Rod Orsáků je neodmyslitelně spojen s obcí Nový Hrozenkov: Hrozenkov není bez Orsáků a Orsáci by nebyli bez Hrozenkova.
Jako prvý přišel z Uher na hrozenkovské území v polovině 17. století Michal Orsák, aby lovil zvěř pro hraběte.
Podle Matouše Václavka pověst vypráví: Michal Orsák přišel z Dindeše s obchodníky z Uher ke Zbrankům do služby a vzal si jejich dceru za manželku. Vystavěl dům, střílel zvěř a posílal kůže až do Brna. Když majitel panství viděl, jak Orsák hospodářství rozumně vede, udělal ho fojtem.
Michal Orsák byl dvakrát ženatý a měl osm synů, kteří nájmem nebo kupem množili svůj majetek v údolích Brodské a Stanovnice. To byl prvotní počin později velmi majetného rodu Orsáků na Hrozenkovsku.
Když roku 1664 tehdejší novohrozenkovský fojt zemřel, převzal fojtství Michal Orsák. Roku 1666 se podruhé oženil s Dorotou Šafranovou a statek zvaný Šafranovský katastrální číslo 1 připojil ke svému.
Michal Orsák údajně pocházel z Dindéše pod Matrou (Gyöngyör) na severu dnešního Maďarska, narodil se roku 1592 a podle záznamu z matriky vsetínské fary se dožil 93 let, zemřel 20. 3. 1685 v Novém Hrozenkově a pochován je na starém hřbitově ve Vsetíně.
Synové Jan a Martin zůstali na fojtství. Od šesté generace se rod Orsáků v Novém Hrozenkově stal nejen nejpočetnějším, genealogicky také nejkomplikovanějším rodem v obci.
Ze všech Orsáků nejvíc utkvěli v širším povědomí Josef (Joža) Ország-Vranecký st. (20. 5. 1866 – 22. 8.1939) – a jeho syn Josef (Joža) Ország-Vranecký ml. (22. 3. 1913 Nový Hrozenkov – 14. 4. 1977 Rožnov pod Radhoštěm).
Josef (Joža) Ország-Vranecký st. To, že se narodil v rodině jednoho z největších místních sedláků mu poskytlo lepší šanci při vstupu do života. Vzdělání získal na gymnáziu ve Valašském Meziříčí a na církevním gymnáziu v Olomouci, kde se na přání své babičky připravoval na kněžskou dráhu. Školu však musel s ohledem na převzetí majetku přerušit. Absolvoval také čtyřleté studium na odborné škole hospodářské v Přerově. Díky profesorům posledních dvou jmenovaných škol získal celoživotní zájem o národopis, příklon k vlastenectví, sociální problematice a odborně pak k zemědělství. Prezenční vojenskou službu si odbyl v Krakově a Bukovině. Protáhla se mu na sedm let a dosáhl hodnosti poručíka.
Měl nadání pro cizí jazyky a v němčině a latině plynně konverzoval, také polsky, rusínsky a srbochorvatsky. Znal prý také velice dobře řecky.
Joža Ország-Vranecký st. byl na dědinu ohromně vzdělaný a sečtělý, a právě z toho pro něj vyplynuly určité problémy.
Po návratu domů se významně podílel na kulturním a společenském životě. Ve své době byl neobyčejně pokrokovým člověkem, jako prvý začal využívat ruční mlátičku na obilí, užíval také šlechtěných osiv, hospodářských zvířat, ovocných stromů a podobně. Byl však také zaměřený proti klerikálnímu tmářství, neváhal vystupovat v polemických článcích dělnického tisku proti venkovské inteligenci i proti učitelům, kteří posluhovali církvi. Pro urážku církve si dokonce odseděl pět dní ve vězení v Novém Jičíně.
Založil v Novém Hrozenkově roku 1910 tělovýchovnou jednotu Sokol, jako protiváhu katolicky orientovanému Orlu, propůjčil Sokolu pozemek i sál v hospodě „Na Vranči“ a stal se jeho prvníma dlouhodobým starostou. Založil také ochotnické divadlo, kde po několik let zastával funkci dramaturga, režiséra i herce. Jako člen rady obecního zastupitelstva usiloval o zlepšení poměrů ve školství, také v peněžnictví i v požární ochraně. Měl velkou zásluhu o otevření první venkovské měšťanské školy v Novém Hrozenkově – zároveň první v okrese. Zasloužil se také o vznik „národopisného krúžku“ i cimbálové muziky. Vytvořil návrh orsáckého zemanského kroje. Jeho všestranná angažovanost na životě obce byla rozsáhlá a záslužná.
Napsal také řadu časopiseckých článků a vystoupil na prvním Valašském roku v roce 1925 v Rožnově pod Radhoštěm. Umělci často navštěvovali jeho hospodu na Vranči.
I když Josef Ország-Vranecký st. napsal mnoho odborných článků a řadu povídek ve valašském nářečí, vždy toužil napsat knihu, ale to se mu pro nedostatek času nepodařilo.
Josef (Joža) Ország-Vranecký ml. po základním vzdělání studoval na reálném gymnáziu v Praze, avšak vrátil se do Nového Hrozenkova, kde dokončil místní měšťanskou školu. Následoval učitelský ústav ve Valašském Meziříčí, kde měl možnost u prof. Jana Nepomuka Poláška, hudebního skladatele a sběratele lidových písní rozvíjet své hudební nadání. Po maturitě v roce 1932 vyučoval na státních školách na Podkarpatské Rusi, učil v Chustu, Mukačevě a Užhorodě, poslední dva roky jako úředník Inspektorátu státních škol v Užhorodě. Rád na ty časy vzpomínal. V letech 1939-1960 působil ve školské službě na základních školách vsetínského okresu, nejdéle v rodném Novém Hrozenkově – Vranči.
V obtížných časech po roce 1948, kdy došlo v rámci pozemkové reformy k zestátnění půdy a násilnému scelování pozemků pod hlavičkou Jednotného zemědělského družstva, do kterého Orszáci Vranečtí nikdy nevstoupili, za politické i občanské šikany se Joža Ország – Vranecký mladší přestěhoval v roce 1960i s rodinou do rodného kraje manželky na Opavsko.
V roce 1967 ukončil Joža Ország-Vranecký ml. učitelskou kariéru. Přijal a uvítal nabídku Ing. Jana Rudolfa Bečáka, tehdejšího ředitele Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm na místo odborného pracovníka – restaurátora a sběratele. Mohl takto zúročit své dosavadní znalosti týkající se lidových hudebních nástrojů a tradičních rukodělných technik zpracování dřeva a kovu. V té době měl 54 let.
Už během učitelské práce věnoval téměř veškerou mimoškolní činnost národopisu, nebylo snad jediné kulturní události spojené s lidovým uměním, při které nefiguroval jako významný spolupracovník. V rožnovském muzeu se soustředil na sběr předmětů, instaloval dýmkařskou dílnu, kovárnu, formanovu chalupu z Velkých Karlovic–Jezerného, byl při vzniku cimbálové muziky Polajka a pěveckého sboru stejného názvu.
Muzika byla jeho velkou láskou a souvisela se sběrem lidových hudebních nástrojů, zejména píšťal. Sám dovedl vyrobit téměř jakýkoliv nástroj lidového instrumentáře a byl zcela ojedinělým výrobcem všech typů lidových hudebních nástrojů. Ze strunných nástrojů to byly třeba starobylé housličky „ochlebky“ tří i čtyřstrunné, dlabané z jednoho kusu javorového dřeva, se lžícovitě vyklenutou rezonanční skříní. Vynikající kumštýřskou úroveň mají také jeho píšťaly ovinuté třešňovou nebo březovou kůrou. Všechny nástroje uměl nejen vyrobit, ale dokázal na nich i zahrát.
Hudební nástroje jím zhotovené jsou ve stálé expozici lidových hudebních nástrojů v Národním ústavu lidové kultury ve Strážnici i ve fondech Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Některé exempláře vyrobil i do zahraničí (Dánsko, Švédsko, Rumunsko, tehdejší NDR, Sicílie, Kanada). Na jeho píšťaly hrával Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů (BROLN) i ostravský rozhlasový orchestr či někdejší primáš vsetínské cimbálové muziky Zdeněk Kašpar.
Sběratelský zájem vedl Jožu Országa-Vraneckého ml. i k písemné dokumentaci. Napsal řadu příspěvků a menších studií vztahujících se k duchovní i hmotné lidové kultuře rodného Nového Hrozenkova, k oboru hudebního nástrojařství a tradičním lidovým řemeslům, které uveřejnil v regionálních sbornících a časopisech.
Josef Ország Vranecký ml. druhý zprava. 
Své znalosti ze všech zmíněných oblastí lidové kultury svého kraje zúročil také v řadě Malých tisků vydávaných Valašským muzeem v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. První Malý tisk „Lidové hudební nástroje na Valašsku“ pojednával o Lidových hudebních nástrojích (1968). Následovalo Dýmkařství na východní Moravě (1972), Valašské kovářství (1973) a Křiváčkářství na Valašsku (1976), které vzniklo za vzájemné spolupráce s Evou Urbachovou. Posmrtně vyšly ještě Valašské pasínky (1979) – dětské hry, které byly již dříve otisknuty v rámci jeho knihy A měl sem já píščalenku (1963).
Joža Ország-Vranecký ml. byl nejen pokračovatelem rodových národopisných tradic, jež v Novém Hrozenkově a na celém Vsacku představoval jeho otec Joža Ország-Vranecký st., ale také příkladným vzdělavatelem, jedinečným lidovým umělcem, nositelem tradice staré hudební kultury karpatské oblasti, neúnavným a zkušeným znalcem praktického života na Valašsku a šiřitelem etnografického bohatství svého kraje.
Joža Ország-Vranecký, otec i syn, jsou bezpochyby významné osobnosti. Jejich přínos pro lidovou kulturu na Valašsku je více než značný.
Prameny:
Silvestr Kazmíř: Nový Hrozenkov, poohlédnutí za historií rázovité valašské dědiny 1649-2009. Vydal: Úřad městyse Nový Hrozenkov. Rok 2009.
Joža Ország Vranecký: A měl jsem já píščalenku. O lidových hudebních nástrojích, dětských hříčkách a hrách na Moravském Valašsku.
Zlínská kraj, města a obce zlínského kraje. PROXIMA Bohemia spol. s r. o. Rožnov pod Radhoštěm. Nedatováno.
Okres Vsetín: Rožnovsko – Valašskomeziříčsko – Vsetínsko. Vyšlo v souboru Vlastivědy moravské 68. svazek topografické řady. Vydaly v roce 2002 Hvězdárna Valašské Meziříčí, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně a Okresní úřad Vsetín.
Bc. Klára Blažková: Joža Ország-Vranecký, otec a syn: život a přínos pro lidovou kulturu Valašska. Magisterská oborová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Ústav evropské etnologie. Brno 2011.
Slovník osobností kulturního a společenského života Valašska, 2000, zpracoval kolektiv autorů. Vydalo Občanské sdružení Valašské Athény.
Karel Langer: Josef Ország-Vranecký starší. Valašsko, 1966.
Marie Mikulcová, Miroslav Graclík: Kulturní toulky Valašskem. Vydalo Nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek, 2001.
Text foto a reprofoto © Richard Sobotka
Foto © archiv VMP