Kde jsou ty časy, kdy nakupování bylo potěšením i dobrodružstvím.
Sotva při návštěvě krámu cinkl zvonek u dveří, už se za prodejní pult hrnula buclatá paní s obligátním dotazem: „Copak to bude?“ Homole cukru, půl kila hladké mouky na váhu, špetka soli a špetka kmínu. To bylo obvykle všecko, protože brambory, červenou řepu, mák, obilí na chleba, mléko, máslo, maso měli drobní zemědělci jako samozásobitelé doma.
Ještě za zlatých časů socialismu, kdy včera jsme se měli líp, než zítra… či to snad bylo naopak?, to ještě nějak šlo, akorát už méně usměvavá prodavačka za pultem hlásila: „Už není. Nemáme. Zeptejte se příští týden, až přivezou zboží.“
Následovalo období podpultové, dobře je pamatují starší ročníky: hřebíky, šroubky, cihly, asfaltová lepenka, knížky na čtení a kdo ví co všechno bylo k mání málem jen po známosti a podpultově. Byla to krásná doba, kdy všichni byli zaměstnaní, ale v obchodech téměř nic nebylo, tedy až na několik věcí, které celkem nikdo nepotřeboval. Ani noviny nebylo třeba kupovat, protože ve frontě na maso se člověk dozvěděl, co už se stalo a také to, co se teprve stane. A všecko se platilo keš, protože nebyly platební karty, ani bankovní účetnictví, technici teprve začínali vynalézat první počítače, do kterých se elektrony vyřezávaly ze dřeva.
Hádáte správně, po století páry, elektroniky a po století informatiky, kdy nikdo nic nedělá a přece je všeho dostatek, jsme se octli ve století slevovém. V každé spořádané domácnosti má před PS, NB, Tabletu a MN (počítač, noutbuk tablet a mobilní telefon) přednost manželka. „Tohle a tohle a tohle je třeba koupit,“ podá útržek papíru popsaný drobným písmem. „Kupuj jen to, co je ve slevě.“
Tak v supermarketu z cifer pod nabízeným zboží vyhlížím číslice nejnižší (nikoliv rozměrově!!!), které jsou jako z udělání o desítky procent vyšší, než stejná nejnižší čísla ještě před několika dny. Levné a levnější zboží ukládám popaměti do svého nákupního vozíku, tak jak to činí i ostatní. Po poslední položce vozík s vybraným zbožím nacvičeným chmatem ťafnu a cestou k pokladně vychystávám platební kartu. Paní prodavačka projede na vybraných komoditách červeně svítící baterkou čárové kódy, nechá vypláznout dlouhou účtenku a poděkuje za utracené peníze.
Po splnění ekonomickoexistenčního úkolu mne doma namísto pochvaly čeká peskování, cože jsem to přivezl a ke všemu za takovou hromadu peněz!
Chybička se vloudila. Můj vozík s nákupem omylem odvezl mohovitý pán, kterého pak doma žena peskovala, že přivezl nejlevnější šunt, kdežto já měl plný talíř houbové, že jsem přehmátnutím na vozík pracháče utratil hromadu peněz za něco, co se u nás neklade na prostřený stůl ani o Vánocích.
Nebylo nad dobu, kdy jsme se zítra měli mít líp, než včera … nebo to snad bylo naopak? Koupené zboží se sypalo do ručně ukroucených papírových kornoutů ze starých novin. Nebyly starosti s recyklací plastikových brček a lahve byly jen solidní skleněné a snadno recyklovatelné. A pokud padla zmínka na hovězinu či vepřovinu bezpečně se vědělo, že se jedná o fyzicky existující zvířecí výpěstek, nikoliv o vulgární nadávku či vřelý soudružský pozdrav kohokoliv komukoliv.
Ach, kam se ty kouzelné časy poděly…
Text a ilustrace © Richard Sobotka