeli.“
Prošacovali Ty tři vykutálené vinšovníky Káju, Míšu, Béďu, přišlé tuhle ze sousedství za potokem, nedbaje na zmuchlaná roucha museli odložit, co jim nepatřilo.
„Tož buďte zdrávi, bratrové, příští rok přijďte zas!“
Měli věru co dělat, aby se v pořádku dokutáleli sněhovými návějemi domů.
Zatím jiskřivá noc zvolna uplývala a čas, pověstný pranostikou „Na Tři krále o krok dále“, prodloužil nastávající den o další psí chlup.
Buďte pochváleny starobylé památky a plynoucí čase nedej jim zahynout.
Text, foto a ilustrace © Richard Sobotka