Hromnice (2. února) vítali naši předkové za časů, kdy ještě příroda dodržovala svůj řád a zima se pořád ještě hlásila pořádným mrazem a hromadami sněhu, jako čas poloviční zimy.
Hromnice získaly pojmenování údajně od prvého zahřmění Perunem, vládcem hromu a blesku, probuzeného ze spánku. Na 2. února připadá oslava přicházejícího jara, spojená s ochranou před ohněm, bouří a bleskem. Světily se svíce hromničky, během bouřky se dávaly do oken, aby ochránily hospodářství.
O Hromnicích lidé klekali a líbali zemi. A bylo proč. Hromnice byly předzvěstí návratu jara. Den se prodloužil o hodinu, zima už měla namále a v závěru února leckde v osluněném závětří rozkvétaly první fialky.
Hromnice také mají své pranostiky. Nejznámější z nich je: Na Hromnice o hodinu více. Ale také: Na Hromnice musí skřivan vrznout i kdyby měl zmrznout. Ovšem i tato: Když skřivánek v únoru zazpívá, velká zima potom bývá. Další pranostiky předvídají: Zelené Hromnice – bílé Velikonoce. Svítí-li slunce na Hromnice, bude zimy o šest neděl více. Na Hromnice husa po vodě, Velikonoce na ledě. Také však: Únor bílý – pole sílí.
Hned 1. února měl hospodář za povinnost třikrát obejít včelí úly, aby měl zdravé včelstvo a hojnost medu. Skřivánčí vrznutí připadá na 2. února a hned 3. února platí: Na svatého Blažeje, slunce ještě nehřeje. Pak 4. února: Svatá Veronika seká led z rybníka. A následujícího dne 5. února: Svatá Agáta bývá na sníh bohatá. V půli února: Svatý Matěj ledy láme, nemá-li jich nadělá je. A 28. února, posledního dne v měsíci: Je-li na svatého Romana jasno, bude hojná úroda.
Uvidíme, jestli pranostiky našich předků budou v souladu s letošním únorem, jestli se skřivan ozve a kdy začne pukat led, pokud ovšem nějaký bude. Jisté je pouze to, že v závěru měsíce února bude den opět delší, a to o více jak o tři čtvrti hodiny.
I když letošní zima špásuje podle svých not, ani ta hromniční není výjimkou, tak jako tak se už můžeme těšit na svátky jara: Velikonoce, ty letos připadnou na 7. – 10. dubna a to už mívá sluníčko sílu. I když kdo ví…
Text a foto © Richard Sobotka