Horská ves Velká, dříve také Hrubá Lhota, prvně uváděna roku 1411, se nachází asi 9 km jihovýchodně od Valašského Meziříčí v Hostýnskovsetínské hornatině mezi Vrchhůrou (691,9 m) a Ostrým vrchem (672 m).
Historik Eduard Domluvil (1846-1921), který od roku 1873 vyučoval na gymnáziu ve Valašském Meziříčí náboženství, ale věnoval se také muzejnictví, historii a národopisu, o této obci v knize Valašsko-Meziříčský okres z roku 1914 mimo jiné zaznamenal: „Je to dědina valašského rázu. Domy vesměs ze dřeva se rozkládají po obou stranách ráztoky, jíž tvoří Dědinský potok. Obec nemá návsí a ani ulic s vlastním jménem a užívá jen názvy Horní a Dolní konec. Památnou budovou jest evangelíkům sbor, jediný dřevěný na Meziříčsku, postavený r. 1783.“
Obyvatelé Velké Lhoty se živili domácím průmyslem, zhotovovali táčky a metly, ale také krásně řezané a perletí vykládané fajfky.
Modře značená hřebenová túra nabízí kromě krásných výhledů do okolí také řadu zajímavostí.
Nejvyšším bodem je Vrchhůra (691,9 m n. m.). Přibližně 2 km východně v místě U javora (573 m n. m.) se nachází na vyvýšenině mohutný javor kolem 150 let starý. Je od něj výhled na Radhošť a do Rožnovské brázdy, také na terény Vsetínských vrchů.
V horní části obce Velká Lhota se nachází Toleranční kostel evangelického sboru, prohlášený za národní kulturní památku. Je to jediný na Valašsku zachovalý toleranční kostel, postavený v roce 1783, krátce po vydání tolerančního patentu císařem Josefem II., který povolil svobodné vyznávání jiného než katolického náboženství.
V sousedství kostela stojí fara, kde v letech 1875-1895 působil jako farář Jan Karafiát (1846-1929), autor půvabné dětské knihy Broučci, což připomíná pamětní deska před vchodem do evangelického kostela.
U dřevěného tolerančního kostela je ve svažitém terénu pěkně upravený hřbitov. Pohled od něj je do údolí vesnice Velká Lhota.
Poblíž tolerančního kostela jsou 2 lípy. Na přilehlém hřbitově pod dlážděným chodníkem ve spodní části hřbitova je dalších 6 lip jako stromořadí. Jejich stáří je odhadováno na 90 až 160 let.
Na hřbitově u tolerančního kostela je náhrobek dvou hrubolhotských farářů Josefa Gerži staršího (farářem v letech 1820-1843) a jeho syna Josefa Gerži mladšího (farářem 1843-1863). Jejich náhrobek má tvar jehlanu, po jeho stranách jsou upevněny náhrobní desky. Náhrobek byl dlouhou dobu jediný na zdejším hřbitově, neboť ostatní hroby byly v souladu s helvétským vyznáním jen prosté a bez označení.
Na horním konci Velké Lhoty v Nadvesí stával od dávných dob dřevěný kříž. Zakreslený byl již v prvním vojenském mapování z 18. století v katastrální mapě z roku 1834. Současný kamenný kříž má své místo za silnicí mezi dvěma lipami. Oklopují jej čtyři pilířky s řetězy, chránící kříž ze tří stran. Kříž byl zřízen na památku tisíce let od příchodu sv. Cyrila a Metoděje v roce 1885 na Moravu. Během let byl několikrát renovován, data jednotlivých oprav jsou vytesána na jeho zadní straně. Poslední renovace proběhla v roce 2003.
Přibližně jeden kilometr východně se nachází místo V Javoří (536,2 m n. m.). Nachází se tam pomník dvou občanů z Velké Lhoty, ruských legionářů Jana Melichaříka z č. p. 65 (nar. 3. 12. 1885) a Josefa Šimčíka z č. p. 67 (nar. 22. 11. 1884). V roce 1915 se dostali do ruského zajetí a záhy vstoupili do československých legií v Rusku. Byli však zajati maďarskými vojáky a dne 6. 6. 1918 popraveni na nádvoří dělostřeleckých kasáren v ukrajinské Jekatěrinoslavi. Na památku jim v roce 1926 V Javoří postavili manželé Kamasovi a Hlaváčovi pomník.
K místu V Javoří se váže i zbojnická legenda. V Javoří měl v polovině 17. stol. paseky jakýsi Jan Kovář, ale v roce 1668 usedlost vyhořela. Jeho syn Josef Kovář, paseky obnovil, vykácel vzrostlé stromy a z kulatých nepřitesaných kmenů sroubil chalupu. Kolem ní vznikl obdélník luk a pastvin, později i polí. Majitelům paseky (dnes na tomto místě stojí dům č. p. 88) se podle pomístního názvu říkalo Javorovští. V roce 1726 paseky zdědil Tomášův syn Martin Kovář – řečený Javorovský. Zemřel 23. ledna 1738 na otravu krve způsobenou střelnou ranou. O Javorovském se v kraji leccos nepěkného povídalo a byl také před smrtí vyslechnut úřady, jak ke svému zranění přišel. Martin Javorovský doznal, že byl postřelen při pašování soli ze Slovenska, což bylo sice trestné, ale nebyl to hrdelní zločin. Jmenoval také své společníky, kteří s ním údajně na Slovensku byli. Avšak rozpor ve výpovědi jednoho z nich přivedl vyšetřovatele na stopu jejich rozsáhlé kriminální činnosti. Martin Javorovský se totiž rozhodl přilepšit si k pracnému obdělávání půdy snazším zbojničením. Spolu se svým kamarádem Václavem Tisovským z Brňova a několika dalšími kumpány v prosinci 1737 přepadli a oloupili nejprve faráře v Kyjově, pak také v Brankovicích. Právě tam byl Javorovský postřelen nebojácným farářem a na následky tohoto zranění zemřel. Jeho druhové v loupení pokračovali. V první polovině roku 1739 přepadli faru v Polské Ostravě a nedlouho poté další nedalekou faru. Oloupili také dva mlynáře ve Slezsku a faráře v Březové. Postupně však byli odhaleni a pochytáni. V průběhu března a dubna 1739 bylo 20 členů této skupiny popraveno oběšením, mezi nimi i Václav Tisovský z Brňova, Michal Mikulenka, bývalý fojt z Vidče, Václav Šrámek a Jan Zavičák z Velké Lhoty, Jura Šimurda ze Zubří a další.
Putování po zdejších minihorách, které máme téměř na dosah, poskytuje krásné výhledy po celé Rožnovské brázdě.
Text a foto © Richard Sobotka