Léto pomalu končí, pro školáky a studenty začíná čas vzdělávání. V závěru 19. století kromě škol neobecně vzdělávací existovaly také školy podporující rukodělnou výrobu. Patřila k nim také Košíkářská škola v Rožnově pod Radhoštěm.
Budova Košíkářské školy v Rožnově p. R.
Zmínka o Košíkářské škole může vyvolat úsměv, ale v závěru 19. století se jednalo o významné průmyslové odvětví ruční podomácké výroby, které mimo význam hospodářský mělo vliv i na ekonomiku a rozvoj estetického cítění.
Dnes nelze přesně určit, kam až v historii práce s proutím (převážně vrbovým, ale i z břízy) sahá, protože výrobky z přírodních materiálů snadno podléhají zkáze. Jisté však je, že se proutěné výrobky, především koše, používaly odnepaměti. Římští legionáři používali proutěné koše na hlínu při budování valů, štíty z proutí potažené kůží byly lehké a při tom pevné. V pradávnu existovaly z proutí zhotovené rybářské vrše a zejména koše pro přepravu materiálu.
V 19. století málem neexistoval obor lidské činnosti, kde by se výrobky z proutí nepoužívaly. Jejich předností byla poměrně snadná výroba, nízká váha výrobku, pevnost a odolnost. Výrobky z proutí byly v oblibě i jako nábytek a obytné doplňky. S malou nadsázkou lze závěr 19. a začátek 20. století považovat s ohledem na využívání pletených proutěných výrobků za „proutěný věk“. Pohled na výrobky z běžně dostupného přírodního materiálu podnes vzbuzují údiv nad rukodělnou zručnosti pletařů a nad krásou starodávných proutěných výrobků.
Zpracování proutí se na prvý pohled jeví jako jednoduchá záležitost. Základem bylo vrboviště. O pozemek pro vrbové pruty, zvaný prutník, bylo potřeba pečovat, aby proutí bylo kvalitní. To se sklízelo od listopadu do března, vázalo se do snopů a stavělo do panáků, aby dovnitř mohl vzduch, a voda z čerstvě nařezaného proutí mohla pryč. Po vyschnutí zeleného proutí se snopy skladovaly pod střechou a chránilo před deštěm. Sklizené proutí se třídilo podle výšky od nejdelšího po nejkratší.
Koše a další výrobky se pletly také z loupaného proutí, měly lepší vzhled a některé se i lakovaly.
Z nářadí to byl nůž na vyřezání proutí. Při pletení zahradní nůžky, stloukací železo, metr, špice na napichování osnov u hranatých košů a při dokončování závěrek. Pilka, kladívko, kleště na vytahování hřebíků, kleště kulaté na rovnání osnov, kleště ploché na ohýbání prutů do různých úhlů, a řada dalších nástrojů.
Nejčastěji se z proutí pletly hospodářské koše na zemědělské plodiny, například bramborák, třešňák, také až metr vysoký ohrabečňák na plevy, nebo třeba malý a úzký košík na borůvky, vysoké ucho sloužilo k zavěšení košíku na loket. Byly to kukaně pro hnízdění slepic. U pleteného včelího úlu z proutí se konstrukce omazala hlínou s plevy a řezankou. Proutím se vyplétal vůz žebřiňák, sajdkára, sedlo na kolo nebo i sedlo na koně. Oblíbené byly z proutí upletené kočárky pro batolata.
Koncem 19. století značně vzrostla poptávka po pleteném nábytku pro kavárny a na letní terasy. Z proutí se zhotovovaly květinové stolky, lehátka, plážové kukaně. Po roce 1919 byl o proutěné koše a proutěný nábytek velký zájem především v USA.
Nebylo snad odvětví lidské činnosti, kde by se výrobek z proutí neuplatnil.
Od 13. století vznikaly řemeslné cechy, ale pletení košů bylo vždy spojeno s jinou lidskou činností. Samostatný košikářský cech byl jen na Moravě ve městě Morkovice, kde se mnoho lidí zabývalo pletením košů. Koše však pletli i lidé bez prokázání řemeslných znalostí. Proutěné výrobky nabízeli překupníci po vesnicích a na trzích ve městech.
V závěru 19. století bylo košíkářství v českých zemích poměrně rozšířené a toto odvětví rukodělné výroby bylo i státem podporované. Byly také zakládány košikářské školy a školní dílny, měly za cíl vychovat košikářské mistry, kteří by dokázali uplést dokonale řemeslně provedené koše, bytové doplňky a nábytek, výrobky kvalitní a zároveň estetické. Na českém území bylo založeno několik košíkářských škol. Znalost pletení košů získávaly i děti ve školních dílnách obecných škol.
V Rožnově pod Radhoštěm byla Košíkářská škola založena roku 1891. Měla pravidelnou podporu 1800 korun státní subvence a 600 korun zemské podpory na stipendia žáků. V lednu 1895 se rožnovští košíkáři sdružili do Družstva, které vydržovalo košikářskou školu a zajišťovalo prodej košíkářských výrobků. Žáků měla škola 20, venkovských dělníků 30.
Roku 1902 byla v Rožnově postavena pro Košíkářskou školu zděná budova na pozemku č. 49. Svou působností zasahovala škola v celém tehdejším rožnovském okrese a roku 1910 měla název Státní učebná dílna pro košíkářství. Učební doba byla tříletá a vedle praktického oddělení pro košíkářství žáci povinně navštěvovali pokračovací školu průmyslovou.
Nejvýraznější postavou rožnovské košíkářské školy byl Bohumír Kramoliš (1877-1959), vlastenec a sportovec, účastnil se založení Sokola v Rožnově, byl také zdatný turista, který s výjimkou první světové války vedl školu až do roku 1920. Byl řemeslně velmi zručný a organizačně schopný. Vyučoval košíkářskému řemeslu i ve Vídni a po dva roky byl jako hlavní školící učitel měsíčních kurzů košíkářů v Morkovicích, organizovaných vídeňským ministerstvem. Působil také v Dolním Kubíně a v roce 1927 v Kremnici.
Po zániku košíkářských škol zůstala jako jediná košíkářská škola v Morkovicích na Moravě a do jejího čela byl postaven Bohumír Kramoliš.
Soumrak košíkářství nastal v prvé třetině 20. století. S nástupem nových materiálů se proutěné koše přestaly používat.
Staré koše z vrbového proutí a pletené předměty, které byly součástí každodenního života, postupně zmizely a zůstaly jen v muzejních sbírkách.
Košíkářská škola v Rožnově pod Radhoštěm, založena roku 1891, po 29 letech působení zanikla v roce 1920.
Rožnovské náměstí na přelomu 19. a 20. století.
Prameny
Folia ethnographica 52/1, Moravské zemské muzeum, Brno 2018.
Barbora Jarošová, Petr Liďák, Václav Michalička: Tradice a současnost rukodělné výroby v regionu Moravské Valašsko. Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, 2011.
Barbora Jarošová: Košíkářská škola v Rožnově pod Radhoštěm. CD. Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, 2011.
Text foto a reprofoto © Richard Sobotka