JUDr. Alois Mikyška – Špatný konec Valašského pánbíčka. Jen nemnoho lidí získá ještě za svého života u veřejnosti obdiv až zbožštění a posléze téměř úplné zatracení. Patřil k nim JUDr. Alois Mikyška, který svého času významně ovlivnil nejen život obyvatel města Valašského Meziříčí, ale i valašského regionu.
Narodil se 10. 3. 1831 v Olbramovicích u Moravského Krumlova. Po studiích v Brně, Vídni, Štýrském Hradci, Olomouci a Praze si v roce 1863 jako první český advokát na východní Moravě otevřel ve Valašském Meziříčí advokátní kancelář.
Hned se také zapojil do proudu společenského dění. Už roku 1864 založil občanskou záložnu, které drobní střádalové málem z celého Valašska mnohdy svěřili veškeré úspory. Mikyška stál u zrodu Sokola, hasičské jednoty, Gymnázia, Odborné školy pro zpracování dřeva, Muzea i Měšťanské besedy. Od roku 1873 byl poslancem zemského a od roku 1879 poslancem říšského sněmu.
Jako starosta města Valašské Meziříčí, kterým byl zvolen v roce 1889, usiloval o modernizaci města, někdy i prostředky nevybíravými. Posléze měl ve svých rukou takovou moc, že byl všeobecně označován za Valašského pánbíčka.
Soumrak nastal na přelomu 19. a 20. století.
„Soustředil příliš mnoho prostředků do jedněch rukou a ztratil nad jejich používáním přehled, což nutně muselo vést k úpadku,“ uvedl spisovatel Oldřich Šuleř, autor knihy o Aloisu Mikyškovi Sláva a pád Valašského pánbíčka (Knižní klub 1998).
Krach občanské záložny v roce 1903 tragicky poznamenal velkou část obyvatel Valašska.
Tehdy Valašský pánbíček Alois Mikyška „… vyhledal v prádelníku revolver … přiložil ústí hlavně k srdci … stiskl spoušť …“, píše ve své knize Oldřich Šuleř. Valašský pánbíček Alois Mikyška se 4. 9. 1903 ve svém sídle ve Valašském Meziříčí – Brňově zastřelil.
„Pochován měl být na hřbitově v obci Veselá … ale až poté, kdy lékařský nález potvrdil, že smrt nastala náhodně v návalu chvilkové pomatenosti, protože katolická církev nepovolovala pohřbívání samovrahů v posvěcené půdě,“ uvádí Oldřich Šuleř.
Mnozí z ožebračených Valachů nevěřili, že je Mikyška po smrti. Zloba přivedla dva z nich až k neoznačenému hrobu ve Veselé. Po otevření rakve jeden z nich mrtvého nenávistně kopl, avšak padající víko rakve ho přiskříplo, zůstal od hrůzy na místě mrtev. Druhý se sice zachránil, ale zešílel a pomatený dožil v blázinci.
Neoznačený Mikyškův hrob na hřbitůvku ve Veselé podnes existuje, ale dávný příběh o moci a pádu Aloise Mikyšky se po více jak sto letech proměnil v legendu.
V měsíci září roku 2023 uplyne 120 let od smrti JUDr. Aloise Mikyšky, řečeného Valašský pánbíček.
Alois Schneiderka – malíř. Narodil se 24. 12. 1896 ve Valašském Meziříčí – Křivé. Častá osamělost v dětství ho nutila k tomu, že kreslil a maloval, až se mu toto hraní stalo potřebou, kreslil všude a na vše, když se našla volná chvíle. Ve škole vojáky pro spolužáky za jablko, které bylo pro něho tenkrát vzácností, doma pak bratrům. Před školou maloval rovnou na chodníku křídou pro žert a zasmání.
Po návratu z Paříže na Moravu ho zastihla první světová válka, kterou prožil v Alpách – Dolomitech. Po válce se vrátil opět do Vídně a později odjel do Jugoslávie.
V roce 1924 se vrátil na Moravu do Uherského Hradiště, které si zvolil za trvalé bydliště. V témž roce Aloise Schneiderku jmenoval srbský ministr v Bělehradě šéfem výpravy opery pro Dalmátské království se sídlem ve Splitu.
Když Schneiderkovi bratři Josef a Ludvík dokončili Akademii výtvarných umění v Praze, vydali se všichni tři malíři do ciziny. Společně pak žili v Itálii, Holandsku a ve Španělsku, kde se stali svědky občanské války.
Alois Schneiderka se vrátil na Valašsko. Od dětství nebyl ve svém rodném kraji. Jeho první cesta vedla na Soláň. Pak ještě třikrát odejel do zahraničí jako host bulharské vlády a krále Borise.
V roce 1939 se natrvalo usadil na jednom z nejkrásnějších kopců Valašska – Soláni.
„Za sedmnáct let mého působení na Soláni, ať jsem pracoval v přírodě kdekoli, viděl jsem neustále za každého ročního období naše lidi něco kutit venku. Toto dění v mých krajinách scházelo a zdály se mi prázdné. Rozhodl jsem se provždy pro malbu figurální. A jestli napsal o mně nedávno výtvarný kritik, že jsem moravským Brueghelem, snažím se jím býti a mám před tímto znamenitým Holanďanem ještě tu přednost, že jsem skutečně malíř sedlák prosáklý zemí a prací,“ zaznamenal v roce 1947 Antonín Zelenka tato malířova slova.
Na Soláni si Alois Schneiderka postavil dům s ateliérem, ve kterém pořádal výstavy, zvané Soláňské salony.
Své zkušenosti scénického výtvarníka a znalost prostředí uplatnil jako výtvarný poradce při natáčení filmu Advent podle románu Jarmily Glazarové, spolupracoval pak i při natáčení několika dalších filmů.
Jeho tvorbu lze rozdělit na dvě tvůrčí periody. Přibližně do poloviny třicátých let minulého století byl téměř výhradně krajinářem. Ani ve druhé části toto téma neopustil, ale stále častěji své obrazy oživoval skupinami lidských postav. Figurky záměrně postrádaly individuální rysy. Malíř se programově omezil ve výrazových prostředcích, aby své sdělení o drsné kráse valašské přírody a radostech i starostech lidí vyjádřil v obecnější, nadčasové rovině.
Alois Schneiderka se zabýval i knižními ilustracemi – především ho zaujalo dílo básníků Petra Bezruče a Karla Jaromíra Erbena. Podílel se také na výzdobě několika interiérů církevních staveb.
Zemřel 7. září 1958 ve svém domě na Soláni. Jeho ostatky jsou uloženy na hřbitově ve Velkých Karlovicích. V měsíci září roku 2023 uplyne od jeho smrti 65 let.
Marie Holišová – lidová básnířka. Na svou maminku vzpomíná Marie Rethyová (rozená Holišová).
„Maminka se narodila v Zašové 7. 4. 1911 a zemřela 18. 9. 1973 (v září roku 2023 uplyne od její smrti 50 let). Byla druhá ze šesti dětí manželů Zátopkových. Nejstarší byl syn Alois – říkali jsme mu strýček doktor. Vystudoval Karlovu univerzitu, byl významným a ve světě známým vědcem v oboru zemětřesení, člen Akademie věd, měl mnoho dalších titulů a vyznamenání. Maminka nemohla studovat, protože již studoval strýček v Praze a přednost ke studiu měli bratři.
Maminka jezdila do práce do Tonaku v Novém Jičíně, pracovala ve Valašském Meziříčí v Gobelince, v mlékárnách, u Janyšky. Od narození prvního syna byla v domácnosti.
Maminka se 4. ledna 1939 provdala za vdovce Rudolfa Holiše z Pahrobek, který pocházel ze 14 dětí a z velmi chudé rodiny.
Bylo nás 7 dětí. Naše maminka měla základní vzdělání, ale byla velmi vzdělaná tím, že pravděpodobně rodiče i její nejstarší bratr ji učili, co se dalo. Také hodně četla. Nevím, kde našla při sedmi dětech a starosti o zahradu, pole a šití ještě čas na psaní básní. Vzpomínám, že vždy večer seděla v kuchyni za stolem a psala. Verše asi byly její všecko.
