Podzim už nahlíží do kraje pozdnějším rozedníváním a časnějším stmíváním, léto se však ještě nevzdává své vlády a po létu rozzářeném a plném slunce má na pozdní čas připraveno ozvěnou ještě babí léto. Čas střídání roční doby je v Beskydech proslulý halnými větry, kdy hřebeny hor brání předčasnému pronikání chladu, po kterých následují plískanice, sníh a mráz. O každém pozdním létě zamžouřené sluníčko hřeje a v dlouhých údolích se drží teploučko jako za pecí.
Tomu podivuhodnému letně-podzimnímu mezičasíi staří Valaši říkali, že si pozdní léto hraje.
Je ten čas zaznamenaný ve vyprávění o malíři Adolfu Liebscherovi, který se v závěru 19. století vypravil do Nového Hrozenkova namalovat obraz Valašská Madona.
Malíř Adolf Liebscher a jeho hrob v Praze na Vyšehradském Slavíně.
Adolf Liebscher (11. 3. 1857 Praha – 11. 6. 1919 Potštejn) působil v Praze jako profesor kreslení na pražské České technice. Patřil ke generaci malířů, kteří se podíleli na výzdobě Národního divadla. Pro Dům umělců vytvořil sgrafita. Jeho práce lze také spatřit na nádvoří Národního muzea. K nejzajímavějším dílům patří historické obrazy „Žižka před Kutnou Horou“, „Bitva na Vítkově“, dioramatický obraz „Hájení Prahy proti Švédům“, a řada ilustrací.
Malíři také objevovali bohatství lidové kultury a nejednoho z nich okouzlily lidové kroje, i samotní lidé a krajina. Pro výtvarné umění se otevřely nové studnice: Haná, Moravské Slovácko a také Valašsko. Valašsko snad s nejzachovalejší vlastní lidovou kulturou, ať už se týkala mluvy, oblékání, tradice starých lidových zvyků a prvků. Valašsko navíc okouzlovalo malebností krajiny.
„Liebscherův obraz Valašská Madona je jednou z nejkrásnějších krajových madon. Na pravé straně triptychu anděl zvěstuje odpočívajícím pastýřům s ovcemi zrození Páně, na levé straně jde sv. Josef s Marií. Uprostřed sedí Maria s Ježíškem a Josefem před chalupou s malovanými okny a pastýř klečí s dary. Všichni jsou v hrozenkovském kroji. Je to půvabný obraz, dýchá z něj posvátná nálada vánočních koled.“ Takto popsal Liebscherův obraz Arnošt Kubeša (Naše Valašsko, 27. 9. 1989).
Akademický malíř Adolf Liebscher hledal podněty pro tento obraz roku 1882, kdy se jako pětadvacetiletý vypravil do Nového Hrozenkova a ubytoval se u Joži Országa -Vraneckého.
Za svého pobytu v Novém Hrozenkově namaloval obraz „Nejpoctivější bača Josef Uherek z nového Hrozenkova“, také rozměrné dílo „Valašská svatba“. Mínil však namalovat i třetí rozměrný obraz – „Valašská Madona“.
„Hned prvý večer, jsa unaven po obtížné cestě poštovním dostavníkem šel malíř i s rodinou brzy spát,“ zaznamenal Joža Ország – Vranecký. „Na druhý den požádal mne o pomoc při shánění modelů, což jsem mu ovšem s radostí přislíbil.“
Malíř Adolf Liebscher u Joži Országa – Vraneckého přes den vysedával v dolní zahradě ve společnosti dvou kocourů, ochočené veverky Jakuba a vrány Kače. Se všemi zvířaty si rozuměl, měl s nimi všelijakou zábavu. Navečer se pokaždé stěhoval do horní zahrady pod starou, až po zem ohnutou švestku, kde bylo jeho oblíbené místečko. Tam pak sedával v tichém zamyšlení až do setmění.
„Seděli jsme spolu tiše a beze slova naslouchajíce hukotu blízkého splavu, šplíchání a bublání vlnek v těch místech rychle proudící stříbropěnné Bečvy, šelestu ohromných topolů s nesčetnou vrabčí havětí, vzdálenému zpěvu, hečání a húkání veselých žnic na okolních grúňoch, cinkotu zvonců ovčích a kravských stád na horách, cvrlikání cvrčků, bzukotu včel a různého hmyzu.“
Staří Valaši měli pro tento podvečerní souzvuk tónů a hlasů své pojmenování. Říkali, že pozdní léto si hraje – a takto básnickou metaforou šťastně vystihli atmosféru svého kraje.
Nepopsatelný koncert zakončilo klekání, které do chorálu vpadlo vždy náhle a bez varování a téměř naráz jej ukončilo. Zpěvy přestaly, den usínal.
Pokaždé vzniklo v umělcově srdci cosi nového. Hromadily se v něm hlasy, zvuky i posun světla, pohasínání dne. Takto v něm klíčil zárodek k dalšímu obrazu.
„K večeru je tady nádherná akustika,“ poznamenal malíř. „Děsně se mi tady líbí.“
Nemyslel tím pouze Nový Hrozenkov, ale celé Valašsko.
O jednom podvečeru malíř Adolf Liebscher najednou vyskočil. „Rozhodnuto!“ Malíř objevil starou jedli, ovečky, pasáčka s fujarou, psa… „Tak už to mám všecko pohromadě! Jen ještě jedinou těžkost mám: koho vybrat za Madonu.“
Podobu Madony představila umná, štíhlá Uliánka Jurákova, řečená Haferníkova. V prostém kroji zapadla do malířova záměru i obrazu.
„No – a už to bylo celé!“
Malíř Adolf Liebscher do svého obrazu zachytil nejen tehdejší valašskou krajinu, také skutečné lidi z Nového Hrozenkova.
Obraz Madony byl dokončen začátkem osmdesátých let a v roce 1895 byl představen široké veřejnosti na Národopisné výstavě v Praze. V současnosti je originál obrazu ve Frenštátě pod Radhoštěm, kopii lze spatřit v kapli na památné hoře Radhošť.
Pozdní léto si podnes v údolích a horách na Valašsku hraje a vzdálenou ozvěnou takto připomíná dávné dny, které posbíral čas a už nevrátil.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka