V roce 2017 si valašská podhorská obec Zašová připomíná dvojí výročí. Před sedmdesáti lety se zašovským farářem stal P. Karel Boháč a právě jeho iniciativou byly před šedesáti lety pro zašovský kostel zhotoveny nové zvony a zavěšeny na věž.
P. Karel Boháč byl před 70. lety jmenován farářem v Zašové
Karel Boháč byl zašovským farářem v letech 1947–1971. Na zašovskou faru byl uveden po P. Heřmanu Štíhlovi, který sloužil v Zašové od roku 1940 až do své předčasné smrti v roce 1946.
Frenštáčan Karel Boháč se narodil ve Valašském Meziříčí 27. 5. 1907. Po absolvování semináře byl na kněze vysvěcen roku 1932 a první mši svatou jako novokněz obětoval 27. srpna 1932 ve Frenštátě pod Radhoštěm. Jako kaplan působil v Osvětimani. Roku 1947 byl jmenován farářem na uprázdněné místo v Zašové.
V Zašové působil – shodou okolností také až do předčasné smrti – do roku 1971, tedy 24 let, a byl takto nejdéle sloužícím farářem v Zašové. Zasloužil se o zvelebení zašovského kostela, obnovu milostného obrazu P. Marie Zašovské a zhotovení nových zvonů.
Zpráva o jeho nečekaném odchodu se mezi věřící rozletěla 15. 6. 1971. Rozloučení arcibiskupského rady a zašovského faráře P. Karla Boháče s farníky i poutním kostelem se konalo v Zašové v pátek 18. června 1971. Po smutečním obřadu byl převezen do Frenštátu pod Radhoštěm, kde byl za velké účasti věřících a duchovenstva uložen do rodinné hrobky.
Před šedesáti lety byly pořízeny nové zašovské zvony
V roce 1945 po osvobození obce Zašová se po šesti letech poroby opětovně rozvíjel občanský i duchovní život. Poválečný čas byl plný nadějí.
V Zašové to byly především pouti k milostnému obrazu P. Marie Zašovské. Z blízkých i vzdálených obcí, ale i měst, přicházela do Zašové procesí poutníků, poklonit se P. Marii Zašovské a vyprosit si u ní milostnou přímluvu. Poutníky vítal hlahol zašovských zvonů z chrámu Navštívení Panny Marie. Nedílnou součástí poutí byla návštěva Stračky s pramenem vody, památným křížem a kapličkou, především s jeskyňkou vytesanou do skály a s plastikou Panny Marie Zašovské.
V roce 1946 se ujal duchovní správy v Zašové P. Karel Boháč. Netušil, jak složitá doba ho zanedlouho čeká.
Zabezpečit hladký průběh poutí byl pro každého zašovského faráře sice radostný, ale zároveň náročný úkol. Vždyť zejména o hlavním poutním dnu přicházely do Zašové zástupy věřících. Nově jmenovaný farář P. Karel Boháč se tohoto úkolu chopil s nadšením.
Po skončení druhé světové války nezůstávala Zašová stranou celospolečenského poválečného dění. Dne 3. 10. 1947 byla pro farní úřad v Zašové zřízena samostatná telefonní stanice – měla číslo: Zašová 10.
Dne 26. 10. 1947 v neděli se konalo položení a posvěcení základního kamene újezdní Měšťanské školy v Zašové. Slavnost pořádal Místní národní výbor. Na základní kámen poklepal také zašovský farář P. Karel Boháč.
„Když učitel a kněz ve škole ve svornosti pracují, jejich dílo pro vlast se daří. Kéž je tomu tak i v této škole!“
Po stažení státní vlajky byli představitelé úřadu, stavitelé, činovníci spolků, četníci a jiní hosté pozváni na trachtu do obecní hospody. Bylo zabito „na černo“ ušípané, aby bylo čím hostit. Hostinu platil stavitel Müller z Brna. Kterýsi závistník udal, že bylo na černo zabité prase – ale celá záležitost byla dost snadno ututlána.