Do básní vložila svou lásku k rodině, lidem v okolí, vlastně všem. Měla ráda přírodu, květiny, Zašovou… Psala o Stračce, o lese, o sedlácích, o chudých lidech. Chodili za ní Zašovjané, i lidé z okolních vesnic, aby jim napsala báseň ke svatbám, narození dítěte, k různým kulatým i nekulatým narozeninám, psala i ty nejsmutnější básně při něčím úmrtí… Hodně z těch básní jsem se tenkrát naučila a přednášela. Za maminkou chodil i pan Kubeša, bývalý ředitel Valašského muzea, sbíral staré písně a mamka toho tolik věděla…
Maminka také napsala divadlo –Sen noci svatojánské. Nacvičovala ho se školními dětmi u nás doma. Pro veřejnost se hrálo v sále Osvětové besedy.
Bylo jí 62 let, když zemřela. Plakala celá Zašová….“
Dcera Marie, rozená Holišová, provdaná Rethyová, posbírala a utřídila básně po mamince, které se dochovaly, a počátkem roku 2018 vydala tuto básnickou sbírku pod názvem „Maminčiny básně“. V úvodu sbírky kromě jiného poznamenává:
„Maminko, jednou jsi povídala, že básníci umírají v chudobě a že si na ně po jejich odchodu možná už nikdo nevzpomene. Snad někdo přece… Není dne, abych nevzpomněla. Vzpomínají všichni z naší rodiny, ale i ti, kteří Tě měli rádi a pro které jsi měla vždy laskavé slovo. Výběrem těchto básní splácím částečně dluh, který u Tebe, maminko, mám. Třeba vše z nebíčka uvidíš…“
Básnickou sbírku „maminčiny básně“ zpracovala Marie Rethyová rozená Holišová, sbírka vyšla na jaře roku 2018.
Marie Holišová
Zašovské paseky
Zašovské, krásné paseky,
co všechno se zde tají,
malíř vás zvěční v obraz svůj,
pero vás vtiskne v báji.
Statečky menší stojí zde,
zahrádky velké dokola
v květy se brzy zahalí,
až jaro ptáčky zavolá.
Třešeň se bíle obleče,
včeličky sednou v květy,
košatá jabloň vyrostla
s plynoucími už léty.
Celý sad zbělí, zrůžoví,
nad střechu větev skloní,
pestíky v květech májových
pozdravení všem zvoní.
A je zde učiněný ráj,
v hájích zní píseň ptačí,
dobrota srdcí v pasekách
se v celé kráse zračí.
Jetel v záhonech zrůžoví,
v pokosech lehne bohatě
a pšenička nám v polednách
vypráví svojem o zlatě.
Pod strání zpívá potůček,
stříbrné vlnky v tůních
o vlnícím se obilí,
barevných květů voní.
Paseky krásné, domov váš, ať květů závoj je zdobí,
nebo se jiskří perlami, nelze to říci slovy,
i sníh je mění v pohádku a dává plno krásy,
v peřinku skryje zahrádku a čeká jarní časy.
(Marie Holišová ze sbírky „maminčiny básně, uspořádala Marie Rethyová.)
Solařík Karel sn. – malíř keramiky. Narodil se 3. září 1893 ve Strážnici na Slovácku. Narodil se v cihelně, kde správcoval jeho otec. Jeho předkové pocházeli z italské Lombardie, kde stavěli barokní kostely.
Karel Solařík sn. absolvoval Odbornou keramickou školu v Bechyni, obor malba. Do Rožnova pod Radhoštěm přišel v roce 1910 na pozvání bratří Bohumíra a Aloise Jaroňkových, kteří s pomocí malíře Ferdiše Duši budovali malírnu porcelánu. Karel Solařík sn. se spolu s Antonínem Smutným stal jedním z prvních pracovníků Jaroňkovy malírny porcelánu.
V roce 1918 se osamostatnil a roku 1925 vybudoval v tehdejším lázeňském Rožnově pod Radhoštěm v Palackého ulici č. 562 vlastní malírnu porcelánu i obchod s malovaným porcelánem, kde zároveň bydlel.
Karel Solařík sn. vytvářel malbu na vázy, jídelní, kávové i čajové soupravy, dózy, dekorativní talíře, popelníčky a flakony. Prováděl také malbu a vypalování do dřeva, maloval obrazy a zhotovoval gobelíny. V 50. letech 20. století odmítl začlenit svou malírnu pod komunální podnik. Věnoval se pak vyřezávání drobných uměleckých předmětů z umělé rohoviny (galalitu).
Karel Solařík sn. pracoval až do své smrti 2. května 1960 v Rožnově pod Radhoštěm.
V měsíci září 2023 uplyne od narození Karla Solaříka sn. 130 let.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka