V letošním roce 2023 uplyne 120 let od narození národopisné pracovnice Vilmy Volkové.
Setkali jsme se poměrně pozdě. Prvně až počátkem června 1993. Tehdy jsem chtěl na ní vyzvědět pro svou reportáž k jejím nadcházejícím devadesátinám co nejvíc o ní samotné, o její rodině i práci. Napsal jsem jí, jestli mohu přijít a kdy. Odpověď na korespondenčním lístku přišla obratem: „Přijeďte kdykoliv…“ Pak jsme tam u ní doma na Hutisku seděli, vyprávěli, vzpomínali. Později se posezení konalo ještě nejednou. Pokaždé obyčejně v kuchyni, v její univerzální pracovně. Kromě toho to byly dopisy. Nashromáždila se jich za těch šest let přehršle, umístil jsem je do samostatné složky, aby se nepoztrácely.
Tetinu Volkovou jsem až do onoho setkání znal jen z dohledu, fotografií, obrazů a z jejich článků. Ale neznal jsem její košatý svět, její rozšafnost, její moudrost, rozvahu, odhodlanost, vytrvalost. A také její nikdy neutuchající elán pro všechno dění na tomto světě. Nejen v kultuře, i mezi lidmi, na vesnici kde žila, ve státě ve kterém žila, ve světě který ji o letním čase toho roku 1993 přisoudil už devadesát let.
Často vzpomínala na dětství. Říkali jí víla z hor, když jako děvčátko běhala s tatínkovou korespondencí ze Zákopčí na poštu zkratkou do Hutiska kolem kříže Na Završí. Dělo se to vždy tak pravidelně, že si podle ní mohli lidé v chalupách seřizovat hodiny. Přišla při tom vzpomínání řeč na všelicos, také na mrtvé, a na to, kolik místa lidé za svého života ke své existenci potřebují a kolik se jich pak nakonec vejde do docela malého prostoru jediného hrobu. Pokaždé byl v jejím vyprávění, pak i v dopisech, obsažený celý život i celý svět, její, můj, nás všech.
Ještě pouhých několik dnů před její smrtí jsem ji navštívil. Měla za sebou těžkou operaci. Seděla v kuchyni, což bylo její univerzální pracoviště materiálního i duchovního charakteru, vyťukávala pomocí černých klapek psacího stroje přes už slabou pásku vybledlá písmena na bílý list papíru slova, která tvořila věty pro články do novin, nebo dopisů. Do poslední chvíle udržovala korespondenci snad s půlkou světa. Ubíhající čas ji po duševní stránce vůbec nezměnil. Jen po tom medicínském trápení přišla o několik kilogramů tělesné váhy, což s humorem sobě vlastním kvitovala, že je zase po letech štíhlá jako proutek. Seděli jsme v kuchyni. Paní Vilma plná elánu a všelijakých plánů vyprávěla, co ještě třeba udělat, zařídit, co by se mělo a co by se nemělo, aby se lidem žilo lépe…
Říkala, že by se chtěla dožít té stovky, ať by to bylo jaké. Scházely necelé čtyři roky ke splnění jejího přání…
Příště jsme se potkali až počátkem prosince 2000, více než rok od její smrti. Urnu s jejími ostatky nesl krojovaný pár, dobře urostlý Valach a pěkná Valaška. Jak by se pohledem na ně potěšilo její oko a srdce! Uložili ji po boku jejího otce do hrobu na Valašském Slavíně. V hlavách skromného rovu je na dřevěném pomníku, který podle návrhu Karla Langera realizoval Václav Žitník, zavěšena lucerna. S takovou chodívali Zakopčané v předvánočním čase ještě za soumraku z těch svých kotárů, chodníčky vyšlapanými ve sněhu, na jitřní mši.
Zřejmě se nemýlím, že i tam v tom valašském nebi paní Vilma pořád cosi vymýšlí, organizuje, sepisuje, odesílá početnou korespondenci. Nebo se ve chvilce volna mezi tím vším sepisováním dívá sem dolů po těch kopečcích, vršcích a valašských horách, které jí tak pevně zakořenily v srdci, že bez nich nemůže být ani tam v tom nebi valašském, které je možná skoro tak pěkné a milé, jako to její Valašsko pozemské.
Národopisná pracovnice Vilma Volková – Karasová, dcera spisovatele Josefa Františka Karase, se narodila 19. srpna 1903 v Brně. Na Valašsko se dostala ve svých osmi letech. Od roku 1911 rodina žila po čtyři roky ve Valašském Meziříčí, kde její otec působil jako redaktor. Pak až do roku 1926 na hutiské samotě v Zákopčí. Právě tam vznikla řada Karasových historických románů a povídek. Potom se Karasovi přestěhovali do Dluhonic u Přerova.
V roce 1931, po otcově smrti, se Vilma na Hutisku provdala za Františka Volka.
Po otci zdědila literární nadání. Psala drobné prózy. Měla bystrý smysl pro kritické pozorování života na tehdejším chudém Valašsku. Zvláště cenný je dokumentární národopisný význam jejich povídek v nichž věrně popisuje způsob života na Valašsku v minulosti. Řadu próz napsala místním dialektem, který její vyprávění umocňuje. Její literární práce dokazují hlubokou sečtělost i přirozenou inteligenci autorky.
Významná byla její spolupráce s ostravským rozhlasem. Pro rozhlasové vysílání vytvořila řadu národopisných obrazů, napsaných ve valašském nářečí. Jsou to rozhlasová pásma „V sušírně“, „Na horách a pasekách“, „Na pasínku“, „Kdo chce měť moc, nemá nic“, a další.
Přispívala do časopisů Naše Valašsko cyklem vyprávění „Prvéj a dnes“, a do časopisu Haná vyprávěním „Z valašské sušírny“. Pořádala večery písní a tanců. Založila na Hutisku – Solanci dětský folklorní soubor Valášek.
Velmi obsáhlá byla její veřejná činnost. Založila Klub přátel umění na Hutisku. Patřila k patronům výtvarného umění na Valašsku a vlastnila obsáhlou galerii obrazů předních valašských umělců. Pracovala v Osvětové besedě, také v Českém svazu žen na Hutisku – Solanci. V mládí se věnovala tělovýchovné činnosti. V ochotnickém divadle vytvořila řadu dobrých rolí.
Udržovala bohatou korespondenci s předními umělci a mnoha z nich v těžkých životních situacích poskytla pomoc.
Zemřela 3. 9. 1999 ve Valašském Meziříčí. Její ostatky byly ve čtvrtek 7. prosince 2000 uloženy na Valašském Slavíně do hrobu k jejímu otci, spisovateli Josefu Františku Karasovi.
V roce 2003 vznikla publikace „Naše paní Vilma“.
Text a foto © Richard Sobotka