Farář Karel Boháč dal zhotovit nové farní razítko s vyobrazením zašovského kostela. Kresbu provedl farářův strýc, Jan Knebl, akademický malíř a sochař z Frenštátu.
„Tak bude i toto razítko důstojně propagovat krásný zašovský kostel.“
S nástupem roku 1948 žádný netušil, jakým náročným úkolům budou lidé muset v následujících létech čelit. S posledním únorovým dnem se totiž radikálně změnila politická i společenská situace. Zavedené zvyklosti byly odsouvány do pozadí, jejich místo zaujímaly nové.
Dne 27. května 1948 byl zašovský farář vyzván přípisem Místního národního výboru, aby podal soupis církevní půdy za účelem jejího přidělení zemědělcům. A 18. září 1948 jednali pachtýři o parcelaci a koupi církevního pole. Část Farářenky chtěla získat tělocvičná jednota Sokol na fotbalové hřiště. O Farářenku žádala také Matice zašovská pro stavbu velmi potřebného poutního domu. Faře měl být ponechán 1 ha půdy, což byla přibližně výměra farské zahrady, také kousek lesa, pastviska ve Stračce a starý hřbitov.
Farář prohlásil, že je pouze správcem církevního pole, sám o své újmě není oprávněn nic prodávat anebo nějak zcizovat.
Už tehdy panovaly obavy ze socializace, kdy veškerá půda propadne zestátnění.
Dne 20. září 1949 přišel na zašovský farní úřad přípis od ONV z Valašského Meziříčí, že stát farní a kostelní pozemky vykupuje. Farář zašovský podal odvolání ke krajskému národnímu výboru v Gottwaldově, který je 22. 10. 1949 konečným rozhodnutím zamítl bez možnosti dalšího odvolání.
Zašovskému faráři nastaly starosti také o více jak dvě sta roků starý kostel, postavený roku 1725, v jehož zdivu se objevovaly trhliny. Již dne 8. 9. 1947 žádal farář Karel Boháč státní památkový úřad v Brně o prohlídku zašovského kostela a radu, co podniknout. S opravou kostela to však šlo ztuha. Dne 24. 5. 1949 přišel prohlédnout pukliny v kostele architekt Rudolf Kudlík z ONV ve Valašského Meziříčí. V srpnu toho roku při silném větru a dešti střecha místy propouštěla vodu, bylo třeba rozmístit šestnáct nádob, aby voda nekapala na kostelní klenbu a neprosákla na kostelní strop. Dne 28. 7. 1950 se na prohlídku kostela dostavil stavební referent ONV z Valašského Meziříčí, zjišťoval zda se trhliny rozšiřují. V roce 1952 se začala objevovat ve farním i ústavském sklepě voda. Téměř celá podlaha byla zaplavena. I když byla voda vypumpována, po deštích se objevovala znovu. Pukliny ve zdivu kostela se stále zvětšovaly.
Oprava kostela byla konečně naplánovaná na konec září roku 1953. Na opravy byl přidělen 1 000 000 starých korun (nových po měnové reformě 200 000 Kčs), a částka měla být vyčerpána do konce roku 1953, jinak peníze propadnou.
V následujícím čase bylo naléhavě potřeba opravit i klenbu kostela. V roce 1961 byla opravena střecha a v roce 1970 provedena nová elektrická instalace kostela.
Přicházely i jiné události, smutné i radostnější. Dne 6. 4. 1949 přijel z nemocnice v Hranicích do Zašové místecký kaplan a zašovský rodák P. Jaroslav Nohavica pochovat svého otce Eduarda. Již za tři týdny, právě na svůj svátek 27. 4. 1949, pak zemřel v nemocnici v Hranicích také on sám. V pátek 29. dubna 1949 se jeho pohřeb konal v Místku, týž den byl převezen do kostela v Zašové a uložen na místním hřbitově.
Dne 3. července 1949 byl na hlavní pouť uveden do provozu kostelní rozhlas. Vyzvánění z věží se namísto zvonů, rekvírovaných roku 1942 pro válečné účely, mohlo provádět alespoň za pomocí gramofonové desky. Ústředna s výkonem 25 W byla umístěna v sakristii, amplion umístěn na kostelní věž. Také v chrámové lodi byl zavěšen amplion, takže bylo možné zesilovat i kázání.
