Ručně malovaný talíř kapličky na Radhošti od učitele a malíře Václava Jaroně, s datací roku 1973, se po padesáti letech zatoulal ze Sebranic u Blanska zpátky na Valašsko do Rožnova pod Radhoštěm. Ze vzácného uměleckého díla vyzařuje cit pro Valašsko, které bylo Václavu Jaroňovi celoživotní srdeční záležitostí.
Učitel a malíř Václav Jaroň se narodil 4. 2. 1920 v Zašové a zemřel 20. 3. 2005 ve Valašském Meziříčí.
Od dětství byl život Václava Jaroně pevně srostlý s Valašskem. Povoláním byl učitel, působil doma i v zahraničí. „Můj život ubíhal jako podle Seifertových veršů,“ řekl ještě za svého života: „Poznal jsem kraje plné ledu, zpívat však o nich nedovedu. Zato po každém návratu z ciziny jsem při pohledu na bílý obláček nad Černou horou pocítil takovou přemíru citu, až srdce přestávalo tlouci.“
Jeho zálibou se stalo malování. Ve svých obrázcích zaznamenával mizející Valašsko, které důvěrně znal ze svého dětství a mládí. K němu se neustále vracel ve své výtvarné tvorbě. Své zálibě – malování se však mohl plně věnovat teprve po ukončení učitelské dráhy a odchodu do důchodu.
Václav Jaroň od nejútlejšího dětství rád kreslil, ale jeho cesta k malování nebyla nijak snadná. Toto je záznam jeho vzpomínek na učitelování a malování z roku 2005, krátce před jeho smrtí.
„Dříve nebylo ani papíru, tak jsem jako malý kluk pomaloval tesařskou tužkou všelijakými zvířátky všechny stěny. Staříček je zalíčil vápnem a měl jsem zase na co malovat,“ vzpomínal Václav Jaroň. „Na jedny Vánoce jsem dostal tužku a arch balicího papíru, to mi udělalo velikou radost. A také to, když jsem na škole od přítele gymnazisty Ivana Kolaříka dostal knížku kreseb Mikoláše Alše, všechny obrázky jsem dokázal namalovat zpaměti. Mikoláše Alše jsem měl tak rád, že jsem se jeden čas podepisoval jako Václav Mikoláš Jaroň. Dobrou výtvarnou školu mi později dal Jaro Kučera v meziříčské Gobelínce.“
Během války se musel Václav Jaroň coby čerstvý absolvent meziříčského gymnázia protloukat po nádenických pracích. Po válce se přihlásil do učitelských služeb a 14. února 1946 nastoupil jako výpomocný učitel na měšťanskou školu ve Valašské Bystřici.
„Nikdy předtím jsem ve Valašské Bystřici nebyl. Vypravil jsem se ze Zašové prvním vlakem do Rožnova a odtud pěšky přes Hlaváčky. Sněhu po kolena. Tma. Kde ta Bystřica vůbec je? Nakonec jsem slezl rovnou dolů ke kostelu, budova školy stála nedaleko. Ředitel Gusta Zvonek mne přijal s velkým nadšením. Sotva jsem svlékl kabát zavedl mne do třídy, hned mne dal učit. Po vyučování jsme šli kantoři na oběd do hospody u Štajnhartů. Tam mi jedna učitelka říká: Proč jste tak smutný, pane kolego? Odpověděl jsem jí výrokem, který vešel do kantorské historie: Co jsem věděl, to jsem všecko dneska děckám řekl a vůbec nevím, co budu učit zítra.“
Valašská Bystřice, ještě i v polovině 20. století boží krajina, jakoby žila na pomezí Betléma, ráje a pozemskosti.
„Mám na ni nejlepší vzpomínky ze všech škol, kterými jsem prošel. Děcka rázovitě valašská, cérky s copánky, čisté zástěry, valašští ogárci krávy pásli, u pasinku ohně dělali. Já jsem žil s nimi. Někteří měli do školy půldruhé hodiny cesty, v zimě kolikrát zámetěmi sněhu, ale přicházeli včas. Děcka to byla šikovná a přirozeně inteligentní, celá řada z nich se v životě dobře uplatnila. Lidé si při setkávání podávali ruce, zdravili se, byli pohostinní. Ráno jsem měl na stole vajíčka. A když rostly hřiby, děcka je cestou do školy sbírala a přinesla mi. Mně tam nechybělo vůbec nic. Byl jsem mladý, měl jsem pěknou ženu, žili jsme velice šťastně.“
To štěstí zúročil malíř ve svých romantických kresbách. Jenže realita každodenního života na horách byla přece jen poněkud odlišná.
„Kolikrát si myslím, že mnohý dnešní člověk by tam žít za tehdejších podmínek nevydržel. Chlapi pracovali větším dílem v lese jako dřevorubci. V chalupě plno děcek. Ve chlévě kravka nebo dvě. Práce na málo úrodných horských políčkách. Přivydělávali si vázáním metel. Kolikrát nebylo obutí a bosky se chodilo až do prvního sněhu. Když na pasinku ozíbalo, ohřívala si děcka nohy když ovce močila.
Pro vodu se chodilo s puténkami na vahadle přes rameno ke studánce. V zimě, když zamrzlo a voda tekla jen cicůrkem, stáli s puténkami třeba celou noc, než nabrali dost vody pro dobytek.
Žena, když přišla její hodinka, tak si kolikrát musela poradit při porodu sama. S doktorama byly tehdy podmínky opravdu velice těžké.
I tak si ti lidé uchovali přirozený cit pro krásu. Ještě před několika lety se devadesátiletý strýc Vašut při rozhrnování krtinců na louce u chalupy na Černé hoře opřel o motyku, pohlédl na okolní hory a povídá mi: Ale, pane inspektore, je tady krásně!
Dnes už v horách ti lidé, kteří tam kdysi žili, nejsou. Koza ani ovce se tam nepase, pes nezaštěkne, kohout nezakokrhá. Ze starých malebných dřevěnic, malířsky tolik ceněných, se vytrácí život, lidé je renovují na rekreační objekty. Všechny chalupy, které jsem s velkým zalíbením kreslil, už dnes mizí. Ten dávný čas, to všechno staré a malířsky tak milé už minulo. A přece se nám pořád zdá být to někdejší Valašsko krásné a dokonce hezčí, než byla skutečnost.“
Po roce 1956 působil Václav Jaroň celkem devět let jako učitel dětí našich diplomatických pracovníků na čs. velvyslanectví v Bělehradě, Budapešti a v New Yorku.
„Po definitivním návratu jsem chtěl domů do zdejších hor. Odmítl jsem umístěnku do Prahy. Na vlastní žádost jsem znovu nastoupil na školu v Brňově. Mohl jsem porovnat zdejší život s technicky vyspělou Amerikou. Tam v té rozsáhlé zemi v důsledku velkovýroby chutná a voní všechno stejně na severu i jihu a vyhledat pěknější přírodní zákoutí znamená vypravit se mnoho mil za město. Tady doma vylezu na kopeček, každých sto metrů se krajina mění – právě v tom je její neopakovatelný půvab. Pořád zde byly chalupy, ve kterých žili lidé, jak jsem si všechno pamatoval z dětství. Chodil jsem po Valašsku a kreslil motivy. Mám těch skicářů na dvacet a podnes mi slouží při tvorbě kreseb, které mají někdejší reálnou podobu a jsou situovány v konkrétní krajině. Snažím se přinést svými kresbami lidem optimistickou náladu k životu v dnešním globálním světě, kdy je někdy opravdu těžko, aby si člověk dobrou náladu s tím veškerým děním kolem sebe udržel.“
Technologii malby na keramiku, na kterou se Václav Jaroň specializoval, se přiučil během válečných let v keramické dílně ve Valašském Meziříčí. V době, kdy byla v Rožnově významná tradice zdobení porcelánu spolupracoval s malířem keramiky Leo Matějkou, kreslil pro něj na porcelán figurální motivy. Ale teprve po létech dospěl do stadia, kdy se z učitele stal výtvarník.
„Specializoval jsem se výlučně na porcelán a keramiku. Našel jsem si svůj styl a zůstávám mu věrný. Doma mám stolní soupravy malovaného porcelánu. Převažují vypalované obrázky se zimními i letními motivy, chalupy, lidé v přírodě, pasinky, jak si vše připomínám z časů, které už zanikly.“
Václav Jaroň se vrací svými obrázky do dětství. Babky a dědci z jeho obrázků dýchají romantikou zašlých časů.
„Připomínají lidem jejich rodiče a prarodiče. Mladým dnes mají sotva co říct, v moderně zařízeném bytě už nikdo neškrábe zemáky do puténky, ruční řezání a štípání dřeva je minulostí. Tak je tomu i s pastorálními motivy. Ještě před čtyřiceti roky chodíval bača Blinka s ovečkami na pastvu, kabát přes ramena, hůlku v ruce, ovce za ním – podnes vidím ten krásný biblický motiv. Ovečky se často objevují v mých kresbách, ostatně kdysi patřily k tomuto regionu.“
Václav Jaroň uspořádal během let řadu výstav. V budově dnešního rožnovského Městského úřadu se na jeho dílo přišlo za jediný týden podívat na 900 lidí. Úspěšné výstavy uspořádal v někdejším rožnovském Domě podnikatelů. V Karolince se na jeho obrázky přišlo podívat na 4000 lidí.
Valašsko se osmnáct let od smrti učitele a malíře Václava Jaroně změnilo k nepoznání. Ten dávný čas přikrčených chalup a provoněných pasinku zůstává v obrázcích Václava Jaroně napořád.
Text a foto © Richard Sobotka