Ozvěny z Hutiska.
Ovečky císaře Josefa II.
Historie osady Hutisko, nazvané po skelných hutích, sahá až do roku 1656. Domy se většinou nacházely po obou stranách okresní silnice z Rožnova do Karlovic, byly také roztroušené převážně uprostřed polí a pasek. Když roku 1784 cestoval císař Josef II. Valašskem, doprovázen rožnovským vojvodou Ondřejem Kramolišem, zdržel se údajně po nějakou dobu na hutiském fojtství. Zde prý zakoupil několik oveček a dal je jako mišaník (podílník) pást na salaš.
Josef II. (13. 3. 1741 – 20. 2. 1790), český a uherský král, římskoněmecký císař a spoluvladař své matky Marie Terezie, pocházel z rodu habsbursko-lotrinského. Poddanými byl považován za člověka osvíceného. Uskutečnil řadu pokrokových reforem, církev podřídil státnímu dohledu a odňal jí cenzuru. Zakládal manufaktury. Roku 1781 vydal toleranční patent, kterým podstatně rozšířil náboženské svobody a práva protestantů a pravoslavných. Vydal rovněž patent o zrušení nevolnictví.
Zpráva o tom, jak to nakonec dopadlo s jeho ovečkami na horské salaši na Hutisku, kde je roku 1784 Josef II. jako míšaník zanechal, se nedochovala. Možná tam někde spásají horskou trávu podnes.
Pověst o čertovském domě.
Za starých přestarých časů, kdy chalupy byly ještě bez komínů, kopala tetka Rybářka na Hutisku pod Dílem u „Dobré vody“ novou rolu. Přeschlá zem byla hrubě tvrdá a kámen na kameni, špatně se jí kopalo. Dlaně už měla samý pliskýř a práce jen málo přibývalo. Tak byla nahněvaná, že jí samo od sebe vyletělo z huby: „Zatracená práce, to aby sám čert kopal!“
Jen dořekla, stál čert před ní a nabízel, že políčko překope, pokud mu upíše duši.
Tetka měla k leknutí daleko. Bez velkého rozmýšlení řekla: „Co by ne? Kopej, čertisko, potom si mne seber třeba i s celou duší.“
Ale čert poznal, že je tetka všemi mastmi mazaná a že napřed chce úpis duše, potom bude kopat.
„Tož tak, ty potvoro jedna!“ spustila tetka hrůzu. „Jaký jsi ty chytroň! Napřed kopej, potom chtěj plat.“
Tetka sedla na úvrať, zapálila fajfku, dýmala ostošest, dívala se, jak jde čertovi práce od ruky.
Když byl čert s prací hotov, chtěl po tetce úpis na její duši.
„Až z mých vlasů uděláš provaz, přivázat kozu při pastvě, aby nešla do škody,“ řekla tetka. „Hned pak dostaneš úpis na mou duši a můžeš jít, odkud jsi přišel. Jen dávej velký pozor. Jestli mne zabolí, až mně budeš vlasy trhat, jestli některý vlas roztrhneš a jestli se ukáže i malá kapka krve, pak jsi mou duši prohrál a úpis nedostaneš.“
Čert poznal, že se nechal babou napálit. Vrátil se do pekla vypovědět Luciferovi, co a jak bylo. Ale se zlou se potázal. Lucifer vyhnal čerta zpátky na zem, a že se bez duše nemá do pekla vracet.
Čert brzy zjistil, že na zemi potřebuje nějaký domek, aby měl kde hlavu složit. Tak jedné noci začal stavět na Dílech stavení z kamení. Pospíchal, aby byl s prací hotový, než kohout za rozbřesku zakokrhá. Právě nesl na hřbetě poslední skalisko, které mělo být dveřmi do jeho domu, když u tetky Rybářky kohout zakokrhal. Čert skálu upustil a utekl, víckrát se na Dílech neukázal.
Lidé, když se na to místo přišli podívat, našli tam všecko, jak tehdy v chalupách bývalo. Pec i se vším co k ní patřilo: lože, stůl, lavice, mlýnec, hrnce, misky, lžičky, puténku, hodiny se závažím, ba ani bidélko u lože na odložené věci nechybělo. Ale všecko bylo kamenné.
Od té doby až podnes se tam praví „V čertovském domě“.
V prastarých časech to byla jen taková jeskyně, vcházelo se do ní otvorem na rozměr dveří pro dospělého chlapa. Kolem roku 1910 už byl vstupní otvor zpola zasypaný, že jen po čtyřech bylo možné vejít, a později už jen liška nebo pes mohl do jeskyně vejít.
Uskupení skal podnes vypadá hrůzostrašně. Skála, kterou čert nesl jako dveře, leží opodál, ale řetěz už na ní vyznačený vidět není.
František Maléř ze Solance č. 13 (1891-1974), kronikář.