Proč roční doby.
Neuznávám roční doby jako něco stálého, neměnného, jednou pro vždy daného. Jejich časové rozpětí je samozřejmě pevně stanoveno, jak si to pořádek žádá a jak se sluší. To aby se vědělo, že například ta a ta bitva se odehrála na jaře, nebo naopak v zimě. Aby se poznalo, kdy přírodě přísluší hluboký klid, kdy naopak začíná rašení.
Roční doby nějak automaticky podmalovávají příběhy. Malba na pozadí vždy zvyšuje účinek, ať romantický nebo dramatický. Je přirozenější odehrává-li se vášnivá láska uprostřed rozvíjejícího se jara, kdežto kolorit úzkosti naopak mohou zvýraznit zasněžené pláně a krutý mráz.
Jenže jako ne každý obsah láhve odpovídá etiketě, tak ani úředně stanovena roční doba nemusí stoprocentně garantovat, že se budeme během léta hřát na slunci a v zimě si užívat sněhových radovánek. Historické záznamy dokladují, že někdy bývalo v zimě tepleji než v létě, a že i v letním období popadával sníh, že bouřky a blýskavice kolikrát strašily a vesele rachotily v zimním čase.
I proto jsem si nejvyšším osobním vyhlášením ustanovil své roční doby.
Jaro, léto, podzim, zima.
Jaro se obléká v růžovou, voňavou, chvějivou, křehkou nádheru. Je nevinné a nezkušené. Má sklopené oči. Pluje po hladině řeky na zeleném listu, trylkuje po pěnkavím, zvolna obchází samoty a cudně nahlíží do nažloutlých oken. Má krok lehký a tichý. Po liščím čaruje okrajem lesa, na sovích křídlech neslyšně přelétá z palouku na palouk. Shlíží se ve studánkách a neptá se, ani nečeká odpověď, je-li krásné. Protože jaro je vždy krásné.
Léto připomíná prostopášnou holčinu s krátkou sukénkou a s knoflíčkem u blůzičky rozepnutým níž, než se sluší. Je svádivé. A trochu pořád jako v horečce. Má osmahlá lýtka a zelené oči. Dokáže obtěžkat srdce k neunesení. Také však připnout křídla. Navečer nejprve zavěsí nad obzor ohnivý kotouč zapadajícího slunce, pak začne rozsvěcovat hvězdy, to aby stříbrný Měsíc snadněji našel svou cestu. Léto je šumění splavu, sluncem rozpálené kameny a lehký zvonivý smích.
Podzim přijíždí na strakaté kobyle. Nahlíží malířům přes rameno, mají-li v zásobě dost barev. Pak jim je ukrádá z palety a rozstřikuje po suknicích veselých strání. Se stromů nejprve střásá vyzrálá jablíčka a potom rozmařile i zbarvené listí. S listím si hraje, točí jim, šustí, straší. Také vyhvizduje v holých korunách stromů, které tak bezostyšně svlékl. A když se nezbednými hrami nabažil, přehoupne se přes kopec, přes hřebeny hor – a pryč.
Zima je nevěsta z království bílého snu. Rychle dopnout kožíšek, beranici narazit do očí a přes uši. Nejveseleji je se sáňkami na sněhu za poslední chalupou, mráz si může kousat, vztekat se, zlostí jiskřit. Závěj prachového sněhu je nejlepší peřina. Nad zamrzlou řekou s hvízdnutím hledá ledňáček okno s proudící vodou. Skorec na vystouplém kameni se pohoupá na tenkých nožkách, dřív než se vrhne pro špetku potravy do ledové komory. Bílý závoj zimy promění krajinu k nepoznání. Kdo ví odkud v ten čas, kdy obloha jiskří hvězdami, přilétají sny.
Roční doba pampelišková.
Patří neodmyslitelně k máji. K májovému políbení, k májovému deštíčku, k májovým ledovým mužům, k májovému hřejivě teplému slunci.
