Existence horního rožnovského mlýna, zvaného Paláčkův mlýn, ostatně tak jako mlýna dolního, později přeměněného na papírnu, a také pivovaru, byla podmíněna vodním náhonem, vedeného od horního splavu v délce cca 1,2 km středem města až pod kopec Kozák, kde se náhon napojil na potok Hážovku, která je levobřežním přítokem Rožnovské Bečvy. Není známo, kdo náhon vybudoval, ale stalo se tak zřejmě počátkem 16. století při stavbě rožnovských mlýnů. Rožnované si vodní náhon pojmenovali po svém jako struhu.
Městská tržnice s Paláčkovým mlýnem na pozadí v kresbě rožnovského malíře Vladimíra Bartoška.
Struha sloužila až do druhé poloviny 20. století, kdy její voda přestala mít pro místní průmysl význam. Po vynálezu parního stroje a později elektřiny, bylo k pohonu soukolí mlýnů, pily a papírny využito této moderní energie. O struhu pečovalo město, a protože její údržba byla nákladná, bylo rozhodnuto struhu uzavřít a jejího koryta využít pro vybudování kanalizace. Tak Struha kolem roku 1973 zanikla.
Torzo struhy podnes začíná panským jezem nad horním splavem. Jeho stavidlo se otevírá vždy až před zahájením letní sezóny ve Valašském muzeu v přírodě a po jejím skončení se stavidlo znovu zavírá. Struha v současnosti končí v areálu Mlýnské doliny Valašského muzea v přírodě, odtud je voda svedena potrubím pod městským parkem do řeky Bečvy.
Paláčkův mlýn s vodní pilou na počátku 20. století.
Téměř ve středu města existoval Horní (později Paláčkův) mlýn čís. 154 na levém a pila čís. 155 na pravém břehu mlýnského náhonu. Obojí zařízení bylo původně majetkem společnosti Hraběte Rudolfa z Kinských, Michala Barabáše, Martina Billa a Leonharda Dresslera. Voda v náhonu byla vedena od panského jezu na řece Bečvě k bělárně č. 491, pak ke koupelně č. 480 a odtud k mlýnu a pile č. 154 a 155.
Mlýn 31. 5. 1919 koupili Vincenc Paláček, mlynář v Bernaticích, a pan Eustach Paláček, poručík v Novém Jičíně, od paní Kamily Řihákové.
Paní Kamila Řiháková prodala mlýn číslo 154 i s pozemky parcely mlýna, s bytem, chlév, sklep, pilu se stavením, a také parcelu číslo 3690/1, tedy mlýnský potok, do rovnodílného vlastnictví Vincenci Paláčkovi a Eustachu Paláčkovi. A to se všemi stroji a vším příslušenstvím ku prodanému mlýnu a pile patřícím a tam se nalézajícím za cenu kupní obapolně umluvenou ve výši 170.000 K.
Majitelům mlýna čís. 154 příslušela povinnost čistit mlýnskou strouhu jak od spodního ledu, tak od nánosu – a to od rožnovské Seichertovy lékárny až k můstku, nacházejícímu se před vilou p. Karla Herliczky.
Vodní pila. Na dalším snímku pila po katastrofálním požáru kolem roku 1920.
Útraty spojené s vyhotovením kupní smlouvy zaplatili kupitelé. Paní prodatelka uvedla pánům kupitelům, že na mlýnu nevázne žádný závazek ohledně správy jezu, že od nepamětných dob veškerou správu jezu nese rožnovský velkostatek, aniž by prodaný mlýn něčím přispíval.
V závěru kupní smlouvy, číslo jednací 1261, uvádí notář Jan Bernatík.
„Osvědčuji osobně znání: Paní Kamila Řiháková, majitelka mlýna čís. 154. v Rožnově p. R., pan Vincenc Paláček, mlynář v Bernaticích a Eustach Paláček, poručík v Nov. Jičíně, tuto smlouvu kupní dnes přede mnou vlastnoručně podepsali.“
Kupní smlouva ze dne 29. 5. 1919 byla ověřena kolkem v hodnotě 3 K 30 h. a opatřená kulatým razítkem notáře s textem v česko-německé verzi.
Od toho času až po ty současné byl mlýn čís. 154 v Rožnově pod Radhoštěm nazýván jako „Paláčkův mlýn“.
V závěru 20. století byl Paláčkův mlýn mimo provoz, podléhal chátrání a devastaci.
Ještě v polovině 20. století byl mlýn v provozu. Při rozvoji města v poválečné době uvažovali majitelé o uvedení pekárny do provozu, která byla součástí mlýna. Také o atraktivním využití budovy mlýna v rozvíjejícím se turistickém ruchu někdejších oblíbených klimatických lázních. Po zprůmyslnění Rožnova se však historie města začala odvíjet jiným směrem. Prioritu mělo Valašské muzeum v přírodě. Rozvoj průmyslové výroby začal směřovat k automatizaci výrobních procesů. Na ruční výrobu chleba, ani na atraktivní hotel s klapajícím mlýnským soustrojím, už nedošlo.
Devastovaný interiér. Ještě v prvé polovině 20. století byl mlýn využíván jako potřebný a užitečný.
Z chátrajícího a několika požáry devastovaného objektu Horního mlýna, sloužícího jako příležitostná noclehárna s katastrofickými hygienickými podmínkami, zůstalo už jen torzo.
Devastovaná budova byla prodána a na jejím místě byl záměr vybudovat atraktivní část města.
K demolici budovy došlo ve druhé polovině měsíce března 2021, pomocí výkonného mechanismu trvala jen tři hodiny. Úklid rumiště a odvoz materiálu skončil 30. března 2021. Historie Paláčkova mlýna se definitivně uzavřela 31. března 2021.
Moderní technika během pouhých tří hodin nepotřebný mlýn zlikvidovala.
Nová zástavba měla uvolněnou parcelu zaplnit v průběhu let 2021-22. K oživení proluky zarostlé býlím však došlo až počátkem roku 2023 a stavební práce se definitivně rozeběhly v polovině roku 2023.
Při zahájení práce a po odbagrování zeminy byl v severní části parcely ve spodní části odkrytý zřetelný, přibližně půl metru vysoký a cca 20 m dlouhý pruh zuhelnatělé materie, která je pozůstatkem požáru, který kolem roku 1920 zcela zničil objekt vodní pily. Takto po dřevěném potrubí, které bylo objeveno při rekonstrukci křižovatky u sochy Františka Palackého, byla jím vedena voda ze struhy od koupaliště nad Paláčkovým mlýnem až do pivovaru, je odhalení spáleniště vodní pily nedaleko Paláčkova mlýna dalším svědkem technických staveb v Rožnově pod Radhoštěm.
Čas nelze zastavit, ale je dobře, že torzo zchátralého mlýna konečně nahradí moderní městská zástavba.
Plánovaná zástavba uprázdněného místa začala v roce 2023. Na snímku vlevo je dobře patrná vrstva spáleniště někdejší pily.
Text a foto © Richard Sobotka
Foto © archiv VMP