Podle bájných vyprávění se ukrývají v radhošťském podzemí poklady. V těch starých pohádkách je dobře popsáno, že zvláště lidem bohatým a hamižným nedává to skryté bohatství spát a že o něho nejvíce usilují ti, kdo ho vlastně vůbec nepotřebují – jsou už dávno bohatí dost a dost. Moudrost pohádek ukazuje, že bohatství může být i prokletím, že hamižnost může přivodit lidem zkázu. Hory samy si své poklady střeží a jen ten, kdo do nitra hory vstupuje s čistým srdcem a dobrými úmysly, může mít z takového pokladu užitek. Před všemi neomalenými chamtivci se však podzemí zavírá na dalších sto let…
Žijeme v pohádce. Podzemí našich Beskyd ukrývá obrovský poklad – v kilometrové hloubce se nachází mocné uhelné sloje plné „černého zlata“. Tak jako ve starodávných vyprávěních, tak ani v realitě dnešní doby nedává toto nezměrné bohatství některým hamižným a chtivým lidem spát. Strašně moc potřebují to uhlí – aby ho mohli prodávat do ciziny, nebo ještě lépe – spálit v elektrárnách a do ciziny prodat elektřinu. My to uhlí nepotřebujeme a nepotřebujeme ani energii z něho vyrobenou, ale oni potřebují ty peníze, tolik moc je potřebují (a ne že by jich už teď měli málo).
Jako v pohádce povstali proti těm bohatým a mocným lidé obyčejní. Lidé, kteří cítí a nesou odpovědnost za tento beskydský kraj, za jeho města a dědiny. Starostové a další zodpovědní lidé z těch míst se spojili, psali na všechny strany, vedli dlouhý a nerovný boj proti všem těm lobbistům a uhlobaronům, až kohosi napadlo řešení jako z pohádky – to podzemní bohatství, které se může v rukou lidí zlých a bezohledných změnit v prokletí celého našeho kraje, uzamknut. Uzamknout na sto let! A jak se uradili, tak také učinili…
Stalo se tak už před deseti lety a v dole Frenštát se stále netěží! Tím místem, kde byl podepsán Dekret o uzamčení Země valašské, se stala cyrilometodějská kaple na vrcholu hory Radhošť. Zde je také dobře uschován – v uzamčené schráně pod čtyřmi zámky, zazděn hluboko v kamenném zdivu kaple.
Ve výroční čas – v neděli 28. května 2017 se v pravé poledne před kaplí, která je posvátným symbolem Valašska a beskydského kraje, znovu shromáždili ti stateční a odhodlaní muži i ženy.
Zazněl zvon z radhošťské zvonice, přidal se zvonek z nové kapličky Strážkyně Beskyd na Horečkách, pak salvy portášů, cimbálovka; ano, došlo i na proslovy. Ale bylo zřejmé, že se nejedná o nějaký folklor nebo politický mítink. Na mnohých z těch, kteří úsilí o zamezení těžby v Beskydech věnovali kus života, bylo znát rozechvění. Zjihli, když mluvili o svých dětech, které za těch deset let dospěly a dnes už dobře chápou to, čemu tehdy ještě nemohly rozumět: jejich rodičům se podařilo dosáhnut toho, že podzemní poklad našich hor nebyl zatím vyrabován, ale zůstává ukryt v podzemí.
Co s ním, ať rozhodnou vnuci těch dětí. My to skryté bohatství Beskyd nepotřebujeme a zlatokopům ho nedáme!
Citace z dekretu:
„… My, dědici a správci téjto země, dneskaj hledíme do tlamy velkéj hrozby. Tú hrozbú je lidská chamtivosť a pyšnosť. Pod našima horama sú množstvá černého uhla – ďáblova zlata, ke kerému sa chcú dokopať mocipáni.
Věckráť zme sa domáhali našich práv u vrchnosti aj u hlavy státu. Nadarmo! A proto zme sa rozhodli řécť hanebnénu počínání mocipánú dosť! Dnešním dňom vydáváme Nařízení o zamknutí Země valašskéj pod Beskydami na sto roků. Toto rozhodnutí je závazné a konečné. Nechť až naši vnuci a pravnuci rozhodnú, jak s našim odkazom naložá.
Teho, kdo sa opováží nařízení v temto dekteretě porušiť, či vztáhne paprču na tuto zem, aby ju drancoval, stihne veliká pohroma….“
Text a foto © Josef Krůpa