Jen kousek od naší ulice je Náměstí míru. Tak nevím, jak to s ním dopadne. Už jednou (nebo dvakrát či vícekrát) bylo na přetřesu ten docela pěkný plácek plný zeleně mezi obytnými domy, desetiletí pojmenovaný jako Náměstí míru, přebudovat na parkoviště. Automobilů se rodí čím dál víc, jejich životnost je dlouhá a úmrtnost malá. V minulosti a vlastně ani v současnosti se s takovou invazí osobního komfortu nepočítalo. Lidé víc běhali po svých a určitě to mělo dobrý vliv i na fyzickou kondici a na zdraví. A třebaže jsme si byli všichni rovni, horní polovina toho rovnostářství si garáž pořídila, neboť vlastnit osobní automobil bylo něco jako mít druhý odznáček na klopě saka. Jedni dál běhali po svých, ti druzí vlastně většinou také, benzín nebyl zadarmo a ani provoz automobilu nebyl právě levný. Kvůli prestiži stačilo o státním svátku se manifestačně projet ulicemi, pak na dovolenou nabouchat automobil všude možně, kde jen to šlo, trvanlivými potravinami a konzervami a tradá…., mějte mne všichni rádi. No, časy se kapánek změnily. Současná doba nebere ohled na fyzickou kondici, ale mít dobré známosti se pořád vyplatí. Takže garáží přibyly stovky, ba tisíce, ale na masivní motoristickou invazi je to pořád málo. Tak co s tím zeleným flíčkem uprostřed zastavěné plochy. Navíc nevhodně pojmenovaném jako Náměstí míru. Kdo by si nepamatoval časy, kdy jsme měli mír ke snídani, přesnídávce, obědu, odpoledni svačince i k večeři a některým se o míru zdálo i v noci, byť si mohli zvolit ze spousty snových námětů něco mnohem přízemnějšího. Tak bylo to svaté slovo mír zprofanované, že se ho lidé báli vyslovit, aby se nevystavovali posměchu. No vida. A když bychom mohli o míru hovořit třeba od rána do večera, najednou jako kdyby to slovo bylo přeřazeno do kategorie slov sprostých, které slušně vychovaný člověk nevysloví, ani když je sám a třeba i v úplné tmě. Pidináměstíčko míru, vlastně jen takový dvorek, ale s pěknou zelení a vždy hezky upravený, zatím z nejasného důvodu statečně odolává náporu motorizace. Poučeni moc dobře víme: časy se mění, staré nenávratně mizí v propadlišti dějin a o těch nastávajících nevíme zhola nic. Tak nevím…
Text a foto © Richard Sobotka