O takovém čase vyjíždí do polí grošovaný koník. Kam šlápne podkůvkou, tam rozkvete pampeliška a louka se rázem zatřpytí zlatem.
Jsou louky, kde jakoby grošáček jen zlehounka protančil mezi broušeným sklem, rozloženým na slavnostně vystrojené tabuli o princeznině svatbě. Jinde naopak jako by se grošáků přehnalo celé stádo, málem pro samé zlato trávu nevidět, celá louka tak jiskří a blyští, až oči přecházejí.
Ba věru, právě v ten májový čas se otevírá pokladnice královny Země a kvetoucími pampeliškami vydává svůj zlatý poklad.
Je čas splétání věnců a věnečků, čas milého poležení ve svěží trávě, čas milískování ve zlatavém oparu, čas skřivánčích trylků a tichého zaječího našlapování.
Až grošovaní koníci otisknou kopýtko i na tu poslední mez, a přeběhnou i poslední palouk, zlato se začne pozvolna měnit ve stříbro pampeliškového chmýří. Pohraje si s ním lehounký vánek, než je odnese a uloží do depozitu, aby bylo pohotově pro příští jaro, aby se i příště v roční době pampeliškové znovu proměnilo ve zlato všude tam, kde se otiskne kopýtko pádícího koníka grošáčka.
Roční doba konce léta.
Tohle je moc zajímavá roční doba. Zvláštní. Originální. Časně zrána ať vás nenapadne vyjít bez svetříku, nebo bez bundičky. Pak, jakmile se překulí poledne, zase nesnesete na sobě víc, než lehounké šortky a vzdušné tričko. To jsou extrémy posledních dnů měsíce srpna.
Ráno už dlouho svítí pouliční lampy. Denní doba nás najde v plavkách u řeky. A večery bývají prodlouženým loučením toho krásného, co léto zanechalo.
Strniště se místy pořád ještě žlutí. Takovou barvu vtíral do svých obrazů Vincent van Gogh. Jinde už pole obracejí pluhem. Tak rychle se mění lehounké barvy léta v těžké barvy podzimu.
Kde zapomněli posekat trávu, tam louka svítí jako vybělené vlasy stařenky, odpočívající na teplém zápraží.
Podzim začíná pošilhávat po zrcadlení řeky, ladí barvy pro následující dny. Vítr zkouší hvízdat na suchých travních stéblech teskné písně.
To všechno jsou šelesty srdce, které se horečnou činností léta unavilo.
V povětří krouží na širokých křídlech káně. Vrány si krákoráním kolíkují rajón pro méně vlídné období.
Konec léta je roční doba spadaných listů, sežehlých neúprosným sluncem. Tehdy je nejpříhodnější čas potajmu vyrýt do kůry stromu iniciály jmen lidí nám milých, možná už je nikdy příště nespatříme a naše cesty se navždy rozpojí. Kroky se ještě chvíli otiskují do prachu cesty, pak jdou zastíněným chodníkem, či usínající loukou.
Léto netřeba zaznamenávat do kalendáře, spolehlivě poznáme, kdy přijde i kdy odezní.
Roční doba dešťová.
Nemá svůj stálý čas a je tedy tak říkajíc klouzavá. Může dokonce překvapit i uprostřed zimy, kdy bychom spíše čekali mráz, fukéř a sněhové fujavice.
Jakou má déšť barvu? Všelijakou. Sotva se ohlásí prvými kapkami, už rozkvétá houpavými deštníky v červené, modré, zelené, žluté, fialkové, růžové i v kombinaci všech barev. Kdo by nepodlehl takovému kouzlu? Kdo by nezatoužil skrýt se pod některým deštníkem, zasunout ruku těsněji pod něčí paži, přitisknout se ještě blíž – a zatím co dešťové kapky bubnují o napnuté plátno nepozorovaně uloupit políbení, tu kyprou a voňavou stvrzenku souznění a příchylnosti.
Rozkoš poskytuje dešťová roční doba také chůzi v gumových holínkách cachtáním kalužemi, nebo rousat se deštěm zmáčenou loukou.
Do vody padá kapka deště s hlasitým plesknutím, a ještě nafoukne bublinu. Do větví stromů klesá déšť s libozvučným šuměním, kdežto do trávy uléhá měkce a tiše, jako když navečer pod pruhovanou duchnou zavřeme víčka, než pod ně vstoupí barevné sny.
Pokud nám déšť zmáčí tvář, může se zdát, že pláčeme, i pak možná spíš štěstím.
Pouze déšť hebký, lesklý, když chvějivě prolíná slunečními paprsky, dokáže na obloze vykouzlit barevnou duhu – pak stačí projít tou barevnou branou a snít.
Roční doba dešťová je nestálá. Někdy ne a ne přijít a v povětří jen zpovzdálí zavoní. Také se však někdy přižene ve chvíli, kdy ji čekáme nejméně. Pokaždé je jiná, ale vždycky zvláštní a zajímavá.
Roční doba borůvková.
Netřeba velkého dohadování, kdy nastává. Povědomost o ní se šíří tajemnými signály. Najednou se v autobuse, směřujícího časně ráno do hor, objeví tetiny, vymóděné do teplákovek, vynošený havelok, šátek na hlavě, v kapse svačinu a v ruce to nejdůležitější, totiž kbelík na borůvky, někdy rovnou dva.
Pořád se neví čím to je, že tyto babky nasbírají litr borůvek, ani nemrkneš, zatím co jinému borůvky sotva zakrývají dno nádoby. Jen několik hodin a mají nasbíráno litrů deset. I v úrodném roce velkých borůvek je to pořád poctivě odpracovaná šichta.
Borůvkáře prozradí zamodralé prsty a někdy i modře zbarvená pusa. Borůvkově modrá je barvou roční doby borůvkové. Výbornou chuť zralé borůvky překoná jen borůvková pusa.
Není většího požitku, než sedět uprostřed borůvčí a vychutnávat modř přímo z keříků. Neméně výtečně borůvky chutnají i uprostřed zimy, ať jako zavařenina, nebo v podobě borůvkového koláče. Modrotiskové pusy pak třeba i v čase vánočním připomenou slavnou roční dobu borůvkovou.
Roční doba houbová.
Je to pokaždé infarktový stav, když si některý houbař vykračuje z lesa s košíkem vrchovatě plným krásných hub. Jsou tito lidé snad obdařeni nějakým zvláštním smyslem, který jiným sudičky odepřely? Určitě musí ovládat něco z magie, když z jakéhosi vnuknutí náhle vyrážejí do lesa, a vždy právě do míst, kde houby rostou.
Na mne by každá houba musela mávat praporečkem, abych si jí všiml. Nebo by musela pokřikovat: „Tady jsem, vezmi si mne!“ Ve skutečnosti je to tmu tak, že si raději posype klobouk jehličím, hlínou, přikryje suchým listem, zaleze pod svěšené větve smrků, pod kámen, jen aby nebyla tak nápadná. Není divu, že ji pak uvidím málokdy, i když je vůně z hub pokaždé plný les.
Zvláštní, že muchomůrka červená, a houby všelijaké, kterých si nevšímám nejen já, ale ani slimáci, že se neskrývají a rostou si, kde je to právě napadne.
Za nejúspěšnějšího hledače hub uznávám souseda Beránka. Pokud by existovalo něco jako mistrovství světa ve sbírání hub, pak by právě on byl každoročním šampiónem. Vyráží do lesa v maskáčích a jen se za ním zhoupne první smrková větvička, už ho nevidět. Takto zaskočené houby mu pak zjevně padají rovnou do košíku.
Když zase jednou přivlekl plný koš krásných hříbků, ještě si povzdechl: „A to jsem nestačil oběhnout pasinek a mladou bučinu!“
Neprodleně, avšak tajně, jsem se tam vypravil. Kromě jednoho suchohřibu, na jehož pohublé nožce se zdatně přiživoval slimák, nic. Přece však něco. Pod jedním smrkem jsem objevil mykologickou knížku. Na každé stránce houba, jedna krásněji vybarvená než druhá, ale téměř pod každým obrázkem poznámka: „Pozor, jedovatá!“ Nebo: „Pozor, prudce jedovatá!“
Chvíli po mně se z houbového safari, už podruhé toho dne, vrátil také soused Beránek, tentokrát jen lehce proběhl zmíněný pasinek a bučinu. Košík vrchovatě krásných hříbků. „Přece je tam nenechám světu na pospas!“
Houbová roční doba je plná soutěživosti, vášně, malých i větších vítězství, malých i velkých úlovků hříbečků samotářů i početných hříbkových rodinek.
Kdo by odolal, když se v povětří zachvěje houbové aroma?
Roční doba medová.
Nemá přesné časové ohraničení, že by v trhacím kalendáři bylo právě toto období vytištěno červenými číslicemi.
Třeba by to mohla být roční doba pracovitých včel. Sotva se o časném jaru přikutálí odněkud zpoza hor teplejší den, už v houfech vylétávají z úlů podívat se, co se to děje, kam se vypravit pro první sladký nektar a žlutá pylová zrníčka. Tak upracovaný letní čas, jaký mají právě včely, nemá možná žádný jiný živočich na tomto světě. Pilně létají od rozbřesku do soumraku a jistě i pak namísto pospávání si uvnitř úlu najdou nějakou práci. S nástupem podzimku už jen paběrkují, zatím co včelař má medové žně. A zima? Kolikpak se těch pilných včeliček asi dožije příštího jara?
Roční doba medová jsou také novomanželské líbánky, nebo uprostřed léta posezení s pěknou knížkou na břehu řeky, neočekávaný dárek k málem již zapomenutým narozeninám či svátku, nebo zkrátka jen tak, prostě udělat druhému člověku radost. Ruku na srdce, kdy naposledy jsme si podobnou dobu medovou připomněli? Že už je to dávno, že už se nepamatujeme, že vlastně ani nic neslavíme?
Jednoho zimního dne, mrazivý fukéř hvízdal na spáry u dveří, sněhové návěje málem až po okna, vešel už za tmy do vyhřáté hospůdky jakýsi mužský, kterého málem nebylo lze rozpoznat od sněhem zavátého pižmoně severního, který má své domu za severním polárním kruhem, oba odlišovalo jen to, že nevešel do hospody po čtyřech, ale po dvou. V chodbě setřásl sníh. A když konečně do vyhřáté místnosti vstoupil, kývl k oknům, za kterými zima přímo běsnila: „Dobrý čas…“ Všem bylo hned jasné, že tam venku za dveřmi existuje jeho doba medová.
Kdy vlastně doba medová začíná a kdy končí? Kalendář nemá tolik listů, protrhat se až k ní. Určitě začíná prvým dnem v roce a končí tím posledním.
Roční doba spadaného listí.
Je stejná rozkoš brouzdat se vrstvou spadaného listí, jako se brouzdat vzrostlou trávou, nebo vysokou vrstvou prachového sněhu.
Na co v takové chvíli myslíme? Třeba jak se mění čas, jak se mění lidé, jak roční doba. Jak všechno neustále podléhá zákonům proměnlivosti. Jak se vše rodí, jak všechno umírá.
Rostliny, keře a stromy, pravda, umírají začátkem zimy jen zdánlivě. Až na výjimku lidského zásahu, někdy po úderu blesku, nebo v důsledku silné vichřice, která dokáže vyvrátit strom i s kořeny.
O každém podzimu stromy odloží listový šat. Složí jej spořádaně v místě svého stávání. Vůbec nevadí, že se v něm brouzdám. Že jím procházejí i jiní. Že se těšíme rozkoší z toho brodění, které nás jakoby v závanech odvívá do neskutečných směrů, do neskutečných časů, do neexistujících světů.
Ta vrstva chrastícího listí je šat odložený navždy. Marnotratně odhozený, bez zábran cudnosti, bez známky frivolity. V odvážné smělosti odhalí strom nádheru ničím nezakrytého těla. Nedbá, kdo se o odložený šat postará. Však dobře ví, že vítr, ten věčný kradač věcí, myšlenek a snů. Vítr spadané listí rozfouká, roznese, zašantročí, aby ani jediný list nezůstal k zakrytí byť nejmenšího místečka.
A strom? Když se veškerenstvo dosyta vynadívalo na jeho nahotu, pak se o jarním čase v několika dnech znovu přioděje do svěží nádhery.
Roční doba babího léta.
Když pavoučci poutníčci začnou ukrádat stařenkám šedivé vlasy, a nechávají se na těch stříbrných nitkách unášet světélkujícím povětřím kamsi do neznáma, pak vězte, že nastal čas babího léta.
Tehdy se stařenky hřejí na vysluněné lavičce a probírají světaběh, že na něm nezůstane nitka bez poskvrnky. O čem si pokaždé vyprávějí? Jistotně se v jejich řeči zrcadlí švarní poručíci ve vyšňořených uniformách, uměli se bít šavlí, a těch nevěr co každý z nich měl na krku, také karban, sázky, věčně bez groše v kapse parádní uniformy, kteří se dávno stali součástí historie, která už dnes nikoho nezajímá. Možná pohlední mládenci s nakroucenými vousky, kteří se ostýchavě ucházeli o ručku spanilé továrníkovy slečny dcery. Či jak který z náruživých nápadníků uměl líbat a jak se pro některou z nich ti kohouti do krve pobili.
Jistě kterýsi fenomén vynalezl pojmenování pro toto jiskřivě teplé roční období, plné barev a sytých vůní, jako babí léto.
Je tak křehké.
Ještě včera milostivé slunce zářilo a hřálo ostošest. Dnes od časného rána prší. Studený déšť máčí okna, padá do očí, je předzvěstí sněhových plískanic a blížící se zimy.
Kdepak jsi, babí léto? Rázem je to tam.
Roční doba prvosněhová.
Každé vítání prvního sněhu je soukromá oslava. Na prvý pohled vypadá ten obřad jednoduše. Ráno stačí vyhlédnout z okna – a podívejme, venku je bílo. Letos si sníh přispíšil. Rychle nazout boty, teplejší kabát, čepici a hurá – vítej snížku!
První sníh je jako první list nové knihy. Co všechno je možné v ní přečíst? Třeba zaječí hopsání, trochu pomatené, kdy ušák překvapený bílou nadílkou poskakuje v tom studivém vlhku houštinou, stébly staré trávy, neví kam se vrtnout. A kolik srnčích stop je všude! V houfu i jednotlivě. Táhnou napříč mýtinou, vracejí se, otáčejí, vytrácejí do lesa a kus dál zase křižují chodník.
Rychlá přímočará stopa patří lišce.
A komu přináleží tyhle tlapance? Podlehnout vlčí hysterii mohlo by se tvrdit, že se úbočí hory hemží vlky. Jenže tohle spíš vypadá, že si habán pes nedělal těžkou hlavu s hlídáním dřevěného domku na samotě. Zatím co pán spokojeně spí, dělá po lese krvavé pořádky. A škody pak jdou na vrub vlků.
Až po vrstevnici v nadmořské výšce osmi set výškových metrů zahalila údolí mlha. Vysoko nad tisícem metrů měla své domů modrá obloha, v dálce nad obzorem se houpal pomeranč nového sluníčka.
Vysoko v horách je slavnost nového sněhu nejpůsobivější. Nad oblaky ční hřbety hor, připomínají stádečko oveček natěsnaných do košáru.
A všude kolem do ohlušení rámusí ticho.
Může být krásnější roční doba, než právě prvosněhová?
Roční doba dětství.
Přáním nikdy neuskutečněných návratů do dětství jsou vzpomínky. Jsou to jen sny, a když jednou odletí, už nikdy se nevrátí. Jen spárami puklin ve starých deskách se nám tu a tam podaří zahlédnout čtvrtý rozměr dávno minulého času, alespoň na okamžik zatoužíme vrátit se do dětství…
Maminka vstávala časně ráno. V přísvitu petrolejky se kuchyň proměnila v útulnou jeskyňku. V kachlových kamnech oheň začínal olizovat tenké proutky roští, jen zvolna nabíral sílu na větší klacíky. V prostém oblečení venkovské ženy si maminka rozčesávala vlasy, dlouhé až do pasu. Pak je rozdělila do několika pramenů a začala splétat v cop, stočila ho kolem hlavy a přichytila vlásenkami. Pak ho ukryje pod šátek, jak to dělávaly vdané ženy.
Pak vkročil do kuchyně také otec a zároveň s ním i vůně sena, jak před chvílí poklízel dobytek. Usedl ke stolu a zapálil si levnou cigaretu, světlavý proužek dýmu krouživě stoupal a šířil vůni doutnajícího tabáku.
Zazvonil plechový hrnek, zavoněla káva žitovka, zavoněl krajíc čerstvého chleba.
Nic z toho už dávno neexistuje. Pouhý závan času, který při troše štěstí nás může vrátit vzpomínkou alespoň na chvíli daleko zpět do dětství, do roční doby nejšťastnější.
Roční doba vánoční.
Nemůže jí být žádná jiná doba, než právě ta kolem Vánoc. To sníh každého vrátí do dnů, kdy mráz jiskří a při každém kroku hlasitě vrzá, svět je plný sněhu hebkého a tak bílého, jako cukr, kterým maminka sypá vánoční cukroví.
To muselo být opravdu dávno, když mne maminka právě o Vánocích nesla na zádech k doktorovi s rozbitým obočím, které jsem si v prudkém běhu kolem díže na zadělávání chlebového těsta rozrazil o hranu lávky. Šest kilometrů zasněženou cestou tam, pak zase nazpátek, ale už s hlavou ovázanou. Nejstarší bráška Oldřich mne pak vozil na saních po zamrzlém potoce, kde mírně svažité břehy ještě nebyly narušeny kamennou vyzdívkou. Na tom potoce jsem se pak učil bruslit a během parného léta jsem se na nevelkém splávku naučil plavat.
O každých Vánocích byly závěje jiskřivého sněhu kolem cest neuvěřitelně vysoké.
Krásně netrpěliví jsme se co chvíli doptávali, kdy už konečně nastane štědrý večer. I půst jsme drželi, ale zlaté prasátko se nám nikdy nezjevilo. Ani promluvit kravičku ve chlévě jsme neslyšeli.
Stromek zdobily řetězy z barevných papírů, které jsme pár dnů před vánocemi lepili. Do staniolu obalené vlašské ořechy a jablíčka z naší zahrady byly ozdobou. Držátka na malé svíčky jsme museli připnout tak, aby se plamínek nedostal k jehličí a nazdobený stromek neshořel.
Právě bílý sníh na cestě mne zlákal vrátit se do roční doby vánoční, při světle svíček a petrolejky plné barev a tančících stínů, do doby plné vůní a vrchovatě zaplněné prostou krásou.
Vyhřátá a provoněná kuchyně. Mourovatá kočka pod stolem ležela na tátově tašce se zednickým náčiním.
Svět za okny byl tehdy docela jiný.
Text a foto © Richard Sobotka