V dubnu roku 1950 začal v Zašové ordinovat lékař MUDr. Trenz, to byla pro obec veliká výhoda. Toho roku zemřel varhaník a regenschori Antonín Borovička, pohřeb měl 21. 5. 1950.
Dne 25. 9. 1950 byly odsunuty ze Zašové řádové sestry. Odpoledne přijela dvě osobní auta se zástupci ONV a KNV a s dekretem, že vychovávací ústavy přebírá ministerstvo sociální péče a dosazuje svoji správu i s ošetřujícím personálem. Sestřičky byly přemístěny do kláštera v Bílé Vodě – Šilheřovice až na polských hranicích.
Na jaře roku 1951 převzalo JZD grunt ústavu sv. Josefa jako základ pro kolektivní hospodářství.
Farář zašovský dostal na 8. dubna 1951 předvolání na MNV ohledně předání církevního pole jednotnému zemědělskému družstvu.
Pak 7. května 1951 se začalo za asistence četníků zabavovat obchodníkovi Bohumilu Kubjátovi zboží v obchodě, následně bylo vystaveno v hostinci u Hubů.
Nové pořádky pokračovaly nezadržitelně. Dne 2. června 1952 přišel na faru p. uč. Oskar Zetek s řadou školáků, odnesli všechny farní matriky, že budou uloženy v matriční kanceláři na MNV. Matriky počínaly rokem 1875, kdy na místě zrušeného kláštera vznikla místní fara. Písemné práce čtrnácti zašovských farářů a jejich kooperátorů byla takto odevzdána státním úřadům.
V lednu roku 1954 bylo v zašovském kostele instalováno Bedřichem Jiříčkem, stolařem z Kelče, a jeho synem Františkem, třicet kusů nových lavic z leštěného dubu. Staré lavice byly značně sešlé, patrně pocházely z doby stavby kostela. Které lavice se ještě daly upotřebit, byly dány pod kůr a na kůr.
V zimě 1953-54 vyhynuly ve farském rybníku všechny ryby. Zima byla tuhá a dlouhá. Když led roztál vylovil pan Arnošt Coufal z rybníka 132 uhynulých kaprů různé velikosti – škoda rybiček.
Dne 24. července 1954 bylo oslavováno zlaté kněžské jubileum bývalého zašovského faráře, arcibiskupského rady Františka Řezníčka. Pan rada byl dovezen z nádraží ústavskou Tatrou. Po skromném obědě na faře se pan rada odpoledne vrátil domů do Frýdlantu.
Dne 13. listopadu 1956 byl do Zašové přivezen z Prahy akademickým malířem Jaroslavem Altem, a jedním posluchačem Akademie výtvarného umění, restaurovaný obraz P. Marie Zašovské. Dne 26. května 1957 odpoledne o 2. hodině se konala slavnost znovu posvěcení milostného obrazu P. Marie Zašovské za početné účasti věřících.
Velká sláva se udála v roce 1957 při zavěšení nových zvonů do věže zašovského kostela. Původní zvony byly roku 1942 zrekvírovány pro válečné účely a po patnácti letech se takto v nové podobě vrátily do zašovského kostela.
Pro faráře P. Karla Boháče s tím bylo mnoho starostí, práce, vyjednávání, dopisování a ježdění. V říjnu 1956 byla vykonána domovní sbírka peněz na nové zvony v Zašové. V celé farnosti (v Zašové a Stříteži) bylo vybráno celkem 17 376 Kčs. Farníci sbírali také barevné kovy na zvony, poněvadž zvonárna těchto kovů neměla. Kovy nosili farníci na faru, odkud byly odvezeny nákladním autem do České. Zvonárně bylo dodáno celkem 941 kg mědi a 235 kg cínu.
Čtyři zvony byly objednány u firmy Kovolit, Česká u Brna (dříve Rudolf Manoušek). Návrh akordu a šablonu zvonů provedl dřívější majitel firmy p. Rudolf Manoušek t. č. v Praze.
Zvony byly slíbeny už na počátek prosince 1956 a byly skutečně ulity, ale dva z nich neladily a bylo rozhodnuto lít místo nich nové.
Nápisy na čtyřech nových zašovských zvonech:
- zvon – obraz P. Marie. Text: Svatá Maria, ochraň zašovskou farnost.
- zvon: Obraz sv. Josefa a text: Duším pokoj – svobodné vlasti mír.
- zvon: Obraz sv. Aloise a text: Co válka vzala, štědrost farníků nahradila.
- zvon: Nápis: Sv. Ludvík. Bohu díky.
Na každém zvonu je také označení místa „Zašová L. P. 1956“ a jméno firmy „Ulit Kovolit Česká u Brna“.
Zvony vykazovaly pěknou a dlouhou harmonickou řadu alikvotních tónů, všechny byly čisté a jasně se ozývaly.
Zvony byly večer 12. dubna 1957 dovezeny do Zašové a uloženy v kostele. Ověnčené zvony byly od nedělního rána vystaveny. Svěcení se konalo na Květnou neděli.
Ke druhé hodině odpoledne za účasti množství věřících a duchovenstva byly zvony vezeny za zvuků hudby pod věže chrámu. Světitelem byl P. Kanovník Josef Segeta z Rožnova pod Radhoštěm. Děti přednesly básně o zvonech, které složila Marie Holišová – Zátopková ze Zašové.
Zatím co zpěváci pěli sbor o zvonech, duchovenstvo recitovalo pět žalmů předepsaných ke svěcení a světitel zvony posvětil.
Následně dva montéři s řadou pomocníků upevnili největší zvon na lano a táhli jej na věž. Hudba při tom hrála píseň „Blíž k tobě, Bože můj“, což se všem líbilo.
Po šťastném vytažení nejtěžšího zvonu většina přítomných se i s duchovenstvem odebrala do kostela na kázání. Po Te Deum a požehnání se zvony rozezněly. Varhany hned zmlkly a lidé vycházející z kostela uslyšeli zašovské zvony poprvé zvonit. Všichni dojati. I muži měli slzy v očích
Kéž tyto nové zvony, s dojemnou často obětavostí farníků pořízené, v míru a pokoji světovém i náboženském dlouho znějí a oslavují dobrotivého Boha a Matku Boží zašovskou v událostech pro farnost radostných i vážných. Deo gratias!
Dne 15. 6. 1971 jako blesk z jasného nebe zapůsobila zpráva, že se P. Karel Boháč zhroutil v prodejně potravin „Pramen“ v podloubí náměstí ve Valašském Meziříčí, kam odjel ráno o ½ 8 h autobusem na nákup. Podlehl údajně záchvatu srdeční choroby, která se už delší dobu u něho hlásila. Do Zašové se vrátil v rakvi, aby se při pohřbu v pátek dne 18. června rozloučil s farníky i poutním kostelem.
Po smutečních obřadech v zašovském poutním kostele byl převezen do Frenštátu pod Radhoštěm, tam za velké účasti a pláče uložen do rodinné hrobky.
Jako památka na působení P. Karla Boháče v Zašové zůstává mimo jiné nová elektroinstalace v kostele, nové kostelní lavice, zpovědnice, hlavně pak čtyři nové zvony ve věži zašovského kostela. A snad nejvíce: restaurovaný obraz Panny Marie Zašovské v původní své gotické kráse z roku 1475.
Karel Boháč byl oblíben pro svou veselou povahu, i pro dobrotu srdce. Za vše, co P. Karel Boháč vykonal si nepřipisoval nijaké zásluhy, vždy zůstával skromně v pozadí.
Kéž mu Matka Boží podá svou ruku, jako kdysi podle pověsti spustila křesťanskému rytíři šňůru s třapcem a vyvedla ho z běd a starostí tohoto světa do bezpečí věčného života.
(Zdroj: Pamětní kniha farního úřadu v Zašové, P. Jiří Polášek, Správa frenštátského hřbitova.)
Text © Richard Sobotka
Foto © archiv Matice zašovská.